Sny Akiry Kurosawy

Když jsem se na film chystala podívat, měla jsem trochu strach, neboť od Akiry Kurosawy jsem zatím nic neviděla, protože mě jeho filmy nelákaly, ale tušila jsem, že se bude od jeho ostatních filmů lišit. Jedná se o několik příběhů, které skutečně připomínají snové výjevy. Všechny z nich mají poněkud odlišný charakter, některé jsou poetické, jiné spíše fantasy nebo horory, přirozeně tedy každého některé baví více než jiné. Většinou nám ale sdělují jednu hlavní myšlenku – uctívat a chránit přírodu a nesnažit se přehlížet fakt, že jsme její součástí. Určitě bych Sny Akiry Kurosawy nedoporučila těm, co se neobejdou bez akce a spádu a nudí je dlouhé záběry na „nic“. Naopak by se měli rádi nechat unášet poetickými obrazy a fantazií a měli by chovat úctu k přírodě, aby film dokázali ocenit. Mně se tedy film líbil moc a hodnotím pěknými 4 hvězdičkami. (29.05.2010)

Nevyrovnanost jednotlivých snů je jeden z hlavních problémů. I když snů... Parametry "klasického" snu splňuje částečně pouze povídka Crows, jinak je to taková všechuť snů ve smyslu přání (zde v podobě naivních humanistických tezí na úrovni missáckého "přeji si světový mír") a něčím co by se dalo s přihmouřeným okem označit za novodobé (samozřejmě humanistické) kaidany. Za opravdu výtečné bych označil z těch osmi příspěvků pouze trio The Blizzard (atmosféra!), Crows (správně snově hravé) a Mount Fuji in Red (jediný z příspěvků kde se Kurosawovy podařilo poselství sdělit úděrně i působivě a ne pouze školometsky). (14.08.2010)

Jeden z nejoriginálnějších filmů všech dob. Nese v sobě opravdou filmovou krásu v podobě brilantní kamery a dále také silné huministické myšlenky. Asi nejkrásnější je povídka Vrány, kde se mladý umělec toulá v obrazech Vincenta van Gogha za doprovodu hudby Ludwiga van Beethovena. Také je krásné lidské pojmutí meruňkového sadu v květu, liščí průvod, či mráz v podobě víl. 5 bodů tomu nedám, protože Kurosawa udělal lepší filmy a poslední povídka je slabší. (03.11.2006)

Říkám si, co asi z těch obrazů vyzařujících z projektoru bylo skutečně prosněno a čemu z těch možných snů předcházely skutečné události, zažité zkušenosti, které temným či světlým vizím propůjčily barvy (a v tomto případě barvy vždy podmanivé, ať už nejpestřejší v deštivém lesním dnu nebo svinuté v hlubině sněžného víru)? Sen je dění nejdůvěrnější a – spolu s myšlenkou či obrazem, které první zablesknutí doprovázejí (a po nichž často zbývá jen dým, který i nadějné plamínky uhasí přeháňkou nespavosti), nejprchavější. Pojmenování těchto mikropovídek tak manifestuje jejich intimitu, vnitřní závažnost a nutnost jejich vyslovení, sdělení, a tedy vyjadřuje i hlubokou prožitost řešené klíčové otázky filmu – jak se má člověk chovat k přírodě i k bližnímu. Závěrečná návštěva ve vesnici vodních mlýnů pointuje toto tázání, ilustrované obrazy kácených sadů, devastované krajiny, atomových katastrof apod., odlišně orientovaným pohledem – ne k přírodě co vnějším okolnostem a podmínkám, ale k lidskému životu, který osvětluje jako bezhraničný (tělem a časem neomezený) fenomén, přirozeně zasahovaný, ba prostupovaný přírodou. Názornost předcházejících alegorií, která by mohla mylně přijít jako tendenční, přehnaná, ideologická, se novým, probuzeným hlediskem – prostým sou-bytím – zvýznamňuje jako lidské „rozkoukávání“, které si dosud nepřipouští vlastní totožnost se svým protějškem. Tak se v závěrečné povídce alegoricky rozkoukává chodec, aby se i jím nakonec stala příroda, a i on přiložil květinu na hrob své minulosti. PS: A ještě pár slov Emila Filly: „Člověk bude šťastný, když opět a opět bude moci splývati jeho podstata s podstatou světa, když víc pozná, že substancí všeho je svoboda v jejím nepřetržitém uzpůsobování jako jednoty. Člověk vůbec, a nynější zvláště, ve svém způsobu a hodnotě charakteru, jedinečnosti – ducha – chce klid, neměnitelnost, setrvačnost, a to i při nepřetržitém dění světa a vzdor tomu měnění a proudu. Ale klid je dosažitelný jen jako jednota, jednota jeho ducha s duchem světa: uskutečnitelná jednota v kontemplaci, v blaživém zažívání a nazírání svého klidu a dění světa. Člověk se nemusí vzdát svého požadavku po klidu, i třeba jako vzpoury proti měnitelnosti a dění světa – může plně zůstat člověkem, ale musí víc připustiti smysl světa v jeho konkrétnosti, jedinečnosti, jeho projevu jako charakteru, ducha – jeho cesty po svém dosahovat své svobody. Člověk by potřeboval nemíti tolik katastrof (ovšem nikoliv za cenu dezerce, klasicismu, lenosti), chce-li se státi trochu moudrým, jako je hvězda, pes a žížala. Nikoliv státi se hvězdou, psem a žížalou, ale státi se pomocí jich dokonalejším, celejším člověkem a vytrvaleji šťastnějším. Je třeba asi kladl nové otázky - tak začíná každá náprava - a o to jde. Nesmí připustit, aby tyto otázky kladl dnes jen rozum - neboť by byly nesmyslné, ale aby je kladla sama duše, celek člověka. Odpovědi od rozumu duše nemůže potřebovat.“ (02.03.2017)

Několik roztříštěných střípků z mozaiky Kurosawových snů: Vrány jsou snem v pravém smyslu slova a spolu s Vesnicí vodních mlýnů a Broskvovým sadem patří k tomu nejkrásnějšímu nejen v tomto filmu, ale pro mě i ve filmech obecně. Je tam i dost z toho, co potřebuju k přemýšlení o smyslu života i k pochopení bytí jako takového. Pomůže, pokud se zajímáte o japonskou kulturu a je vám blízká, ale není to podmínkou. Jen by mě zajímalo, proč Kurosawa seřadil jednotlivé části právě takhle. (29.06.2019)