Chuť třešní

Tenkrát v Anatolii o čtrnáct let dříve a je snad zřejmé, že Nuri Bilge Ceylan tvorbu Abbase Kiarostamiho dobře zná. Chuť třešní spojují s „Anatolií“ podobný charakter krajiny, klidná vyčkávací atmosféra a především dlouhé statické záběry. Kiarostami (s nímž se na festivalu můžete osobně setkat) tu v myšlenkách a slovech k rozhodnému kroku odhodlaného muže odhaluje základní problém každého náboženství: i striktně zakázané chování je (vnitřně) obhájitelné, pokud se na něj podíváte pod jiným úhlem… LFŠ 2012. (23.07.2012)

Chuť třešní mi v lecčem připomněla Kaurismäkiho snímek Smlouva s vrahem (hlavní hrdina je navíc typově velmi podobný Jeanu-Pierru Léaudovi), byť z hlediska autorské poetiky se jedná o dva zcela odlišné filmy. Chuť třešní je nepochybně netradiční a vskutku nedějový film, který obchází klasické narativní postupy, nesnaží se zalíbit ani hrát na emoce, nevyužívá hudbu a spoléhá se spíše na atmosféru vyprahlého okolí než na příběh. Jako celek je pro mě však velmi impozantní, po vnitřní stránce dokonce duševně povznášející. Přirozenou cestou totiž pojednává a trefně pojmenovává existenční otázky člověka, přičemž diváka staví do pozice tichého pozorovatele, který jako by seděl vedle na sedadle terénního vozu, v němž se příběh z největší části odehrává. Režisér nic nevysvětluje, zkrátka nastaví jasnou premisu a dál už jen vypráví. Íránská kinematografie pro mě stále zůstává dosud neobjevenou cestou plnou překvapení. Styl vyprávění Abbase Kiarostamiho se mi hodně líbí, byť pro zahraničního diváka může působit až příliš svérázně. Kiorastami ve svém filmu netlačí ani tak na herecký projev Homayouna Ershadiho, který vynikajícím způsobem ztvárňuje hlavního hrdinu pana Badiiho, jako spíše na práci s kamerou, a mnohem více prostoru věnuje vyniknutí hornaté krajiny v okolí Teheránu, než aby jakkoli odbočoval k motivaci hrdinova jednání. Právě čistota Kiarostamiho tvůrčí estetiky a pravdivého zachycování světa kolem tvoří významnou součást stylových prvků Chuti třešní. Cesta pana Badiiho do vlastního hrobu sice stále nikam nevede a v podstatě se točí v neměnném rytmu - nastoupení případného "hrobníka", vysvětlení celé situace, odmítnutí nabídky - přesto divák zůstává zvědavý, zda se mu jeho záměr ve finále podaří uskutečnit a povede se mu zemřít. K mému překvapení ani pomalé tempo filmu zde není na škodu, ba naopak pomáhá ještě více rozvinout divákovy myšlenkové asociace, které se k postavě a jednání pana Badiiho vztahují. Chyběla mi ovšem pointa a bohužel jsem nepochopil ani závěrečný epilog. Chuť třešní se mi ale i tak moc líbila. Je to rozhodně neobyčejný film, který stojí za pozornost. (29.03.2021)

Dívat se na íránské filmy, to je jako poslouchat příběhy 1000+1 noci. Ani tento film nemá svůj začátek ani konec, něco mu musí předcházet a něco ho musí následovat. Něco z pana Badiiho musí přežít, aby se o tom mohl vyprávět další příběh; nebo jde jen o jeden, nikdy nedokončený?... Jako o tom Indiánovi, co chytil krásného mustanga, který mu během života střídavě přínásel radost a žalost. Co nakonec převážilo nevíme, protože tento příběh ještě neskončil... Příběh pana Badiiho je o sebevrahovi, který má - myslím, jako každý sebevrah, strach z toho, co po něm zbude: z vlastní mrtvoly (kdyby tomu tak nebylo, bylo by sebevražd asi mnohem více). Pan Badii hledá proto asistenta, osobu, která definitivně potvrdí jeho skon a zlikviduje jeho pozůstatek. Na své neradostné cestě budováním zneuctěnou pouští potkává lidi, z nichž některé považuje za své bližní. Navazuje s nimi kontakt a pokouší se je získat "pro svou myšlenku". Teprve, když najde "toho pravého", vrací se do života - ale asi jen nakrátko... (05.07.2014)

Dobrý film se prý dá převyprávět v jedné krátké větě. To určitě platí pro Chuť třešní. Jak ale může znít jeho příběh naivně a neobjevně, tak jej ten film vypráví s neuvěřitelnou citlivostí, důrazem na autenticitu a nenásilnost, na detail a možnost věci domýšlet. K tomu jsou neskutečným zážitkem herecké výkony (především Ershadiho) a jako bonus poslední záběry, jež ničí iluzivnost a zároveň dotváří celou výpověď, netradičně dokončuje příběh a dává filmu filosofický rozměr. (05.08.2012)

Pokud si neuvědomíte Kiarostamiho intertextuální rozhovor s filmem Chuť makrel Jasudžira Ozua - kterážto nečekaná souvislost mne zaskočila, ale je zřejmá (navíc Kiarostami věnoval Ozuovi i jeden svůj "dokument") -, tak se ochudíte o poměrně podstatné významové napětí filmu. U vědomí tohoto (snad) postmoderním stylu lze pak pochopit i závěr. Obecně je to dost chytrý film, ale zároveň sám k sobě poněkud emocionálně podvratný (to zajímavé se u mně dělo právě v intelektuální rovině). Kdybych si nebyl vědom těch odkazů, tak bych jej musel vnímal jinak, snad čistěji. V tomto je pak obsažen jakýsi rozpor, který mi snižuje celý film... (14.05.2011)