Dalida

Na rozdiel od väčšiny užívateľov si na Dalidu veľmi dobre spomínam. Nie preto, že mám lepšiu pamäť, ale jednoducho preto, že som v šesťdesiatych rokoch intenzívne žil populárnou hudbou a Dalida v frankofónnej oblasti dlhšiu dobu žiarila. Filmový príbeh jej života som príliš nevnímal, ale potešilo ma množstvo piesní, medzi nimi i takých, o ktorých som nevedel, že ich spievala. (17.06.2021)

O francúzskej speváčke Dalide som doteraz nikdy nepočul a ani vo filme mi žiadny hit okrem jedného nič nepripomenul. Film to bol natočený celkom záživne, pesničiek nebolo priveľa, ale v pamäti mi nezostane asi ani chvíľu. –––– Viete, čo je najťažšie, keď ste medzi životom a smrťou? Vybrať si život. Smrť je nežná. (10.06.2019)

O Dalidě jsem měla jen matné tušení, že byla zpěvačka. Životopisný film o ní ukazuje obvyklý život star poznamenaný vzlety a pády, traumaty z dětství, rozkolísané psychiky a marné hledání správné životní cesty. Protože nic takového neexistuje, a protože tou cestou je sama naše povaha. Oceňuji, že na rozdíl od běžných životopisných dramat, tady autoři volili v některých pasážích svěží zkratku a nepopisovali všechny Dalidiny peripetie úmorně doslova. Pokud by chtěl divák znát dopodrobna zpěvaččin životopis, měl by si pustit dokument nebo přečíst knihu. Cílem filmu byl podle mě spíš portrét Dalidy než faktografické drama. _____ Co mě však zarazilo, jak se výhradně snímek soustředí na její citový/milostný život a téměř pomíjí ten tvůrčí. Skoro to vypadá, jakoby Dalida jen občas zazpívala nějakou písničku a pak si šla zabrečet nebo opět prožít předem k nezdaru odsouzenou milostnou eskapádu. Umělkyně, která měla tak dlouhou kariéru a vystřídala několik hudebních žánrů, nemohla být jen krásný slavíček v kleci, musela se na své kariéře umělecky podílet i jinak, než si jen stoupnout před zapnutý mikrofon. Vůbec se mi zdá, že životopisné filmy o slavných mužích se soustředí hlavně na jejich dílo, zatímco životopisné snímky o ženách téměř výhradně na jejich city. Dost zkreslující a urážející obrázek, což? SHRNUTÍ: Žádný chlap tě šťastnou neudělá a žádná láska není perfektní – štěstí je většinou vnitřní záležitost, nikoliv vnější. (18.06.2021)

Po Edith Piaf, Sergi Gainsbourgovi a Claudu Françoisovi se konečně dostalo i na Iolandu Gigliotti, (u nás málo) známou Dalidu. Dlouho jsem se těšil na film, který by důstojně připomněl osobnost zpěvačky, která se v šedesátých letech stala na nějakou dobou nejoblíbenější zpěvačkou Francie a některé její písně třeba v jejím rodném Egyptě a jiných arabských zemích doslova zlidověly (na jméno si ne každý vzpomene, ale každý se chytne na melodii "Helwa ya baladi"). Přestože jsem věděl, že natáčení se neobejde bez "cenzury" jejího bratra, který se dodnes stará o Dalidinu pozůstalost, očekával jsem silný, invenčně pojatý film, který by zpěvačku ukázal trochu jinak, než jak je zapsaná v kolektivní paměti dnešních Francouzů - ta je přirozeně selektivní a většinou si pamatuje jen její průkopnické discohity a tragický a osamělý konec, k čemuž se někdy přidá image "gay ikony". V tomhle ohledu film mýtus nijak nezbořil. Výběr písní, uznávám, byl velmi dobrý, hudební složka perfektně doprovází vybrané momenty kariéry a života, stejně výborná je i kamera, výprava (v tomhle směru byla autenticita skoro dokonalá) a herecké výkony. Nápad začít vyprávění hned dramatickým rokem 1967 a rekonstruovat chronologii v podobě flashbacků a vzpomínek blízkých není a priori špatný. Bohužel pro člověka, který o zpěvačce nikdy neslyšel, je film až příliš rychlý, napěchovaný a zkratkovitý. Taky chápu, že je film dělaný pro široké publikum, takže se režisérka/scénáristka zaměřila hlavně na melodrama, ale výsledkem je, že jedenapůlhodinový koncentrát milostných tragédií a hudebních videoklipů o její osobnosti neřekl nic víc, než může člověk vidět v půhodinovém dokumentu v televizním stármagazínu. O jejích hereckých počátcích nezaznělo nic, léta psychoanalýzy byla zmíněna jen letmo, jakékoli politické názory byly opomenuty úplně. Sveva Alviti byla v pěveckých scénách přesvědčivá (a díky nim byly ve filmu i momenty nějaké hloubky), mimo tyto scény ale naprosto postrádala temperament skutečné Dalidy a její špatná francouzština trhala uši (Dalida měla ve skutečnosti charakteristický italský přízvuk, ale její francouzština byla plynulá a korektní, na rozdíl od filmu). Daleko víc tak zaujal výkon Riccarda Scarmacia v roli jejího bratra a manažera. Krátce řečeno: vycizelovaná, třpytivá show plná dramatických zvratů, kde září vyretušovaná Dalida, ale ztrácí se Iolanda Gigliotti. (20.02.2017)

"Viete čo je najťažšie, keď ste medzi životom a smrťou ? Zvoliť si život. Smrť je sladká. - A predsa ste napokon zvolila život. - Nie. To len smrť ma nechcela." ___ Keď som si sadal k tomuto filmu, počul som meno DALIDA prvýkrát v živote, prisahám! Už len to ma prekvapilo, vzhľadom k tomu, o akú veľkú star s dlhou kariérou sa jednalo. Ale tak pochopiteľne - jej hudba nie je žiadna moja šálka, a to prekvapivo ani vrátane disco fázy. Po filme už viem o koho sa jedná - a že čo si o nej na základe toho filmu myslím ? Že mala pekne divný vkus na chlapov, Či že si ju pekne divní chlapi vyberali ? Každopádne, že si s nimi vôbec nezadala. Akosi to vyznelo, že vždy chcela to, čo práve nemala. V kuse fňukala, že nemá chlapa... - lenže zrovna málo ich tam nebolo. Že túži po láske... - ale sama sa zrovna moc nesnažila vzťahy urovnávať. Že chce dieťa... - ale keď ho mala, nechala si ho vziať. Ako keby potrebovala, aby okolo nej to nešťastie krúžilo, nech sa z neho môže vyspievať. Vzala si toho, ktorého už nemilovala, zabuchla sa do slabocha, ktorý sa zastrelil, "lebo mu publikum nerozumie", opustila mladíka, s ktorým čakala dieťa, lebo bol mladý... a kam sa podel ten potomok poľských kráľov, ktorý pôsobil ďaleko najnormálnejšie ? Film, inak pekne realizovaný, veľmi dobre zvláda zakrývanie tej zacyklenosti v schéme "chlap - pesnička - spomienka - smrť". Tak prečo vlastne dávam 4 ? Lebo keď je pre vás život k nezneseniu, tak odpustím. (24.01.2021)