Sny Akiry Kurosawy

(blažené)Aachjo :) ... Paráda.. Sny akiry kurosawy jsou krásné (broskvový sad, vrány, vesnice vodních mlýnů), atmosférické (sluneční světlo v dešti, tunel, vánice) i děsivé (hora Fuji, plačící démon..). Především jsou ale autentické. Po většinu času se zdá, že Kurosawa zvolil až skoro militantně surrealistický přístup, kdy své sny převádí na plátno bez ohledu na to jestli jsou scény příliš zdlouhavé, neestetické, bez uspokojivé pointy atd.. Občas sen skončí tak nějak uprostřed, prostě proto, že se Akira v té chvíli probudil a nemá nutkání divákovi nalhávat nějaké efektní vyústění. Pravda, párkrát se vloudí myšlenka jestli byl akirův sen skutečně tak nepokrytě moralizující jako stařík ve vesnici vodních mlýnů, nebo jestli byl tak esteticky vytříbený jako broskvový sad, ale vzhledem k výše zmíněným postupům jsem se rozhodl věřit tomu, že ano.... Rozhodně bych to nedoporučil každému, ale kdo je trpělivější, potrpí si na art v japonské estetice a zajímá se o sny, tomu by to sednout mohlo. (04.11.2015)

Co vznikne, když se coby režisérská dvojice spojí dvě zdánlivě neslučitelné osobnosti japonského filmu: režisér mnoha legendárních dramatických, kriminálních a samurajských filmů s osobitou poetikou + tvůrce brakových sci-fi horrorů s přerostlými monstry v čele s Godzillou? Vůbec jsem si to nedokázal představit a výsledkem byl surrealistický film, ve kterém jsem často nevnímal rukopis ani jednoho z nich. I když nepopiratelné filmařské kvality v pečlivě vystavěných scénách s pomalým tempem, typické pro Akiru Kurosawu, tu rozhodně jsou, stejně tak v post-apokalyptickém snu s přerostlými pampelišky a neotřelými myšlenky o světě jsem nakonec badal i jednu z možných stop Iširó Hondy. :) Zatímco mnozí režiséři se ke konci své bohaté tvorby již různým způsobem vyčerpávají nebo opakuji, u těchto dvou mám pocit, že oba tu natočili jeden ze svých vůbec nejlepších počinů, ne-li přímo ten nejlepší! ...s jedinečnou poetikou a atmosférou ztvárněných snů, které postupně ukazují přírodu v různých fázích. Zatímco ty první, vyloženě surrealistické sny jsem vnímal jen ve fantaskní a pocitové rovině, v posledních třech snových povídkách už ke mě začínalo doléhat i poselství o nevyhnutném vztahu člověka k přírodě a potřebu vážit si jí stejně jako život, dokud zde tyto hodnoty kolem nás jsou. Možná, že ta zimnice i čertovská apokalypsa byly svou délkou až natažené, ale celkový prožitek, kdežto každý sen má v sobě úžasné scény a jedinečnou atmosféru, to bohatě vyváží. Ještě musím vyzdvihnout povídku o setkání s van Goghem (v podání Martina Scorseseho! – se kterým se po Kolem půlnoci jako hercem setkávám tento měsíc už podruhé a v obou případech mě dokázal zaujmout) a nebývale optimistickou, pestrobarevně vytvářenou náladu u poslední povídky na téma smrti, včetně skvělého hudebního vyvrcholení. [95%] (01.09.2022)

Vzťah človeka s prírodou, ale ako aj samotné smerovanie ľudskej populácie, to všetko zachytáva táto zbierka snových segmentov. Od iniciačného, v ktorom chlapec vstupuje cez dúhovú klenbu do sveta snov nám režisér predkladá svoj náhľad na svet. Od viacerých alegórií na závažné témy v kombinácii s hravou imagináciou, prelievajúcu sa do zjavnej kritiky ľudského konania až po oslavu jednoduchého života - to všetko rámcované v širokej palete farebného nasnímania. Len škoda, že niektoré "sny" sú až príliš popisné (najmä posledný - z dediny vodných mlynov) a divákovi tak ostáva málo priestoru na vlastné hľadanie, alebo blúdenie. Záverečné položenie kytice na hrob - dojíma a alarmuje zároveň. Titulková sekvencia, kde na pozadí sledujeme tok vodnej hladiny, ako keby vypadla s Tarkovského snímok (napr. Solaris). (07.03.2005)

Snímek se skládá celkem z osmi snů: Sunshine Through The Rain, The Peach Orchard, The Blizzard, The Tunnel, Crows, Mount Fuji in Red, The Weeping Demon a Village of the Watermills. Nejvíce se mi líbil sen poslední Village of the Watermills (Vesnice vodních mlýnů), kde bych neváhal dát maximální hodnocení. (07.01.2012)

Zvláštní. Viděl jsem tenhle film jako dospívající mladík, jako muž zralého věku, i nyní středního věku, a pořád mne dostane svou atmosférou, pořád v něm nacházím nové paralely, spojitosti s Kurosawovým životem i celkovou nechvalnou tragédií Japonska za 2. sv. války (jak jejich připojení se k Hitlerovi, tak posléze jaderné bomby), ale jsou zde i další vnitřní krajiny režiséra - láska ke krajinářství a Van Goghovi (pobavilo mě, kdo ho hraje), láska k přírodě. Jednoznačně nejlepší povídka čeká na závěr, nejen že vše shrne, ale dokáže i z pohřebního tématu vykouzlit důvody k veselí. Plus ta pohřební píseň - dodnes se její jásavosti nemůžu zbavit a zní mi v hlavě. (05.07.2019)