Chuť třešní

I kdyby čtení knihy "1001 filmů, které musíte vidět, než zemřete" nedalo nic jiného, tak rozhodně mi to dalo představu o tom, že dobré filmy opravdu nejsou jen ty americké, ale hlavně že jsou zde země, které mají kvalitní tvůrce, země, které mají neuvěřitelně inovátorské filmy. Právě "Chuť třešní" je jedním z takových filmů. (30.03.2016)

Nejspíš nejsem takový intelektuál, jak jsem si myslel, ale tyhle meditativní festivalové hity mi absolutně nesedí. Nevadí mi pomalé tempo, mám rád třeba Bergmana, ale i v tom pomalém tempu musím cítit, že se něco děje, že v postavách něco probíhá, kdežto v tomto filmu mám pocit, že se vážně neděje nic jiného, než že chlápek jezdí v autě pustou krajinou. Přesto nemůžu říct, že bych se vyloženě nudil, byl jsem tak zvláštně napjatý, určitou sílu snímek má, ale čekal jsem na konci nějaké důmyslné vyústění. A to, co přijde, mě naštvalo. Chudák divák by byl vděčný po 90 minutách jízdy pustou krajinou skoro za cokoli, jen ne za to, co mu je režisérem nabídnuto. Nedozvíme se jak to dopadlo, nevíme proč se chlápek chce zabít, nevíme nic. Ó, jak úžasné - divák si to přece může domyslet sám! Mnohem méně zajímavý film, než by se mohlo zdát. (29.07.2012)

Dívat se na íránské filmy, to je jako poslouchat příběhy 1000+1 noci. Ani tento film nemá svůj začátek ani konec, něco mu musí předcházet a něco ho musí následovat. Něco z pana Badiiho musí přežít, aby se o tom mohl vyprávět další příběh; nebo jde jen o jeden, nikdy nedokončený?... Jako o tom Indiánovi, co chytil krásného mustanga, který mu během života střídavě přínásel radost a žalost. Co nakonec převážilo nevíme, protože tento příběh ještě neskončil... Příběh pana Badiiho je o sebevrahovi, který má - myslím, jako každý sebevrah, strach z toho, co po něm zbude: z vlastní mrtvoly (kdyby tomu tak nebylo, bylo by sebevražd asi mnohem více). Pan Badii hledá proto asistenta, osobu, která definitivně potvrdí jeho skon a zlikviduje jeho pozůstatek. Na své neradostné cestě budováním zneuctěnou pouští potkává lidi, z nichž některé považuje za své bližní. Navazuje s nimi kontakt a pokouší se je získat "pro svou myšlenku". Teprve, když najde "toho pravého", vrací se do života - ale asi jen nakrátko... (05.07.2014)

Zlatá palma pro tento nejznámější z Kiarostamího filmů, v nichž stěžejním scénickým prostředkem je jízda v autě a v něm sledované rozhovory. Pohyb, probíhající v jinak statické, minimalistické situaci, stupňuje intenzitu informačně prostého, zamlčujícího vyprávění, zároveň ale posiluje dojem monotónního koloběhu, jenž je vlastní lidskému životu. Tato existenciální – a technicky opět "experimentující" – Kiarostamího studie o životní rezignaci, kontrastu pohledů a (ne)hledání šťastných důvodů k bytí (jimiž může být třeba titulní chuť třešní) zprostředkovává divákům setkání postupně s trojicí rozdílných postav spolujezdců, jež oblastí Teheránu vozí padesátník Badii, připravený spáchat v noci sebevraždu. Z (autenticky, avšak individuálně natáčených) rozhovorů se nedozvíme důvody jeho rozhodnutí, spolu s kurdským vojákem, afghánským studentem a hovornějším, životně zkušenějším ázerbájdžánským staříkem pouze zvažujeme vlastní reakce na nabídku u činu asistovat, tedy druhý den zkontrolovat Badiiho tělo položené v přírodní jámě. Sebereflexení video-záběry z natáčení, jež však přicházejí namísto odhalení pointy, ironizují příběhovou iluzi i odvážně špiní úspornou metodu filmu výstupem mimo časoprostor a čistou estetiku obrazu. (03.01.2014)

Iránska kinematografia je momentálne pre mňa len akousi veľkou »neznámou veličinou,« a práve preto by som chcel svoje medzery postupne vypĺňať ďalšími, a teda nech sú najmä i celkovo kvalitne podanými; iránskymi titulmi, medzi ktoré by som určite mohol na úvod snáď zaradiť i zrovna tento dramaticky ladený titul od naprosto špičkového iránskeho autora - Abbása Kjárostamího, kedy sa jeho Chuť čerešní - zároveň stavala i akousi celkovou pachuťou v rámci celkového podania daného príbehu, nakoľko ústredný iránsky protagonista - mimoriadne pesimisticky naladený pán Badii vo fascinujúcom podaní skrz-naskrz Homayounom Ershadim; mal v úmysle skoncovať so svojou úplne vyhorenou existenciou, čiže inými slovami povedané, «spáchať samovraždu,» len v podstate hľadal akéhokoľvek dobrovoľníka, ktorý by mu s tým vlastne napokon pomohol, ale nie totiž presne tak, ako si teraz asi myslíte - najskôr celkom inak; a tak väčšinou akosi len neustále jazdil na svojom terénnom aute značky Range Rover po teheránskom kopcovitom piesočnatom a hrboľatom teréne so vskutku k tomu i s mnohými ľavotočivými a pravotočivými zákrutami, počas čoho nielenže stále otravoval okoloidúcich, či povedzme i [ťažko]pracujúcich ľudí, ale súčasne taktiež prostredníctvom svojho tereňáku pozoroval i príslušné prostredie, čím samotná vizualizácia daného titulu dostávala akýsi, dokumentárny rozmer s filozofickými prvkami. • Neviem, či tentoraz náhodou nestrelím predsa trocha vedľa, no a-u-t-o-r, Abbás Kjárostamí, mi normálne začína pripomínať svojho novo-vlnového kolegu Jeana-Luca Godarda, a tak sa možnože v tomto ojedinelom prípade jednalo i o niečo na spôsob „iránskeho JLG?” (19.04.2024)