Umberto D.

Silná ukážka krásy neorealistického filmu - príbeh je tentokrát silne minimalistický, neherci tradične presvedčivý (silnejšie (ne)herecké výkony sa okrem neorealizmu dajú vidieť snáď len v iránskej kinematografii) a sociálnokritický útok o to pôsobivejší, že útočí na emócie a darí sa mu to viac než dobre (áno mal som v závere slzy na krajíčku - vlastne nie len v závere, silné scény boli aj hľadanie Flicka). Podobný pocit bezmocnosti vo mne pred časom vzbudil Robin Williams v Express fote (ten však bez soc. kritiky). Od jeho pôsobivej kreácie som podobne zúfale osamelého hrdinu nevidel (Carlovi Battistimu - predstaviteľovi Umberta D. hrá však do karát, že je neherec a napriek tomu stvárnil postavu opusteného starého muža s obrovskou dávkou charizmy a uveril som mu každé gesto). Celkovo ide o prekrásny smutný film, ktorý na svojej aktuálnosti a naliehavosti nestratil ani po rokoch a dokáže stále chytiť za srdce. (08.06.2005)

Depresívny film, jedno z kľúčových diel talianskeho neorealizmu ma príliš neoslovil napriek tomu, že sám som už dôchodcom. Oceňujem výborný výkon neherca Carla Battistiho a samozrejme aj jeho nadaného psíka Flicka. Ale to je aj všetko. Uznávam silnú emociálnosť filmu, verím, že situáciu tejto skupiny obyvateľstva v povojnovom Taliansku zobrazil vierohodne, ale ... (08.10.2012)

Jaký je vztah kultury a společnosti? Jak nás učí drama Umberto D. a dějiny Itálie, nepřímoúměrný. Rozvine-li se příliš kultura, společenské pouto se oslabuje (období válečné Itálie - kulturní expanze po ose Berlín-Řím následovaná společenským úpadkem) a naopak, vyvíjí-li se příliš společnost, zaniká kultura (poválečná Itálie – společenský přechod od totality k republice, Marshallovu plánu, NATO, ale též „kulturní“ ztráta všech kolonií, Istrie a ostrovů v Egejském moři). Podíváme-li se zběžně na dějiny, vypadá to, že všechny kultury jsou kradené, pokud naše historická paměť sahá, každá kultura počíná ukradením kultury jiné – římská řecké, řecká fénické, fénická asyrské a egyptské, asyrská sumerské, atd. Heroickým výkonem je, že evropská kultura ukradla kulturu antickou dokonce nadvakrát – v raném středověku a v renesanci. Připomeňme také, že většina vynálezů byla vynálezcům ukradena a vynálezci je zpravidla také někde ukradli. Jestliže považujeme za základ mezilidského pouta a společnosti dar, a jestliže na druhé straně, je krádež základem kultury, znamená to, že společnost a kultura mají kořeny disparátní, nezávislé. Jde o dvě paralelní linky. Dar představuje její řešení tak řečeno „horizontální“, instituuje druhého jako partnera, jako se mnou rovného, kdežto krádež kulturně mytizuje druhého jako „vyššího“, Boha, vlastníka věčného ohně, a člověka jako „nižšího“, kterému nezbývá než bohy okrást. Po provedené krádeži ovšem povýšený, boho-rovný kulturní člověk shlíží na ostatní jako na nižší – publikum, posluchači, žáci, čtenáři, blbové. Vyvíjí-li se příliš společnost, zaniká kultura a naopak, rozvine-li se příliš kultura, kradení se generalizuje a společenské pouto oslabuje – hrozí regrese do válek, zpravidla občanských. (25.07.2009)

Vždycky jsem považoval život penzistů za něco, co představuje určitou pohodu. Myslel jsem si, že největší má starost ve stáří bude, že nebudu moci překousnout stravu, která pro mě ještě před pár lety znamenala něco úplně normálního, nic- co by se nedalo překonat. Vittorio De Sica řekl, že jsem hloupej. A řekl to dost razantně, protože styl jeho vyprávění není žádný peříčko, je neuvěřitelně naturalistický a hlavně vede k zamyšlení a to je na tom to nejvíc super. Mám žít naplno a nechat všechno plavat? Nebo si život zařídit tak, aby měl řád a já se v důchodovým věku nemusel starat, kam složit hlavu? Na to snad ani nejde odpovědět, ale je dobře, že vím, že se podobná věc může stát. Jasně, Umberto D je špatně zahraný (vždyť jsou tam neherci!), ale ruku na srdce..mě to nějak nevadí. Vždyť o tom to bylo. O lidský přirozenosti, která nemá meze. Konec mi zasadil hlubokou ránu. Strašně jsem chtěl vědě co a jak...ale kinematografie neplní divákovo přání na požádání. Dává šanci Vaší brilantní fantasii, abyste život Ferrarimu dopsali sami. Já mu ho vykreslil šťastnej... (21.09.2009)

Zajímavá sociální sonda do poválečné Itálie. Hlavní postava důchodce Umberto sice nemá na základní potřeby, ale neustále z kapsy vytahuje tolik zmuchlaných lir, jako když ve městě čistíte poštovní schránku od nechtěných letáků a nemůžete se jich chtě nechtě zbavit. Jo, inflace je svině. Co naplat. A ten psík Flik je tu taky trošku na krev, aby přidal na emoci. Přitom Umberto, na to jak ho má rád, se k němu úplně nejlíp nechová. Téma ale zajímavé a myslím si že pro každého, kdo neví, co je to strádání. Třeba mu pak něco dojde. (04.07.2023)