Eric Clapton: život ve dvanácti taktech

Eric Clapton je trochu bokom od mojich dominantných hudobných záujmov. Vlastne som ho zaregistroval iba ako krátkodobého člena skupiny Yardbirds. Preto ma minuli aj informácie o jeho alkoholovo-drogových problémoch, ktoré inak ignorujem aj u spevákov, ktorých hudba ma baví. Dokument o Ericovom živote, tvorbe a problémoch som uvítal. Plne vyhovoval mojim potrebám a hodnotím ho vyššie, ako množstvo iných dokumentov, ktoré sa zamerajú na nejaký neduh umelca a ten potom vo filme rozpitvávajú až do tej miery, že umelcova tvorba ostane v úzadí. (09.08.2019)

Prvních 10 a posledních cca 20 minut je to dost síla. Jestli se říká, že osud nakládá člověku víc a víc, aby si uvědomil, co je podstatné a uměl rozhodnout se co se sebou, tak u Claptona to platí na 100%, když musel prožít tu nejtragičtější zkušenost, která může rodiče potkat, než se "srovnal". Takže začátek a konec je pětihvězdičkový, k prostředku už mám malé výhrady: je tam dle mého názoru poměr hudby a informací příliš ve prospěch hudby, ztrácí se tím spád a kontakt. Další věc, která vadila mému amatérskému vkusu, byl komentář blízkých osob pouze v podobě mluveného slova - já bych je raději k tomu viděla i obrazem, protože jen slovní informace, když není doprovozena výrazem mluvčího, je pro mě jen padesátiprocentní, půlka mi chybí. Dále se mi nepodařilo s hlavní postavou navázat to magické "spojení", takže ve srovnání s např. s dokumentem o Georgeovi Harrisonovi to pokulhává. Musím však pochválit parádní, zemitě živočišný zvuk zařazených částí skladeb, který diváka hodí zpět do minulého století. (28.12.2018)

Hodně moc vydařený a obsažný dokument o legendárním kytaristovi docela podrobně mapuje celý jeho hudební i osobní život. Od jeho mládí a výchovu, přes nesmírně bohatou hudební kariéru i neustálý hudební vývoj a samozřejmě nezapomíná ani na jeho "boje s démony". Velké množství dobových nahrávek mapuje jeho hudební vývoj od Yardbirds, John Mayall and Blusbreakers, Cream, Blind Faith, Delaney and Bonnie, Derek and the Dominos až ke kariéře sólové. Dokument mapuje i setkání a přátelství s dalšími hudebními velikány té doby. To hudební setkání s Arethou Franklin muselo být velice povedené :-) Zajímavé rozhovory i osobní komentáře a závěr s B.B. Kingem je jen třešničkou na dortu. Přiznám se, že blues není moje "první hudební kolej", jenže když on byl u zrodu a víceméně prolíná do naprosté většiny hudebních stylů, ať už se jim říká jakkoliv. Takže podle mne celková hodnota tohoto dokumentu je hodně vysoká a hudebním fanouškům by neměl uniknout. (26.08.2020)

Jo, kdyby Eric CLapton utopil skoro dvě dekády svojí kariéry jen ve dvanácti barech, bylo by to ještě OK. Na druhou stranu, kdo může říct, že ho z heroinové závislosti dostal chlast, a že to přežil několik desetiletí?:) No, dost bylo humoru, protože samozřejmě úplně jiná věc je to, co Claptona dostalo ze všech závislostí, a čemu je (myslím i díky štědré bulvarizaci ergo zbytečnému rozpitvávání) moudře věnováno jen asi posledních deset minut tohoto neskutečným množstvím informací a soukromých materiálů natřískaného dokumentu. Dobrá polovina stopáže mapuje Claptonovy úplné začátky, a musím říct, že jakožto téměř úplného neznaboha mě to úplně ohromilo. Zejména to, jak Clapton zamlada vypadal, protože to byl prostě vizuálně ÚPLNĚ jiný člověk. A jak to tak u výjimečných umělců bývá, měl to zatraceně těžké, pokud jde o rodinu, ve které (ne)vyrůstal. Vzato kolem a kolem, není jeho cesta k (jak víme neúspěšné) sebedestrukci ničím nepochopitelným, zvlášť když se přihlédne k době, ve které stoupal nahoru, a k prostředí, ve kterém působil. Film sice má přes dvě hodiny, ale není důvod si stěžovat na jedinou minutu. Závěr s B. B. Kingem je přesně takový, jaký má u takových šťastných konců být. A koneckonců takový je celý tenhle pohnutý bluesový megakoncert. 90%. (28.10.2018)

Přestože aktivně sleduji Erica "od Yardbirds", z jeho soukromého života jsem toho moc nevěděl; snad jen o milostném trojúhelníhu s Clapton, Harrison, Boydová a tragické smrti jeho čtyřletého syna. Jeho dalším milostným pletkám a neřestem jsem se disud vyhýbal. Ano je to asi věru lepší nechat hrdinům nějaké ideály. Jak ale vysychaly jeho tvůrčí a sexuální síly, teprve tehdy se postupně stával "tatíkem blues" (ovšem spolu s Johnem Mayallem, který se jím stal dříve). - Po koronavirové závoře jsem přejížděl z chalupy do města, a do auta jsem si vzal Mayallovy "Bare Wires"; desku, kterou jsem v době vzniku považoval za příliš rozvláčnou a studenou. Dnes se mi líbila víc než desky od Cream. Ostatně, opomenu-li výbornou bluesovku "Strange Brew", pak se mě Clapton zaujal spíš v oblasti pop-music (třeba Wonderfull Tonight nebo Let It Grow). - To, že u EC něco nesedí, jsem postřehl už při rychlém založení a rozpadu skupiny Blind Faith, kterou táhl ještě nadanější a skladatelsky schopnější Steve Winwood. Mudrovat by se ale dalo..... třeba o tom, že 12 tyčí (taktů) se snadno může stát 12 tyčemi (mříží). (18.04.2021)