Člověk z mramoru

S přehledem natočená mozaika, která dokáže udržet pozornost po celých 150 minut. Cinefilskou lahůdkou jsou především Wajdovy variace na staré týdeníky a archivní záznamy, které působí velmi autenticky, i když je jejich role mnohdy ironická. Ty propojuje dynamická linie mladé filmařky a jejího tápání doprovázeného neustálým nervózním pohybem a sympatickou drzostí - je velmi zajímavé sledovat její názorový posun, i když její snahy nakonec končí kdesi ve ztracenu. Dynamický styl užívající ruční kameru a širokoúhlé záběry působí na svou dobu a místo vzniku až jako z jiného světa - Wajda v sobě filmařského génia nezapře (v Zemi zaslíbené dosahuje jeho vizuální kouzlení dle mého názoru vrcholu a neskutečně snímek pozvedá). Méně uspokojivé jsou již poměrně klasicky natočené dlouhé pasáže o samotném Birkutovi, které se až příliš blíží akademickému stylu a nedokáží strhnout jako zbývající složky kaneovské mozaiky. Jeho příběh by šel určitě podat originálnější a živější formou, ale i tak je dostatečně silný a plný vděčných paradoxů. (15.03.2012)

Tento film jsem zhlédnul na počest nedávno zesnulého Andrzeje Wajdy a první střet dopadl navzdory lehce přemrštěné stopáži velmi dobře. Wajda mistrně manipuluje s dvěma časovými liniemi, přičemž mi přišla paradoxně lepší ta aktuální (v niž mě zaujaly vybrané stylistické prostředky, především práce s kamerou). Výborně se zde pracuje s zachycením atmosféry jednotlivých etap a také s vykreslováním jednotlivých charakterů, kterým vévodí cílevědomá, roztěkaná a mírně afektovaná Agniezska, vrhající se do kolotoče zjišťování pravdy o jednom kdysi slavném úderníkovi. Oba ale bojují proti stejnému nepříteli, jen v jiné době a jiných vztazích. (10.11.2016)

Snímek 'Člověk z mramoru' je díky své vypravěčské atektonice v podstatě polským přepisem dnes již ikonického progresivního manifestu 'Občan Kane' od Orsona Wellese - implementuje totiž identickou narativní bázi - tedy prvky časosběrného pseudodokumentu, jejíž nelineární sugestivní optika sleduje a posléze vytváří kompaktní portrét dílčích fragmentů a životních osudů jednoho polského zedníka, který se stal národním symbolem pracujícího lidu - není se taky čemu divit, když fofrem fakal v šichtě 26 hodin denně a 8 dní v týdnu - jenže posléze se stal obětí vykonstruovaného justičního procesu, a skončil tak v tratolišti zapomnění. Snímek vzhledem ke své době disponuje nevídanou konceptuální predispozicí a schematickou originalitou, a okolo Birkuta tak vytváří komplexní mýtus, s jehož reverzní chronologií Wajda lukrativně pracuje, a zároveň jejím prostřednictvím provokativně konfrontuje socialistickou ideologii. Je sice pravda, že se v příběhu pořád jen šuká, respektive hledá (děkuji, Boordel translátore a pane Sapkowski), ale je mu záhodno, že nekompromisně nastavil kritické zrcadlo tehdejší době - bez skrupulí, příkras či deziluzí. Toto takřka tříhodinové dílo, v lecčems i velice nadčasové, tudíž efektivně dokazuje, že totální režimy jsou jen nafouklou bublinou paranoidních zbabělců trpící komplexem kreténismu, která ale dokáže okamžitě a doslova mrknutím oka prasknout. A za to musím Andrzejovi bezprecedentně smeknout kapelusz.... VERDIKT: 8,4 superhrdinů svazu socialistických republik z 10 [#46.LFŠ] (10.08.2020)

Film pozoruhodný i formou. Jen mě zamrzelo, že po 150 minutách neskončí, ale spíše přestane. Katarze chybí. [Pozn. o pár týdnů později: katarze nechybí, jen se přesouvá do Člověka za železa. Oba filmy dohromady jsou za pět a tvoří výtečnou sondu do polských dějin od 50. let až k Solidaritě a také do lidských charakterů od hajzlů až po hrdiny]. (03.10.2008)

Doháním resty, které mám v rámci evropského filmu, a vrhla jsem se na klasika - Andrzeje Wajdu. Musím se přiznat, že doposud jsem s ním tu čest neměla a jeho díla jsem znala jen teoreticky. Po zhlédnutí Člověka z mramoru jsem ráda, že jsem se s ním konečně seznámila. Ač mě tento film na zadek úplně neposadil, navnadil mě minimálně na Wajdovo volné pokračování Člověk ze železa. Člověk z mramoru evokuje svým stylem Občana Kanea, jelikož se řadí k polskému filmu morálního neklidu, nalezneme tu samozřejmě kritiku socialistické společnosti v Polsku. Vyváženě se střídají dvě časové roviny, dobře působí dobové materiály, týdeníky a dokumenty, jejichž prostřednictvím se nám režisér pokouší sestavit podobu socialistického hrdiny, kterého režim zavrhnul. Otevřený konec nutí k zamyšlení, postava Agnieszky je sympatická svou odhodlaností, líbila se mi i rovina natáčení filmu, když vám ostatní hážou klacky pod nohy. Agnieszka, to byla taková naše Chytilová. Hodnotím sedmdesáti procenty, čekala jsem víc. To ale nemění nic na tom, že Wajda je výborný režisér, že toto je film, na který stojí za to se podívat, a že stojí za to seznámit se s polskou kinematografií té doby jako takovou. (04.04.2012)