Režie:
Andrzej WajdaScénář:
Aleksander Ścibor-RylskiKamera:
Edward KłosińskiHudba:
Andrzej KorzyńskiHrají:
Jerzy Radziwiłowicz, Krystyna Janda, Tadeusz Łomnicki, Jacek Łomnicki, Michał Tarkowski, Piotr Cieślak, Wiesław Wójcik, Krystyna Zachwatowicz (více)Obsahy(1)
Legendární film (myšlenkově souznějící s generací "filmu morálního neklidu") nemohl být u nás dlouho uvedený pro svůj "protisocialistický" charakter: k deformacím 50. let hledá paralelu v 70. letech. Aktuální byl tedy právě v době svého vzniku. Studentka filmové školy se při sběru materiálu k diplomce - dokumentu o úderníkovi 50. let - seznamuje s jeho pohnutým osudem, zrcadlícím šílenství doby. Zpočátku se jí jeví jako mramorová socha, pro kterou stál v době své slávy jako model. Postupně se z kamene vymaňuje skutečný člověk: usilovnost a nadšení doby vynesli pologramotného zedníka do funkce, přičemž neztratil vědomí přirozené morálky a spravedlnosti, které ho v souvislosti s vykonstruovaným procesem přivede do vězení; po pozdější rehabilitaci zapomenutý předčasně umírá. Snaha energické a nekompromisní Anežky o zveřejnění pravdy o minulosti je stejně marná jako někdejší Birkutovo úsilí. Závěr připomíná záběrem gdaňské loděnice smrt tří dělníků v r. 1970 a téměř prorocky otevřel cestu pokračovaní filmu, Člověk ze železa (1981), dokumentujícímu události z července 1980. Film získal cenu FIPRESCI na MFF v Cannes roku 1978. (oficiální text distributora)
(více)Videa (1)
Recenze (78)
S nesnadnými tématy se lze vyrovnávat všelijak. Vzácně, ale prokazatelně i na vysoké úrovni. O polských padesátých letech nevíme mnoho; tušíme jen, že se pronikavěji nelišila od těch našich. I nadlidé té doby, úderníci, stachanovci, se alespoň čas od času dostávali do soukolí té navenek té rozjásané a optimistické doby. Komunismus trval příliš dlouho na to, než aby bylo možné udržet nezkreslenou paměť o jeho počátcích. Forma, kterou zvolil Wajda, připomíná v našich podmínkách jiného, ale obdobně postupujícího autora OPOŽDĚNÝCH REPORTÁŽÍ československého spisovatele Ladislava Mňačka nebo podobně zakládané první novely Alexandra Solženicyna (VE VYŠŠÍM ZÁJMU). Při neznalosti druhého dílu - ČLOVĚK ZE ŽELEZA - nezbývá než konstatovat, že závěr první části se silně blíží typickým socialistickým koncům; optimismus v optice chruščevovské prognostiky "ze dne na den" pomáhal vytvářet iluzi o životaschopnosti systému; iluzi, která se postupně měnila ve svůj opak spolu se stárnutím a kornatěním režimu. Ojedinělá je vytříbenost filmové řeči a důraznost, precizující do detailu virtuální realitu neexistujícího úderníka právě tak jako stejně sytou a plnou kresbu dobové současnosti, prozrazující Wajdovu mistrovskou znalost i schopnost obsáhnout mikrokosmos tehdejšího polského filmu. Jitřivé se tak stává uklidňujícím, šokové věcným, jakoby nezúčastněným. Jen mramor údernických soch, na které se dostává v některých sekvencích, jakoby se neměnil. ()
Pro první setkání s Wajdou jsem si těžko mohl vybrat extravagantnější a progresivnější dílo. Člověk z mramoru je do jisté míry fascinující svým vypravěčským systémem, který velmi efektivně spojuje dvě dějové linie prostřednictvím série rozhovorů, přičemž každá linie rozvíjí své ústřední charaktery a disponuje znatelně odlišným stylistickým zpracováním. Vzpomínkové pasáže připomínají chvílemi skoro až filmové týdeníky, zatímco přítomné dění ze 70. let by si jeden spletl s tehdejším formálním modernismem amerických tvůrců typu Hala Ashbyho. Stopáž je místy trochu smrtící, ale díky pyramidovému uspořádání (výslechy aktérů směřující postupně k samotnému "muži z mramoru") se příběh neustále odvíjí vstříc finálnímu bodu a nepřestává uchvacovat přesvědčivým znázorněním kontrastu dvou morálně rozdílných historických etap. 85% ()
S přehledem natočená mozaika, která dokáže udržet pozornost po celých 150 minut. Cinefilskou lahůdkou jsou především Wajdovy variace na staré týdeníky a archivní záznamy, které působí velmi autenticky, i když je jejich role mnohdy ironická. Ty propojuje dynamická linie mladé filmařky a jejího tápání doprovázeného neustálým nervózním pohybem a sympatickou drzostí - je velmi zajímavé sledovat její názorový posun, i když její snahy nakonec končí kdesi ve ztracenu. Dynamický styl užívající ruční kameru a širokoúhlé záběry působí na svou dobu a místo vzniku až jako z jiného světa - Wajda v sobě filmařského génia nezapře (v Zemi zaslíbené dosahuje jeho vizuální kouzlení dle mého názoru vrcholu a neskutečně snímek pozvedá). Méně uspokojivé jsou již poměrně klasicky natočené dlouhé pasáže o samotném Birkutovi, které se až příliš blíží akademickému stylu a nedokáží strhnout jako zbývající složky kaneovské mozaiky. Jeho příběh by šel určitě podat originálnější a živější formou, ale i tak je dostatečně silný a plný vděčných paradoxů. ()
Je to přece jen trochu roztahané, ale ono je to konceptuálně tak zajímavé, že vás to stejně dovede chytnout. Na první pohled film o natáčení filmu, na druhý pohled bádání po tom, jak to vlastně bylo s jedním člověkem, který se stal velkým komunistickým symbolem. Každý film proti totalitě je dobrý, tenhle je k tomu ještě velmi dobře natočený. ()
(1001) Už je to několik měsíců, co jsem Člověka z mramoru viděla poprvé, a pořád nepřestávám žasnout, co je vlastně možné filmem dokázat. Na filmy, které jdou strukturou po stopách Občana Kanea, jsem speciálně zatížená, a tenhle je jeden z mých nejmilejších. On totiž asi neexistuje více šokující (odzbrojující) přístup k tématu pravdy než ukazovat jednu za druhou a navzájem je jimi popírat a podvracet. A Wajda má všechno perfektně připravené a přesné, takže pevně drží v ruce výsledný tvar. Z historického hlediska je navíc ještě dojemné, jak si tady ještě v závěru může dovolit škodolibou poslední sekvenci naplněnou nadějí, kdežto následující Člověk ze železa tu samou scénu obrátí a okomentuje s jiným obsahem. Hodně mě bavila hudba, ale speciálně zasažená jsem byla tím, co předvádějí oba hlavní herečtí představitelé. Krystyna Janda je zosobnění vášně a touhy a nutkavosti a Jerzy Radziwilowicz je zase čistota, nevinnost, tichá síla. Užila jsem si to také proto, že v tradičním filmu by člověk ty role čekal u muže a ženy obráceně, takhle to bylo ale dokonalé. ()
Reklama