Człowiek z marmuru
Človek z mramoru
Man of Marble
Režie:
Andrzej WajdaScénář:
Aleksander Ścibor-RylskiKamera:
Edward KłosińskiHudba:
Andrzej KorzyńskiHrají:
Jerzy Radziwiłowicz, Krystyna Janda, Tadeusz Łomnicki, Jacek Łomnicki, Michał Tarkowski, Piotr Cieślak, Wiesław Wójcik, Krystyna Zachwatowicz (více)Obsahy(1)
Legendární film (myšlenkově souznějící s generací "filmu morálního neklidu") nemohl být u nás dlouho uvedený pro svůj "protisocialistický" charakter: k deformacím 50. let hledá paralelu v 70. letech. Aktuální byl tedy právě v době svého vzniku. Studentka filmové školy se při sběru materiálu k diplomce - dokumentu o úderníkovi 50. let - seznamuje s jeho pohnutým osudem, zrcadlícím šílenství doby. Zpočátku se jí jeví jako mramorová socha, pro kterou stál v době své slávy jako model. Postupně se z kamene vymaňuje skutečný člověk: usilovnost a nadšení doby vynesli pologramotného zedníka do funkce, přičemž neztratil vědomí přirozené morálky a spravedlnosti, které ho v souvislosti s vykonstruovaným procesem přivede do vězení; po pozdější rehabilitaci zapomenutý předčasně umírá. Snaha energické a nekompromisní Anežky o zveřejnění pravdy o minulosti je stejně marná jako někdejší Birkutovo úsilí. Závěr připomíná záběrem gdaňské loděnice smrt tří dělníků v r. 1970 a téměř prorocky otevřel cestu pokračovaní filmu, Člověk ze železa (1981), dokumentujícímu události z července 1980. Film získal cenu FIPRESCI na MFF v Cannes roku 1978. (oficiální text distributora)
(více)Videa (1)
Recenze (78)
Birkut je skutočný človek z mramoru. Nemá vytesanú iba mramorovú sochu, ale aj jeho telo bolo silné a odolné ako by bol chlapík vytesaný do skaly, ktorá následne dostala dušu. "Poľský Občan Kane" si pohráva s rozprávacou štruktúrou, kedy sledujeme film, respektíve filmy vo filme a príbeh sa odohráva ako napínavá puzzle detektívka, kde však tušíme, že sa nemusíme na konci dočkať stopercentného vyriešenia záhady. Zároveň ide o metaforu povinnosti režiséra hľadať v našom svete pravdu a následne ju zobraziť na plátne. Hlavná predstaviteľka je síce plná energie, inteligentná a pekná, ale fajčí jednu od druhej a už mi z tých cigariet prichádzalo občas zle. Takže tým, čo nenávidia fajčiarov, doporučujem si film nepozrieť, čo by ale bola zároveň veľká chyba, tak teraz neviem. Každopádne som na to vopred upozornil... ()
Pro první setkání s Wajdou jsem si těžko mohl vybrat extravagantnější a progresivnější dílo. Člověk z mramoru je do jisté míry fascinující svým vypravěčským systémem, který velmi efektivně spojuje dvě dějové linie prostřednictvím série rozhovorů, přičemž každá linie rozvíjí své ústřední charaktery a disponuje znatelně odlišným stylistickým zpracováním. Vzpomínkové pasáže připomínají chvílemi skoro až filmové týdeníky, zatímco přítomné dění ze 70. let by si jeden spletl s tehdejším formálním modernismem amerických tvůrců typu Hala Ashbyho. Stopáž je místy trochu smrtící, ale díky pyramidovému uspořádání (výslechy aktérů směřující postupně k samotnému "muži z mramoru") se příběh neustále odvíjí vstříc finálnímu bodu a nepřestává uchvacovat přesvědčivým znázorněním kontrastu dvou morálně rozdílných historických etap. 85% ()
Tento film z roku 1977 připomíná základním schématem Wellesova Občana Kanea. Nastíní legendu prostřednictvím týdeníků a dobových materiálů, přičemž ji postupně prostřednictvím novinářova zpovídání očitých svědků událostí postupně boří a původní představu o subjektu takřka detektivního pátrání obrací naruby. Celý Člověk z mramoru je vyprávěn prostřednictvím dvou časových linií (přičemž všichni vypravěči, které Agnieszka zpovídá a jejichž vyprávění tvoří flashbackovou dějovou linii, jsou nespolehliví... jen mostem přes propast času, přes který Wajda přechází sem a tam - vidíme totiž spoustu věcí, u kterých oni sami nemohli být) a na rozdíl od Občana Kanea rozvíjí kromě zkoumaného hrdiny i charakter průvodkyně filmem - Agnieszky. Člověk z mramoru využívá mnoha různých druhů snímání i filmového materiálu (časová linie padesátých let je natočena klasickým způsobem, kdežto sedmdesáté roky připomínají progresivní „americký“ styl - jaký ráda prosazuje Agnieszka - ruční kamery a dlouhých znervózňujících záběrů, nehledě na různé tvůrci natočené týdeníky, „dobové záběry“ i onen zásadní „dokumentární film“, který z Birkuta udělal mýtus), práce s tempem, s hudbou, s prostředím i s herci. ()
Doháním resty, které mám v rámci evropského filmu, a vrhla jsem se na klasika - Andrzeje Wajdu. Musím se přiznat, že doposud jsem s ním tu čest neměla a jeho díla jsem znala jen teoreticky. Po zhlédnutí Člověka z mramoru jsem ráda, že jsem se s ním konečně seznámila. Ač mě tento film na zadek úplně neposadil, navnadil mě minimálně na Wajdovo volné pokračování Člověk ze železa. Člověk z mramoru evokuje svým stylem Občana Kanea, jelikož se řadí k polskému filmu morálního neklidu, nalezneme tu samozřejmě kritiku socialistické společnosti v Polsku. Vyváženě se střídají dvě časové roviny, dobře působí dobové materiály, týdeníky a dokumenty, jejichž prostřednictvím se nám režisér pokouší sestavit podobu socialistického hrdiny, kterého režim zavrhnul. Otevřený konec nutí k zamyšlení, postava Agnieszky je sympatická svou odhodlaností, líbila se mi i rovina natáčení filmu, když vám ostatní hážou klacky pod nohy. Agnieszka, to byla taková naše Chytilová. Hodnotím sedmdesáti procenty, čekala jsem víc. To ale nemění nic na tom, že Wajda je výborný režisér, že toto je film, na který stojí za to se podívat, a že stojí za to seznámit se s polskou kinematografií té doby jako takovou. ()
Galerie (67)
Photo © Film Polski Film Agency
Upraveno v únoru 2022. Člověk z mramoru představuje odpoutání se od závazného a spoutávajícího diktátu politické ideologie polského socialistického prostoru. Andrzej Wajda, sám do jisté míry v padesátých letech zatížen režimním směrem, naplno využil svého určitého "privilegovaného" postavení v polském filmu, taktéž známosti s polským ministrem kultury (po uvedení filmu musel odstoupit) a v neposlední řadě té příznivější společenské nálady k odvážnějšímu vyjádření protestu "morálního zneklidnění". Padesátá léta za hradbou socialistickém bloku probíhala v jednotlivých zemích v podobném duchu. Hrdinou byl úderník překonávající pracovní normy o stovky procent, vizí byla šťastná a prosperující budoucnost pracujícího lidu. Propaganda zdatně vytvářela atmosféru i veřejné mínění a nekompromisně potrestala jakékoli zpochybňování své vlastní autority a pravdu moci, ohyzdnou a brutální za svou maskou. Předobrazem byl Piotr Ożański, zedník, slavný a oslavovaný úderník budující krakovskou Novou Huť. Scénář Aleksandera Ścibora-Rylskiho si počkal na své zpracování přes deset let, aby strhl masku totalitním praktikám i souvislostem s tehdejší dobou (závěr zůstal nevyřčený, neboť neprošel přes cenzuru, avšak o několik málo let později byl dovysloven v Muži ze železa). A tak se víra v lidově demokratickou spravedlnost dostala do střetu s realitou a praktikami moci, aby potom pod dojmem vlastní zkušenosti započala donquijotsky bojovat s větrnými mlýny za pravdu, čest a morálku. Andrzej Wajda nezobrazuje brutalitu fyzickou, ale spíše ideologickou, načrtává světce z prostého lidu v jeho přívětivosti a odhodlání, disharmonii skutečnosti, symboly protestu a zatvrzelé hledání odpovědí. Hrdinou morálního zneklidnění je tu Mateusz Birkut (velmi dobrý Jerzy Radziwiłowicz, též v roli svého synka Macieka Tomczyka), umně vytvořený hrdina stalinistické éry. Právě tehdy uvěří ve světlou budoucnost, a byť jej střety s realitou připraví o iluze, neuhne ze své cesty. (Autorem Birkutovy mramorové sochy byl polský akademický sochař Adam Roman.) Hrdinkou morálního zneklidnění je Agnieszka (dalo by se říci snad strojená Krystyna Janda, ale je otázkou do jaké míry za to může vzorec její postavy - novinářka a básnířka Agnieszka Osiecka), mladá žena toužící po nevšední diplomové práci filmové školy. Postupné odhalování minulosti a zákeřných politických pletich je nejvíce fascinující i šokující pro ni samotnou. K výraznějším postavám patří Mateuszův kamarád a rehabilitovaná oběť zlovůle moci Wincenty Witek (zajímavy Michał Tarkowski), špiclík a ochránce socialistické pravdy Michalak (příjemný Piotr Cieślak), a zasloužilejší filmový režisér a stvořitel úderníka Jerzy Burski (jako mladý Jacek Łomnicki, a jako oslavovaný Tadeusz Łomnicki). Z dalších rolí: již starý kameraman Agnieszky (Leonard Zajączkowski), mladý zvukař Agnieszky (Jacek Domański), novohuťský tajemník strany, spoluvytvářející hrdinu, Jodło (Wiesław Wójcik), Mateuszova životní partnerka s vlastním osobním morálním pochybením Hanka Tomczyk (Krystyna Zachwatowicz), překážky třaskavé diplomové práci kladoucí televizní producent (Bogusław Sobczuk), vstřícná televizní střihačka (Magda Teresa Wójcik), laskavější otec Agnieszky (Zdzisław Kozień), nebo prosperující Hančin manžel (Wiesław Drzewicz). Film Člověk z mramoru je zejména politickým protestem, není ublížený, neztrácí sarkastický nadhled a barevné tónování nálad a postojů. Ještě po letech jde o působivé představení a elegantní filmový akt morálního zneklidnění. () (méně) (více)