Eric Clapton: život ve dvanácti taktech

Eric Clapton je trochu bokom od mojich dominantných hudobných záujmov. Vlastne som ho zaregistroval iba ako krátkodobého člena skupiny Yardbirds. Preto ma minuli aj informácie o jeho alkoholovo-drogových problémoch, ktoré inak ignorujem aj u spevákov, ktorých hudba ma baví. Dokument o Ericovom živote, tvorbe a problémoch som uvítal. Plne vyhovoval mojim potrebám a hodnotím ho vyššie, ako množstvo iných dokumentov, ktoré sa zamerajú na nejaký neduh umelca a ten potom vo filme rozpitvávajú až do tej miery, že umelcova tvorba ostane v úzadí. (09.08.2019)

Claptonova hudba je samozřejmě super, technicky je dokument o něm v pohodě, obsahově už tolik ne. Předně Erica až příliš glorifikuje (události se synem), druhak se v druhé polovině celkem zapomíná na jeho hudbu. Knižní biografie Motherless child je o několik řádů lepší, co se výpovědní hodnoty týče. Takže je to nakonec nejvíc určené pro ty, co znají Claptonovu hudbu, ale o jeho životě už příliš neví. (21.12.2018)

Přestože aktivně sleduji Erica "od Yardbirds", z jeho soukromého života jsem toho moc nevěděl; snad jen o milostném trojúhelníhu s Clapton, Harrison, Boydová a tragické smrti jeho čtyřletého syna. Jeho dalším milostným pletkám a neřestem jsem se disud vyhýbal. Ano je to asi věru lepší nechat hrdinům nějaké ideály. Jak ale vysychaly jeho tvůrčí a sexuální síly, teprve tehdy se postupně stával "tatíkem blues" (ovšem spolu s Johnem Mayallem, který se jím stal dříve). - Po koronavirové závoře jsem přejížděl z chalupy do města, a do auta jsem si vzal Mayallovy "Bare Wires"; desku, kterou jsem v době vzniku považoval za příliš rozvláčnou a studenou. Dnes se mi líbila víc než desky od Cream. Ostatně, opomenu-li výbornou bluesovku "Strange Brew", pak se mě Clapton zaujal spíš v oblasti pop-music (třeba Wonderfull Tonight nebo Let It Grow). - To, že u EC něco nesedí, jsem postřehl už při rychlém založení a rozpadu skupiny Blind Faith, kterou táhl ještě nadanější a skladatelsky schopnější Steve Winwood. Mudrovat by se ale dalo..... třeba o tom, že 12 tyčí (taktů) se snadno může stát 12 tyčemi (mříží). (18.04.2021)

Jedna z nejkrásnějších skladeb světa Tears in heaven by nevznikla bez obrovské tragédie, to všichni víme, ale až dnes jsem se dozvěděla, co a hlavně kdo byl jeho dlouholetou inspirací k napsání dalších skladeb jako je třeba neméně známá Layla. Deska, která se s touto písní vydala je celá o zlomeném srdci. Čím si od malička musel procházet, jak křehká může být duše introvertního kluka, který se dostal do velkého světa a jak dlouho mu trvalo odrážet se a hrabat se ode dna, než se z něj stal klidný a charismatický elegán s kytarou v ruce, jakého ho znám. Kolikrát jsem si v průběhu projekce říkala "tohle nemůže přežít" nebo "to špatně dopadne", a docela by mě to vzalo, kdybych nevěděla, že se zatím těší dobrému zdraví a že jsem zatím žádný nekrolog s jeho jménem nečetla ... Velmi působivý dokument, který mě ze svého sevření po celou dobu ani na okamžik nepustil. (19.03.2023)

Jo, kdyby Eric CLapton utopil skoro dvě dekády svojí kariéry jen ve dvanácti barech, bylo by to ještě OK. Na druhou stranu, kdo může říct, že ho z heroinové závislosti dostal chlast, a že to přežil několik desetiletí?:) No, dost bylo humoru, protože samozřejmě úplně jiná věc je to, co Claptona dostalo ze všech závislostí, a čemu je (myslím i díky štědré bulvarizaci ergo zbytečnému rozpitvávání) moudře věnováno jen asi posledních deset minut tohoto neskutečným množstvím informací a soukromých materiálů natřískaného dokumentu. Dobrá polovina stopáže mapuje Claptonovy úplné začátky, a musím říct, že jakožto téměř úplného neznaboha mě to úplně ohromilo. Zejména to, jak Clapton zamlada vypadal, protože to byl prostě vizuálně ÚPLNĚ jiný člověk. A jak to tak u výjimečných umělců bývá, měl to zatraceně těžké, pokud jde o rodinu, ve které (ne)vyrůstal. Vzato kolem a kolem, není jeho cesta k (jak víme neúspěšné) sebedestrukci ničím nepochopitelným, zvlášť když se přihlédne k době, ve které stoupal nahoru, a k prostředí, ve kterém působil. Film sice má přes dvě hodiny, ale není důvod si stěžovat na jedinou minutu. Závěr s B. B. Kingem je přesně takový, jaký má u takových šťastných konců být. A koneckonců takový je celý tenhle pohnutý bluesový megakoncert. 90%. (28.10.2018)