Sny Akiry Kurosawy

Říkám si, co asi z těch obrazů vyzařujících z projektoru bylo skutečně prosněno a čemu z těch možných snů předcházely skutečné události, zažité zkušenosti, které temným či světlým vizím propůjčily barvy (a v tomto případě barvy vždy podmanivé, ať už nejpestřejší v deštivém lesním dnu nebo svinuté v hlubině sněžného víru)? Sen je dění nejdůvěrnější a – spolu s myšlenkou či obrazem, které první zablesknutí doprovázejí (a po nichž často zbývá jen dým, který i nadějné plamínky uhasí přeháňkou nespavosti), nejprchavější. Pojmenování těchto mikropovídek tak manifestuje jejich intimitu, vnitřní závažnost a nutnost jejich vyslovení, sdělení, a tedy vyjadřuje i hlubokou prožitost řešené klíčové otázky filmu – jak se má člověk chovat k přírodě i k bližnímu. Závěrečná návštěva ve vesnici vodních mlýnů pointuje toto tázání, ilustrované obrazy kácených sadů, devastované krajiny, atomových katastrof apod., odlišně orientovaným pohledem – ne k přírodě co vnějším okolnostem a podmínkám, ale k lidskému životu, který osvětluje jako bezhraničný (tělem a časem neomezený) fenomén, přirozeně zasahovaný, ba prostupovaný přírodou. Názornost předcházejících alegorií, která by mohla mylně přijít jako tendenční, přehnaná, ideologická, se novým, probuzeným hlediskem – prostým sou-bytím – zvýznamňuje jako lidské „rozkoukávání“, které si dosud nepřipouští vlastní totožnost se svým protějškem. Tak se v závěrečné povídce alegoricky rozkoukává chodec, aby se i jím nakonec stala příroda, a i on přiložil květinu na hrob své minulosti. PS: A ještě pár slov Emila Filly: „Člověk bude šťastný, když opět a opět bude moci splývati jeho podstata s podstatou světa, když víc pozná, že substancí všeho je svoboda v jejím nepřetržitém uzpůsobování jako jednoty. Člověk vůbec, a nynější zvláště, ve svém způsobu a hodnotě charakteru, jedinečnosti – ducha – chce klid, neměnitelnost, setrvačnost, a to i při nepřetržitém dění světa a vzdor tomu měnění a proudu. Ale klid je dosažitelný jen jako jednota, jednota jeho ducha s duchem světa: uskutečnitelná jednota v kontemplaci, v blaživém zažívání a nazírání svého klidu a dění světa. Člověk se nemusí vzdát svého požadavku po klidu, i třeba jako vzpoury proti měnitelnosti a dění světa – může plně zůstat člověkem, ale musí víc připustiti smysl světa v jeho konkrétnosti, jedinečnosti, jeho projevu jako charakteru, ducha – jeho cesty po svém dosahovat své svobody. Člověk by potřeboval nemíti tolik katastrof (ovšem nikoliv za cenu dezerce, klasicismu, lenosti), chce-li se státi trochu moudrým, jako je hvězda, pes a žížala. Nikoliv státi se hvězdou, psem a žížalou, ale státi se pomocí jich dokonalejším, celejším člověkem a vytrvaleji šťastnějším. Je třeba asi kladl nové otázky - tak začíná každá náprava - a o to jde. Nesmí připustit, aby tyto otázky kladl dnes jen rozum - neboť by byly nesmyslné, ale aby je kladla sama duše, celek člověka. Odpovědi od rozumu duše nemůže potřebovat.“ (02.03.2017)

K tejto, mimochodom, tak trochu nedotiahnutej "kurosawovke", by som normálne povedal, že v nej predovšetkým prevládali najprv - jednotlivé, zväčša, hypnotické a magické obrazy, a to ešte i za asistencie vizuálnej zložky z renomovanej, trikovej dielne - Industrial Light & Magic, a až následne potom, sa snáď na rad automaticky dostávali i filozofické dialógy s potrebnými replikami, ktorých zas ale nebolo toľko, ako zrovna v predchádzajúcich prípadoch, keď bývala forma a obsah = vskutku, na rovnakej úrovni, pričom by som tentoraz podotkol, že bohužiaľ, prvá časť zvíťazila nad tou druhou, vďaka čomu sa napokon vykryštalizovalo iba priemerné (z)hodnotenie, tohto kinematografického počinu z roku 1990, ktoré ale, mimoriadne zdôrazňujem, udeľujem práve tomuto ("najobľúbenejšiemu") režisérovi, zakaždým veľmi nerád, pritom sa mi to nestalo po prvýkrát, ale zase ani nie po veľakrát. • V podstate je celý zložený z ôsmich snových sekvencií, trvajúcich zhruba po 15 filmových minút na každý jeden sen, a prezentujúcich rôzne témy, a to konkrétne v podaní „zasnívaného” protagonistu v mladšom vydaní, a samozrejme, neskôr i v staršom vydaní, ktorí sú vlastne „alter egom” samotného Akiru Kurosawu. Áno, a taktiež majú všetky sny svoje mená, medzi vôbec najpozoruhodnejší, by som pravdepodobne zaradil - ten siedmy v poradí, ktorý je zároveň i ten úplne najdesivejší, aký si určite nielen ja dokážem osobne predstaviť, ktorý môže divákovi kľudne privodiť potenciálnu nočnú moru, a tak ho buď radšej celý vynechajte (proste, pretočte dopredu), alebo skrátka si ho pozrite oveľa skôr pred vašim spánkom, ktorý by tým pádom nemusel byť kompletne narušený? Možno iba preháňam, a nič vám to nakoniec neurobí. A dokonca v jednom z nich si tiež zahral i Martin Scorsese, ktorý má kľudnejší charakter, čo sa ale nedá prehlásiť o postave, ktorú stelesnil. PS : "Dedina vodných mlynov" (Neďaleko hlavného ťahu dediny stála obrovská skala a na jej vrchole boli vždy rezané kvety. Všetky deti, ktoré okolo neho prešli, nazbierali poľné kvety a položili ich na kameň. Keď som sa čudoval, prečo to urobili a spýtal som sa, deti povedali, že nevedia. Dozvedel som sa to neskôr tak, že som sa opýtal jedného zo starých mužov v dedine. V bitke pri Boshine pred sto rokmi niekto na tom mieste zomrel. Dedinčania ho zľutovali, pochovali ho, kameň položili na hrob a položili naň kvety. Kvety sa stali na dedine zvykom, ktorý deti udržiavali bez toho, aby vedeli prečo.) PS 2 : Hore uvedený režisér Iširó Honda - nerežíroval tri epizódy (sekvencie), keď sa ale najskôr jedná iba o mylnú predstavu, nakoľko tu pôsobil len, ako kreatívny konzultant filmu, no jeho tvorivý rukopis tu nemožno necítiť, ba práve naopak, myslím si, že hlavnému režisérovi, poskytol dostatok cenných rád, ako s nimi naložiť, keďže mali na mňa mimoriadne desivý účinok, najmä čo sa teda týka toho „Tunela” , a to ani nehovoriac o tej „sedmičke”, ktorá ma doslova k smrti vydesila! (06.01.2023)

Jeden z nejoriginálnějších filmů všech dob. Nese v sobě opravdou filmovou krásu v podobě brilantní kamery a dále také silné huministické myšlenky. Asi nejkrásnější je povídka Vrány, kde se mladý umělec toulá v obrazech Vincenta van Gogha za doprovodu hudby Ludwiga van Beethovena. Také je krásné lidské pojmutí meruňkového sadu v květu, liščí průvod, či mráz v podobě víl. 5 bodů tomu nedám, protože Kurosawa udělal lepší filmy a poslední povídka je slabší. (03.11.2006)

Ak by som mal hodnotit len posledny "sen", bolo by to jasnych desat. Dedinka - zijuca v dokonalej symbioze s prirodou, plna zivota a radosti, kde aj smrt je dovodom k oslave. Inak je to celok, viac menej na seba navezujucich "myslienok", ktore zrejme sprevadzali Kurosawu ako cloveka po cely jeho zivot. A to hlavne nenavist k vojne, strach z toho co sa moze stat ak ludstvo dospeje ku katastrofam (atomova vojna, vybuch atomovej elektrarne), ktore su dnes viditelnymi nebezpecenstvami, a laska symbioza s prirodou, ktora odprostuje ludstvo od vsetkych nepotrebnych veci a nebezpecenstiev a je tak tym spravnym sposobom zivota. Autorovo uzko osobne dielo - vypoved starca, ktora sa dotyka a viac ci menej urcite oslovi aj vsetkych, ktory si toto dielo pozru. Po technickej stranke nieje co vytknut, ba naopak, na niektorych miestach priam nadchne jemna spolupraca hudby, obrazu a zvuku, ktore akoby vznikali sucasne. (8.5/10) (18.08.2007)

Páni. Nečekal jsem, že by se mi to mohlo až tak líbit, popravdě jsem od toho nečekal vůbec nic. Sny Akiry Kurosawy kromě mnohdy snové atmosféry skoro u každé povídky taky nabízí zamyšlením nad historii, vztahu člověka k přírodě a k světu obecně (fakt bych neřekl, že Kurosawa má tak rád přírodu, z toho filmu to je přímo vidět) a taky smrti, co se poslední povídky týče. Žánrový vzorec Fantasy/Drama/Podobenství je tu naprosto oprávněně a splňuje to, co ve filmu uvidíme. Jednotlivé sny působí ze začátku dosti surrealisticky (především první dvě, hlavně ta od těch broskvoních, nic tak zvláštního (v dobrém slova smyslu) jsem už dlouho neviděl, ani ta povídka Kaige Chena v Daších deseti minutách mě nepřišla tak zvláštní, jako tahle, a to Chenova je sakra zvláštní, samozřejmě vše myslím v dobrém slova smyslu), některé jsou v tom tedy slabší, kvalita ale rozhodně neklesá. Finální dojem z toho všeho mám velmi dobrý (finální veselá povídka o smrti!) a tahle Kurosawova snová antologie se mi líbila fakt hodně a nemůžu říct, že bych se někde výrazně nudil (Tunel je sice utahaný, ale že bych se u něj bůhvíjak nudil jsem nezaznamenal). Dokonce přemýšlím i o zařazení do oblíbených filmů, ještě uvidím zítra. Ale ano, až takhle se mi to líbilo, a nemůžu jinak, než dát plný počet. Něco takového jsem od Kurosawy vůbec nečekal. 5* (03.07.2019)