V nitru Llewyna Davise

,,JÁ JSEM LLEWYN DAVIS. MEL NOVIKOFF VÁM ASI PŘED MĚSÍCEM POSLAL MOU DESKU. LÍBÍ SE VÁM TA DESKA? CHTĚL BYCH TU HRÁT. A TAKY SI SEHNAT MANAŽERA.…“ /// Hodně muziky. Prej folk… (neříkám tak ani tak…). Umělec. Venku je zima a chudák nemá ani zimník. Umělec. V klubu ho potřebovat nebude … (jakožto důvěřivej Sťůart nečekám žádnej podraz, zvlášť když hraje ,,Five Hundred Miles“)… je tu totiž docela dost muziky – á soráč, to už jsem… no nic, já jen, že na koncíku jsem byl předevčírem, takže jsem chtěl mrknout na nějakej film. S duem Coen+Coen nemívám problém. Většina filmů mě (dokonce!) pobaví! Ale co dělám proboha tady… Vojet Jean? Llewin to už udělal (ne vole druhej …). Ze života lúzra co hraje folk a měl by si na šprcku nasazovat šprcku (aby náhodou nevzniklo nějaký pokračování…) je ZKURVENÁ NUDA! A jestli furt věřím, že se to změní, tak na konci chápu, že jsou situace, kdy by se měli optimisti střílet! /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Potřebuju zvopakovat pravidla pro čuráky. 2.) Su nudná sračka a budu vo sobě točit film. 3.) Thx za titule ,,dod“. /// PŘÍBĚH *** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ ne (27.01.2014)

V nitru Llewyna Davise je film, který vyvolal pozoruhodně protichůdné ohlasy. Filmová kritika uznale přikyvovala a hovořila o nejzásadnějším hudebním filmu dekády a možná vůbec nejzásadnějším filmu, jaký se kdy věnoval folkové hudbě. Hudební scéna odmítavě kroutila hlavou a tvrdila, že takhle to nebylo, resp. že tu dobu, události a místa v ní popisovaná vnímá úplně jinak. Věc se má tak: čtvrť Greenwich Village má v americké kulturní tradici výjimečné místo. Byla to čtvrť známých literátů, volnomyšlenkářů a bohémů, kam mířili nekonformní jedinci všech možných kategorií a pater sociálního žebříčku. Už ve 30. letech minulého století tam prolomili společenské tabu a otevřeli černochům přední vchod do hudebního klubu. Místní společnost konzumovala drogy a vyznávala se tu volná láska dávno před vznikem hnutí hippies. Začátkem 60. let tady nastartovala folková revoluce. Objevila se spousta amatérských nadšenců, kluby vznikaly jako houby po dešti, v barech a kavárnách patřila hudební vystoupení k běžnému koloritu. Folk se rozkošatěl a spojil s rockem a dalšími žánry. Dnešní hudebníci si zrod moderní hudby, jak ji známe dnes, spojují do značné míry právě s Greenwich Village a dobou, do které je film zasazený. V jejich očích je to úžasně pozitivní záležitost, novátorská, energická a romantická. Coeni na to ale šli z druhé strany. Každá revoluce má přece své oběti a poražené. Nové hvězdy přes noc převálcovaly známé tváře minulosti, nadšenci neměli problém vystupovat zadarmo a profesionálové se ocitali bez angažmá. Režisérská dvojka čerpala volně z memoárů písničkáře Davea Van Ronka, který neobstál v tvrdé konkurenci. V jejich podání má příběh hlavního hrdiny ponurou atmosféru, je to příběh člověka, co klesá ke dnu a neví, jak se bránit. Jde o depresivní záležitost, kde se málo nadějné vyhlídky propojí se sebedestruktivním charakterem hlavního hrdiny. Za sebe tvrdím, že je to jeden z nejlepších coenovských kousků, taková intimní pociťovka, kterou jsem si zamiloval. Nesmí vám ale vadit, že ladění snímku je zkrátka smutné a jeho rytmus je pomalý. Celkový dojem: 90 %. (08.07.2017)

Nejsmutnější coenovka. Podobně jako Barton Fink nebo Ed Crane, je i Llewyn Davis dalším mužem, který nebyl, chyceným v bizarním coenovském vesmíru, z něhož není úniku. Bratrské duo tentokrát vypráví poněkud tesklivější životní epizodu, stále však zachovávající si svou osobitost i bezmála metafyzický přesah, který výsledek povznáší nad šablonu zaměnitelných hudebních portrétů (například Walk the Line, Crazy Heart apod.). Více v recenzi. (01.12.2013)

V určitých momentech nepříjemně povědomý pocit ztracenosti, únavy a osamění během nejšedivější americké zimy posledních mnoha let. Dalo by se možná namítnout, že to utlumení barev jde až zbytečně moc na ruku v celkově bezútěšném vyznění snímku, nicméně k dobru mu však přiznat, že svou náladou je celou dobu konstantní a nenabízí vlastně žádné východisko, kterým by jinak tak trochu popřel sám sebe. Surreálná několikadenní cesta do Chicaga, kde se čas protahuje do zdánlivě nekonečné černé hmoty ze které není úniku, protože kolem je jenom mrazem pokrytá pustina ohraničená kužely světel auta je nejtemnějším obdobím bratří Coenů. "I'm tired. I thought I just needed a night's sleep but it's more than that." (09.04.2018)

Na Coeny netradičně melancholické, po celou dobu stopáže nevysvitne ani jeden sluneční paprsek, exteriéry procházíme s hlavním hrdinou výhradně v dešti, sněhu, a/nebo větru. Ne, že by to vadilo, to vůbec ne. Llewyn Davis je totiž tak neskutečně charismatický charakter, že vás na své odysee za štěstím vtáhne a pak ani nepostřehnete, že prožíváte úplně stejné pocity zoufalství a bezmoci jako on. Co však nechybí jest přítomnost tradičně bizarních coenovských detailů a postav, výjimečně kvalitní hudby a stylových kulis bohémské Greenwich Village na počátku 60. let. Inside Llewyn Davis splnil má očekávání beze zbytku. (16.01.2014)