Chuť třešní

Tenkrát v Anatolii o čtrnáct let dříve a je snad zřejmé, že Nuri Bilge Ceylan tvorbu Abbase Kiarostamiho dobře zná. Chuť třešní spojují s „Anatolií“ podobný charakter krajiny, klidná vyčkávací atmosféra a především dlouhé statické záběry. Kiarostami (s nímž se na festivalu můžete osobně setkat) tu v myšlenkách a slovech k rozhodnému kroku odhodlaného muže odhaluje základní problém každého náboženství: i striktně zakázané chování je (vnitřně) obhájitelné, pokud se na něj podíváte pod jiným úhlem… LFŠ 2012. (23.07.2012)

Dívat se na íránské filmy, to je jako poslouchat příběhy 1000+1 noci. Ani tento film nemá svůj začátek ani konec, něco mu musí předcházet a něco ho musí následovat. Něco z pana Badiiho musí přežít, aby se o tom mohl vyprávět další příběh; nebo jde jen o jeden, nikdy nedokončený?... Jako o tom Indiánovi, co chytil krásného mustanga, který mu během života střídavě přínásel radost a žalost. Co nakonec převážilo nevíme, protože tento příběh ještě neskončil... Příběh pana Badiiho je o sebevrahovi, který má - myslím, jako každý sebevrah, strach z toho, co po něm zbude: z vlastní mrtvoly (kdyby tomu tak nebylo, bylo by sebevražd asi mnohem více). Pan Badii hledá proto asistenta, osobu, která definitivně potvrdí jeho skon a zlikviduje jeho pozůstatek. Na své neradostné cestě budováním zneuctěnou pouští potkává lidi, z nichž některé považuje za své bližní. Navazuje s nimi kontakt a pokouší se je získat "pro svou myšlenku". Teprve, když najde "toho pravého", vrací se do života - ale asi jen nakrátko... (05.07.2014)

Kiarostamiho slavný film o muži, který se rozhodne spáchat sebevraždu je unikátní především tím, jak ambivalentně pracuje pracuje s informacemi, což vytváří podněcující roušku tajemství. Obrazově jsme téměř neustále napojeni napojeni na hlavní postavu, velkou část filmu s ním kamera jede v autě a my jej sledujeme, přičemž se střídavě prostřihává na hlediskové záběry, kdy vidíme přesně to samé, co muž. Další informace se můžeme pokusit vyčíst pouze z neproniknutelně klidné tváře. Jeho motivy ale zůstávají záhadou a tak divák může pod vlivem viděných obrazů naplňovat mysl volnými asociacemi. Lidé, které muž potkává a snaží se je přemluvit k pomoci s inkriminovaným činem, se mu velmi pádnými - náboženskými i rozumovými - důvody, snaží zabití sebe sama vymluvit. Ve scéně následující po rozloučení hlavního hrdiny se starým mužem, který mu pomoc přislíbí, se ovšem ukáže, že všechny slova byly zbytečné, jelikož žádné moruše, které by v něm znovu probudily touhu žít, nenachází . Muže totiž poprvé a naposledy vytrhne s askeze až náhlá obava o to, aby celý čin neskončil polovičatě a nebyl pohřben ještě zaživa. Zneklidňující závěr přidává už tak vrstevnatému filmu další možné interpretační roviny a není tedy divu, že se Chuť třešní stala mezi novodobými kontemplativními filmy tak oblíbenou. (30.12.2013)

Ani iránský film nemusí být vždy terno, přesto, že se tu prakticky nic nedělo, tak byl podle mě špatně sestříhaný, jediný světlý bod celého filmu byl monolog tureckého spolujezdce. Ten konec patrně z nouze ctnost - když nevím, jak to ukončit, prsknu tam něco rádobyuměleckého, ať ti blbečci co se na to pak budou koukat mají o čem přemýšlet....a chuť třešní ta mi asi unikla úplně (možná chuť moruší...). (15.02.2011)

Pokud si neuvědomíte Kiarostamiho intertextuální rozhovor s filmem Chuť makrel Jasudžira Ozua - kterážto nečekaná souvislost mne zaskočila, ale je zřejmá (navíc Kiarostami věnoval Ozuovi i jeden svůj "dokument") -, tak se ochudíte o poměrně podstatné významové napětí filmu. U vědomí tohoto (snad) postmoderním stylu lze pak pochopit i závěr. Obecně je to dost chytrý film, ale zároveň sám k sobě poněkud emocionálně podvratný (to zajímavé se u mně dělo právě v intelektuální rovině). Kdybych si nebyl vědom těch odkazů, tak bych jej musel vnímal jinak, snad čistěji. V tomto je pak obsažen jakýsi rozpor, který mi snižuje celý film... (14.05.2011)