Sny Akiry Kurosawy

Snímek se skládá celkem z osmi snů: Sunshine Through The Rain, The Peach Orchard, The Blizzard, The Tunnel, Crows, Mount Fuji in Red, The Weeping Demon a Village of the Watermills. Nejvíce se mi líbil sen poslední Village of the Watermills (Vesnice vodních mlýnů), kde bych neváhal dát maximální hodnocení. (07.01.2012)

Broskve se dají koupit, ale kde koupíš celý sad v rozkvětu? -- Koukala jsem na ohromená, ale většinou jsem si říkala, že ten můj úžas je dost povrchní, že nejsem dost chytrá na to, abych to úplně pochopila. Ale stejně jsem měla dojem, že ke katarzi došlo. Možná není třeba úplně rozumět, možná je důležité správně vnímat. (02.11.2010)

Říkám si, co asi z těch obrazů vyzařujících z projektoru bylo skutečně prosněno a čemu z těch možných snů předcházely skutečné události, zažité zkušenosti, které temným či světlým vizím propůjčily barvy (a v tomto případě barvy vždy podmanivé, ať už nejpestřejší v deštivém lesním dnu nebo svinuté v hlubině sněžného víru)? Sen je dění nejdůvěrnější a – spolu s myšlenkou či obrazem, které první zablesknutí doprovázejí (a po nichž často zbývá jen dým, který i nadějné plamínky uhasí přeháňkou nespavosti), nejprchavější. Pojmenování těchto mikropovídek tak manifestuje jejich intimitu, vnitřní závažnost a nutnost jejich vyslovení, sdělení, a tedy vyjadřuje i hlubokou prožitost řešené klíčové otázky filmu – jak se má člověk chovat k přírodě i k bližnímu. Závěrečná návštěva ve vesnici vodních mlýnů pointuje toto tázání, ilustrované obrazy kácených sadů, devastované krajiny, atomových katastrof apod., odlišně orientovaným pohledem – ne k přírodě co vnějším okolnostem a podmínkám, ale k lidskému životu, který osvětluje jako bezhraničný (tělem a časem neomezený) fenomén, přirozeně zasahovaný, ba prostupovaný přírodou. Názornost předcházejících alegorií, která by mohla mylně přijít jako tendenční, přehnaná, ideologická, se novým, probuzeným hlediskem – prostým sou-bytím – zvýznamňuje jako lidské „rozkoukávání“, které si dosud nepřipouští vlastní totožnost se svým protějškem. Tak se v závěrečné povídce alegoricky rozkoukává chodec, aby se i jím nakonec stala příroda, a i on přiložil květinu na hrob své minulosti. PS: A ještě pár slov Emila Filly: „Člověk bude šťastný, když opět a opět bude moci splývati jeho podstata s podstatou světa, když víc pozná, že substancí všeho je svoboda v jejím nepřetržitém uzpůsobování jako jednoty. Člověk vůbec, a nynější zvláště, ve svém způsobu a hodnotě charakteru, jedinečnosti – ducha – chce klid, neměnitelnost, setrvačnost, a to i při nepřetržitém dění světa a vzdor tomu měnění a proudu. Ale klid je dosažitelný jen jako jednota, jednota jeho ducha s duchem světa: uskutečnitelná jednota v kontemplaci, v blaživém zažívání a nazírání svého klidu a dění světa. Člověk se nemusí vzdát svého požadavku po klidu, i třeba jako vzpoury proti měnitelnosti a dění světa – může plně zůstat člověkem, ale musí víc připustiti smysl světa v jeho konkrétnosti, jedinečnosti, jeho projevu jako charakteru, ducha – jeho cesty po svém dosahovat své svobody. Člověk by potřeboval nemíti tolik katastrof (ovšem nikoliv za cenu dezerce, klasicismu, lenosti), chce-li se státi trochu moudrým, jako je hvězda, pes a žížala. Nikoliv státi se hvězdou, psem a žížalou, ale státi se pomocí jich dokonalejším, celejším člověkem a vytrvaleji šťastnějším. Je třeba asi kladl nové otázky - tak začíná každá náprava - a o to jde. Nesmí připustit, aby tyto otázky kladl dnes jen rozum - neboť by byly nesmyslné, ale aby je kladla sama duše, celek člověka. Odpovědi od rozumu duše nemůže potřebovat.“ (02.03.2017)

Mám taký zvláštny pocit, že film, ktorý som videl pred týmto a aj tento majú akúsi previazanosť s tým, čo sa mi deje v živote a práve pre ten koniec akoby bez lásky iba o pominuteľnosti a plynutí času, mimochodom aj tento film bol tak natiahnutý, často prázdny, aj o tom by som vedel čo to povedať, aj o tej mozaikovitosti, či farebnosti, až som z toho trochu smutný. Chýba mi tam prvok lásky, či určitého zmyslu, ale aj napriek tomu pozoruhodný film, len škoda, že v mnohom ostávajú veci pri snoch, niekde možno našťastie, ale predsa občas by to chcelo niečo iné. Kurosawa a Honda to neodflákli, len možno to chcelo niečo iné. (17.08.2015)

Páni. Nečekal jsem, že by se mi to mohlo až tak líbit, popravdě jsem od toho nečekal vůbec nic. Sny Akiry Kurosawy kromě mnohdy snové atmosféry skoro u každé povídky taky nabízí zamyšlením nad historii, vztahu člověka k přírodě a k světu obecně (fakt bych neřekl, že Kurosawa má tak rád přírodu, z toho filmu to je přímo vidět) a taky smrti, co se poslední povídky týče. Žánrový vzorec Fantasy/Drama/Podobenství je tu naprosto oprávněně a splňuje to, co ve filmu uvidíme. Jednotlivé sny působí ze začátku dosti surrealisticky (především první dvě, hlavně ta od těch broskvoních, nic tak zvláštního (v dobrém slova smyslu) jsem už dlouho neviděl, ani ta povídka Kaige Chena v Daších deseti minutách mě nepřišla tak zvláštní, jako tahle, a to Chenova je sakra zvláštní, samozřejmě vše myslím v dobrém slova smyslu), některé jsou v tom tedy slabší, kvalita ale rozhodně neklesá. Finální dojem z toho všeho mám velmi dobrý (finální veselá povídka o smrti!) a tahle Kurosawova snová antologie se mi líbila fakt hodně a nemůžu říct, že bych se někde výrazně nudil (Tunel je sice utahaný, ale že bych se u něj bůhvíjak nudil jsem nezaznamenal). Dokonce přemýšlím i o zařazení do oblíbených filmů, ještě uvidím zítra. Ale ano, až takhle se mi to líbilo, a nemůžu jinak, než dát plný počet. Něco takového jsem od Kurosawy vůbec nečekal. 5* (03.07.2019)