Člověk z mramoru

Film pozoruhodný i formou. Jen mě zamrzelo, že po 150 minutách neskončí, ale spíše přestane. Katarze chybí. [Pozn. o pár týdnů později: katarze nechybí, jen se přesouvá do Člověka za železa. Oba filmy dohromady jsou za pět a tvoří výtečnou sondu do polských dějin od 50. let až k Solidaritě a také do lidských charakterů od hajzlů až po hrdiny]. (03.10.2008)

Obvykle hodně oceňuju politické filmy z doby minulé, které mají v sobě invenci či minimálně pozoruhodný pohled na dané téma. Rovněž se mi většinou líbí filmy, které dokážou odvyprávět svůj příběh jinak, než tradičním způsobem, různě na přeskáčku podle zvoleného klíče, a zapůsobí tak na diváka skoro jako detektivka, i když fungují primárně v rámci jiného žánru. Člověk z mramoru tohle všechno s obrovskou dávkou invence i silné výpovědě má, závažné téma zpracovává dost atraktivním způsobem, navíc dění se tady stává detektivkou nejen pro diváka, ale i pro jednu z postav – mladou sebevědomou režisérku s nebývale progresivním a drzým temperamentem. Předmětem náročného i poutavého pátrání zde není žádný neznámý zločinec, ale naopak konkrétní muž, kdežto neznámý zůstává jeho osud. Sbírání materiálů od zahlédnutí jeho památné sochy, kterou pouhých 25 let po jejím odhalení nacházíme v přísně uzamčeném skladu, přes spatření jeho přítomnosti v torzách (převažně) nedokončených filmů, až po rozhovory s pamětníky, začíná odkrývat mnohem závažnější tajemství, než se původně očekávalo. Poznání skutečností vede postupně nejen k odhalení osudu jednoho člověka, ale taky přehodnocení minulosti celospolečenského charakteru. A jelikož se nacházíme ve východním bloku uprostřed stále přítomné studené války, naložit s něčím takovým objektivně nebude zrovna snadné... Spolu s Kieślowskeho Amatérem velice důležitá výpověď "morálního neklidu" v polském filmu 70. let. 90% (# Season Challenge Tour 2020: 2. téma – politické filmy) (07.01.2020)

(1001) Už je to několik měsíců, co jsem Člověka z mramoru viděla poprvé, a pořád nepřestávám žasnout, co je vlastně možné filmem dokázat. Na filmy, které jdou strukturou po stopách Občana Kanea, jsem speciálně zatížená, a tenhle je jeden z mých nejmilejších. On totiž asi neexistuje více šokující (odzbrojující) přístup k tématu pravdy než ukazovat jednu za druhou a navzájem je jimi popírat a podvracet. A Wajda má všechno perfektně připravené a přesné, takže pevně drží v ruce výsledný tvar. Z historického hlediska je navíc ještě dojemné, jak si tady ještě v závěru může dovolit škodolibou poslední sekvenci naplněnou nadějí, kdežto následující Člověk ze železa tu samou scénu obrátí a okomentuje s jiným obsahem. Hodně mě bavila hudba, ale speciálně zasažená jsem byla tím, co předvádějí oba hlavní herečtí představitelé. Krystyna Janda je zosobnění vášně a touhy a nutkavosti a Jerzy Radziwilowicz je zase čistota, nevinnost, tichá síla. Užila jsem si to také proto, že v tradičním filmu by člověk ty role čekal u muže a ženy obráceně, takhle to bylo ale dokonalé. (06.11.2014)

Po formální stránce jde o křišťálově vybroušené dílko, kdy se Wajda vypořádává s temnou stránkou polské minulosti a popisuje průmyslovou výrobu úderníků a hrdinů socialistické práce. Obsahově jde samozřejmě o film poplatný době vzniku, tedy 2. polovině 70. let, kdy Wajda hodnotí nedávné dějiny z pozice reformního komunisty, takže některé motivy mohly být ještě temnější. Hrdina příběhu, se kterým se divák seznamuje prostřednictvím archivních materiálů, je nezištným idealistou, který zaujímá až příliš nepraktické postoje, takže ani po změně společenského klimatu nechce ze své nedávné perzekuce získat prospěch a místo aby přijal nabízenou funkci, odejde do ústraní a je zapomenut. Kladem filmu je vedle šikovně konstruovaného scénáře přítomnost Krystyny Jandy. V našich končinách málo známá herečka je femme fatale polského filmu, která si zahrála v řadě výborných polských snímků. V Člověku z mramoru vytváří postavu, která je kombinací Isabelle Huppert a Leni Riefenstahlové. Celkový dojem: 80 %. Filmu bohužel ublížil nevýrazný konec, který poněkud snižuje údernost jeho poselství. (19.11.2008)

Birkut je skutočný človek z mramoru. Nemá vytesanú iba mramorovú sochu, ale aj jeho telo bolo silné a odolné ako by bol chlapík vytesaný do skaly, ktorá následne dostala dušu. "Poľský Občan Kane" si pohráva s rozprávacou štruktúrou, kedy sledujeme film, respektíve filmy vo filme a príbeh sa odohráva ako napínavá puzzle detektívka, kde však tušíme, že sa nemusíme na konci dočkať stopercentného vyriešenia záhady. Zároveň ide o metaforu povinnosti režiséra hľadať v našom svete pravdu a následne ju zobraziť na plátne. Hlavná predstaviteľka je síce plná energie, inteligentná a pekná, ale fajčí jednu od druhej a už mi z tých cigariet prichádzalo občas zle. Takže tým, čo nenávidia fajčiarov, doporučujem si film nepozrieť, čo by ale bola zároveň veľká chyba, tak teraz neviem. Každopádne som na to vopred upozornil... (17.09.2019)