Člověk z mramoru

(1001) Už je to několik měsíců, co jsem Člověka z mramoru viděla poprvé, a pořád nepřestávám žasnout, co je vlastně možné filmem dokázat. Na filmy, které jdou strukturou po stopách Občana Kanea, jsem speciálně zatížená, a tenhle je jeden z mých nejmilejších. On totiž asi neexistuje více šokující (odzbrojující) přístup k tématu pravdy než ukazovat jednu za druhou a navzájem je jimi popírat a podvracet. A Wajda má všechno perfektně připravené a přesné, takže pevně drží v ruce výsledný tvar. Z historického hlediska je navíc ještě dojemné, jak si tady ještě v závěru může dovolit škodolibou poslední sekvenci naplněnou nadějí, kdežto následující Člověk ze železa tu samou scénu obrátí a okomentuje s jiným obsahem. Hodně mě bavila hudba, ale speciálně zasažená jsem byla tím, co předvádějí oba hlavní herečtí představitelé. Krystyna Janda je zosobnění vášně a touhy a nutkavosti a Jerzy Radziwilowicz je zase čistota, nevinnost, tichá síla. Užila jsem si to také proto, že v tradičním filmu by člověk ty role čekal u muže a ženy obráceně, takhle to bylo ale dokonalé. (06.11.2014)

Je to přece jen trochu roztahané, ale ono je to konceptuálně tak zajímavé, že vás to stejně dovede chytnout. Na první pohled film o natáčení filmu, na druhý pohled bádání po tom, jak to vlastně bylo s jedním člověkem, který se stal velkým komunistickým symbolem. Každý film proti totalitě je dobrý, tenhle je k tomu ještě velmi dobře natočený. (30.10.2015)

Chápu, proč se tento film u nás nemohl promítat, stejně tak rozumím tomu, že studentce filmové školy soudruzi ve finále zatrhli dokument o Birkutovi.. Příběh samotný je postupně rozplétán a odhalován, takže budí divákovu pozornost i zvědavost, no a herci v hlavních rolích se mi moc líbili, mladinká Krystyna je nádherným ztělesněním mládí, dravosti, jisté drzosti, zanícení, touhy po pravdě a Jerzy Radziwiłowicz je pro mě symbolem ryzosti, možná naivní, možná idealistický, přesto čistý a nevinný.. Krásně bolavý film s parádním závěrem.. (20.11.2022)

Film pozoruhodný i formou. Jen mě zamrzelo, že po 150 minutách neskončí, ale spíše přestane. Katarze chybí. [Pozn. o pár týdnů později: katarze nechybí, jen se přesouvá do Člověka za železa. Oba filmy dohromady jsou za pět a tvoří výtečnou sondu do polských dějin od 50. let až k Solidaritě a také do lidských charakterů od hajzlů až po hrdiny]. (03.10.2008)

Tento film jsem zhlédnul na počest nedávno zesnulého Andrzeje Wajdy a první střet dopadl navzdory lehce přemrštěné stopáži velmi dobře. Wajda mistrně manipuluje s dvěma časovými liniemi, přičemž mi přišla paradoxně lepší ta aktuální (v niž mě zaujaly vybrané stylistické prostředky, především práce s kamerou). Výborně se zde pracuje s zachycením atmosféry jednotlivých etap a také s vykreslováním jednotlivých charakterů, kterým vévodí cílevědomá, roztěkaná a mírně afektovaná Agniezska, vrhající se do kolotoče zjišťování pravdy o jednom kdysi slavném úderníkovi. Oba ale bojují proti stejnému nepříteli, jen v jiné době a jiných vztazích. (10.11.2016)