Režie:
Jaromil JirešScénář:
Vladimír MertaKamera:
Emil SirotekHudba:
Zdeněk PololáníkHrají:
Josef Kemr, Jan Hartl, Lenka Kucharská, Radovan Lukavský, Svatopluk Skopal, Oldřich Navrátil, Václav Babka, Lubomír Kostelka, Helena Trýbová (více)Obsahy(1)
V baladickém filmu Jaromila Jireše Opera ve vinici, jak již název napovídá, se nám představí svět vína a písní, nádherný svět Slovácka. Josef Kemr si zde zahrál svéráznou postavu Fanoše Mikuleckého, který je původcem mnoha známých písniček z Podluží, obecně považovaných za lidové. Vedle Fanoše Mikuleckého je druhým hlavním protagonistou příběhu Honza, hudebník a nedostudovaný posluchač žurnalistiky. Při jedné z cest se setkává se svým bývalým profesorem. Ten mu navrhne, aby spolu navštívili jednoho z těch, kteří skládají lidové písně, ale k jejich autorství se nehlásí, Fanoše Mikuleckého. Honza u něj pochopí smysl umělecké tvorby i naplnění lidského života… Baladický příběh o osudu lidového hudebníka Fanoše Hřebačky-Mikuleckého natočil v roce 1981 režisér Jaromil Jireš podle námětu Vladimíra Merty. Snímek rozhodně není životopisem, ale originální sondou do života jihomoravské vesnice. Fiktivní příběh se odvíjí v několika rovinách. Hlavní z nich vytváří dokumentaristické zachycení tradičních zvyků a obyčejů, vrcholících inscenací velkolepě pojaté Fanošovy lidové opery „Prechovský buřič“, na níž se podílejí amatéři – lidé z Podluží. Působivost snímku podtrhla vynikající kamera Emila Sirotka a obsazení hlavních rolí Josefem Kemrem, Radovanem Lukavským a Janem Hartlem. (Česká televize)
(více)Recenze (34)
Jaromil Jireš mě svými filmy snad pokaždé dokáže oslovit (s výjimkou šílených Talířů nad Velkym Malíkovem) a upoutat zvolenými tématy i zpracováním. Zde máme dvě hlavní postavy – mladého studenta se zálibou v rockové hudbě, který se studijně věnuje folkloru, a starého muzikanta, neznámého autora mnoha zlidovělých písní, který však sám neprojevuje velkou touhu hlásit se ke svému dílu, propagovanému jako lidovém. Souvislý děj zůstal spíše v pozadí, ale jednotlivé konfrontace obou postav s dalšími, mezi sebou i vůči různým situacím zde postupně odkryly zajímavou výpověď nejen o proměnách folkloru na Moravě v čase, ale vůbec o lidech, rozdílných postojech rozdílných generací a měnící se kultuře. Jireš nekritizuje, neodsuzuje, jenom rozehrává, co ho možná jako milovníka klasické kultury – stejně jako postavu Fanoše Mikuleckého – trochu trápí a ukazuje to poetickými obrazy... třeba i tím úplně posledním záběrem na obrovskou prázdnou dálníci (s kontrastně hlasitým zvukem k tomu), který mi připal geniální, jednak jím Jireš velmi krátce ukázal obraz reality moderní současnosti a zároveň tím vytvořil úderný kontrast k předchozí folklórní slavnosti. Jireš zde prakticky hlavně roztáhl motivy, které na malém prostoru načrtl již v Žertu, pokud jde o zobrazení upadajícího zájmu o folklor a hlavně nevkusné veřejné pohrdání ze strany mládeže na kulturních vystoupeních. Trochu mě i ke konci zklamalo, že vyvrcholením filmu (mimo ten poslední záběr) byla místo vygradovaného dramatu hlavně rozsáhlá folklórní „estráda“, ale i tak mě Operou ve vinici Jireš dost potěšil, vnesl do svého filmu uzemňující postřehy a určitě jsem si z nich dokázal hodně co vybrat a ocenit. Asi nejvíc na mě působily společné scény studenta s filmovým režisérem v podání Radovana Lukavského, jakožto vzácná setkání a povídání dvou lidí, které i přes obrovskou odlišnost na první pohled hodně pojil stejně zapálený zájem v minoritní oblasti. [75%] ()
Ono prostředí Moravy a vinic né vždy zaručí dobrou zábavu. Ač je herecké obsazení velice dobré Skopal a Navrátil jsou přesný, ale takový Kemr mě do role moraváka prostě nepasuje a člověk mu to prostě nevěří. příběh o mísním folkloru je dost zvláštní a nepřehledná. Mě se osobně moc nelíbí a celkově je příběh dost nezáživný ()
Myšlenka snad byla správná, ale to zpracování je velice tristní. Jako hudební film plný lidových písniček se tento snímek vlivem poetičnosti vůbec nejeví a fakt, že by byl nějaký bigbíťák najednou okouzlen lidovkami se mi taktéž zdá velmi nevěrohodný. Těžkosti se s takovou hudbou pro skladatele prosadit však jsou trefné a i po byrokratické stránce na svou dobu velice reálné. A tak co s tím? Pro Moraváky bude tento počin asi velice příjemným pokoukáním, ale pro ten zbytek však velmi těžkopádným. Ony písničky značně převyšují děj a posouvají ho značně do pozadí. A tak se tu neustále zpívá a zpívá, až je najednou konec. ()
Tahle rádoby oslava moravského folklóru se moc nepovedla. Všechno působí strojeně, nuceně a chaoticky, zkrátka falešně. I když i pár zajímavých momentů by se občas našlo, je jich ovšem jen pomálu. Poetika je častěji přebita kýčem a všelijakými divácky podbízivými klišé, i ta ale často sklouzávají až do nechtěné parodie. ()
První scénář Vladimíra Merty, který mnohem víc působí jako koncert lidové hudby nebo dokument s lidovou hudbou a o místních zvycích. Hudby a krojů je ve filmu tolik, že už zbývá jen málo prostoru na skutečný děj. Ten popisuje, kterak se Honza snaží získat tantiémy pro Fanoše Mikuleckého. A to přestože není jasné, jakým důkazem by měl komisi přesvědčit o autorství. Sám Fanoš to jen tvrdí a po celou dobu je nám to tak i předkládáno, ale to je vše. Ovšem kvalitní herci film alespoň částečně zachrání. Josef Kemr, Jan Hartl a Radovan Lukavský jsou jen jedni z herecké kvality. Jenže ten příběh je opravdu slabý a jako by si to tvůrci sami mysleli, tak mu přikládají menší váhu než čemukoli folklornímu ve filmu. ()
Galerie (9)
Photo © Filmové studio Barrandov / Jan Kuděla
Zajímavosti (3)
- Fanoš Mikulecký (Josef Kemr), vlastním jménem František Hřebačka (1912–1970), byl moravský skladatel zlidovělých písní z rodného kraje. Profesí dekoratér a jevištní malíř. Pracoval jako malíř pokojů. Působil jako vedoucí redaktor v časopise Malovaný kraj. Svoje písně skládal anonymně. (sator)
- Původní název filmu zněl Smrtka na bílém koni. (Xell)
- Filmovanie prebiehalo v Petrove, Lužici, Brne, Prahe a na Hodonínsku. (dyfur)
Reklama