Control

Mno..očekávala jsem od Control asi něco trochu jiného, než co se Anton C. rozhodl natočit - měla jsem za to, že se zde bude nahlížet více na kapelu a celkové prostředí, než na osobu frontmana, asi nejvíc mne ovšem zklamala obrazová chudoba. U Corbijna coby režiséra videoklipů jsem doufala v kvalitní střih, kameru, zajímavé záběry z koncertů, pohledu na industriální Manchester...a ono nic. Přes tohle bych se docela přenesla a překousla i ono zaměření na osud Iana Curtise, kdyby se někdo obtěžoval s lepším psychologickým prokreslením postav. Všichni včetně hlavního hrdiny byli jen zběžně načtrtnuti, což je u snímku, který je převážně niterně zaměřen, dost na škodu. Postupem času to víc a víc únavně ztrácelo tempo a konečné Curtisovo pověšení bylo aktem úlevy nejen pro něj. (26.11.2008)

Niekedy vám život naservíruje všetko ako na zlatom podnose, lásku, rodinu, slávu... no a niekomu to proste stále nestačí! Poznám tento druh ľudí, nie sú spokojní, kým okolo seba všetko nezničia. Necítim s nimi súcit, ale rozhodne nimi opovrhujem. Ian bol malý, nevďačný a rozmaznaný parchant, ktorý si posral nie len svoj život, ale aj životy tých, ktorým na ňom záležalo. Prekrásny príklad egoizmu a sebaľútosti! (18.03.2014)

Control nijak zvláť nevybočuje z řady dalších hudebních/životopisných filmů, ale ten komorní přístup, s jakým Corbijn uchopil Curtisův život, byl rozhodně správným krokem. Riley vyzařuje tolik charismatu, že by to při delší stopáži mohlo zabíjet a jeho výkon filmu vévodí. Úplně nevím, co si mám myslet o vykreslení zpěvákovy osobnosti, protože jsem na konci filmu zůstala stejně zmatená, jako byl on. Možná to bylo záměrem, netuším. Celkový dojem by nabral jasnější obrysy, kdyby režisér ubral pár scén. A i když mě Joy Division nijak extra neberou, Control pro mě byl zajímavou sondou do života jedné ztrápené duše. (14.08.2011)

6 / 10 Joy Division je poézia pomaly krvácajúca dolu chodníkom, sýtočervený pramienok drobiacej sa ľudskosti uprostred rozrastajúcej sa šedi; poézia divoká i krásna, atmosférická, melancholická, trochu teatrálna, odťažitá a vysiaca uprostred chladného hannetovského vákua. Bohužiaľ, zatiaľ čo títo chalani ju hľadali v otvárajúcich sa ranách (nielen) britskej hudobnej scény, medzi ohlodanými paberkami recyklovaných riffov a neodvratnej punkovej implózie, Corbijn ich na oplátku vracia späť do stuchnutej minulosti, zrieka sa farieb a textúr a nazýva to depresiou, poctou svojim idolom. Ako rozprávač sa upiera čisto na Curtisa, čoby ústredný *ZAKAŠLANIE* element, a kapelu necháva v prachu za sebou. Tým sa, pravda, nutne vzďaľuje od onoho živelného epicentra diania, pretrháva dôležité nitky a z filmu robí naháňanie bubákov skrývajúcich sa v spevákovom podvedomí. Čo je úplne v poriadku, je to jeho autorský zámer, problém však nastáva, keď sa mu v tomto útržkovitom mikrosvete, ktorý zrejme mal byť “Madchesterom” sedemdesiatych rokov, nepodarí zasadiť všetky Curtisove traumy do vierohodnejšieho, snáď plnšieho kontextu. Nádejný materiál sa tak stáva režisérovým tápaním od neurózy k afektu a divák má v konečnom dôsledku pocit, že za všetko môže, obrazne povedané, nešťastná love story. A Curtis ako 'prorok urbanizačného rozkladu a odcudzenie sa' (viď. oveľa zábavnejší a informatívnejší 24 Hour Party People) sa v tom všetkom beznádejne stráca a len si tak smutne hľadí do prázdna a píše básničky. Aby som však nikomu nekrivdil, určite za to nemôže Sam Riley, ktorý z plytkejšieho scenáru vytiahol maximum a svojej postave prepožičal nádherne krehkú, neistú charizmu. Plus, jeho podobnosť s predlohou je do očí bijúca, čo je ostatne prípad aj zvyšných členov kapely a ich predstaviteľov. Stále to však nič nemení na fakte, že film ako taký postráda osobitejšie kúzlo a až na pár Bowieho plagátov a kvázi zasvätených kecov o Buzzcocks človek nemá pocit, že je súčasťou scény, niečoho väčšieho, ako je on sám. Nulové referencie na iné kapely a hudobnú scénu vôbec, Manchester vyzerá ako rumunská metropola a nie ako priemyselný diamant vyklovaný z kráľovskej koruny, nehulí sa tu, nešuká sa tu, no ale hlavne, že je to čierno-biele. A tým sa vraciame späť na začiatok. Nie, Control nie je zlý film, len šnorchluje tam, kde sa mohol hĺbkovo potápať. A to je na projekt, okolo ktorého sa podľa všetkého točilo mnoho zasvätených (súčasný New Order, Curtisova manželka, vlastne aj sám Corbijn) trochu málo. (06.04.2009)

Ano, jak praví oficiální text distributora, Control má šanci zaujmout i diváky, kteří se s Joy Division doposud nesetkali, nicméně pro takové lidi bude nejspíš jen dalším průměrným dramatem o výjimečném umělci, kterého zničily duševní poruchy, alkohol a drogy. Čím větší jste ovšem v mládí byli dekadenti, čím víc černé jste nosili, čím víc cigaret kouřili a Joy Division, The Cure či Depeche Mode poslouchali, tím větší má tento film potenciál vás emočně zasáhnout. Osobně jsem na hudbě JD, Bowieho, Iggyho Popa, Kraftwerku, Velvet Underground, zkrátka téměř všech, co jsou slyšet v soundtracku, vyrostl. A Control, natočený, když mi bylo 17 a zakládal jsem svoji vlastní kapelu, se stal jedním z téměř iniciačních snímků. ,,Pojďme se vzít," řekne Ian Curtis Debbie v podstatě hned na začátku. Střih a už jsou svoji. Střih a už je založena kapela. Film se u ničeho zbytečně nezdržuje, není polopatický, na rozdíl od hitů posledních let (Bohemian Rhapsody, Rocketman) citově nevydírá. To zdánlivě nejdůležitější zamlčuje - když JD hrají v Londýně před prázdným klubem, dozvíme se to jen z detailů na jejich obličeje. Když se Curtis oběsí, vidíme jen provaz, jak se napne. Je chladný, undergroundový, krásně (ne)barevný. V hlavní roli tu není bulvární pohled na výjimečného člověka, ale prostředí. Post-punková Británie 70. a 80. let, slušivé kabáty, synťáky, deprese, spousta cigaret a kluci, co se poprvé v dějinách nestydí být citliví. A k tomu všemu výborný výkon Sama Rileyho, na kterém může jeden oči nechat. Ian Curtis už není, mých 17 už taky dávno není. Ale Control tu pořád je. A pořád zatraceně dobrý. (14.10.2020)