The Doors

Ollie? Yes son. I want to kill you.. Možná to bylo tím, že jsem první viděl famózní dokument Toma DiCilla, ale Stoneovy licencované dveře vnímání mi zůstaly zavřeny. V koncertních pasážích se povedlo přiblížit nepřenosného ducha meskalinové éry a Kilmerova transformace je bezesporu působivá, nicméně nastavená rytmika narace a postupné zabředávání do stereotypu pro mě byly čím dál tím víc nestravitelné. Stejně jako ta povrchní bulvarizace, která měla vyprávění oživit konflikty, ale ve svém důsledku jen odstavila na vedlejší kolej citlivost a inteligenci ústředního bohéma. Pokud nejste fanda The Doors, nutí vás to k soudům, nenávisti, či nezájmu. Nepředpokládám, že to Stone takhle chtěl.. (20.05.2020)

Kdysi hluboko v 80. letech jsem svoji středoškolskou učitelku literatury při hodině uzemnil prohlášením, že prokletí básníci byli pěkně nevychovanou bandou, která chlastala, šňupala kokain, byla promiskuitní a kdyby se tak nevěnovala světským radovánkám, dokázala by mnohem víc. Nehledě na to, že kdybych si já dovolil jen procento z toho, co představitelé jedné maturitní otázky, byl bych bez okolků vyloučen ze studia. Už jako teenager jsem zkrátka tíhnul k měšťáctví, které přízemně upřednostňuje tvdou práci před chlastem a drogovými excesy. Nikdo mě ani později nedokázal přesvědčit o tom, že by jakékoliv umělecké dílo nemohlo vzniknout bez umělých povzbuzovadel. Alkohol a vliv drog jsou při procesu umělecké tvorby velkou překážkou. Jim Morrison byl bezesporu talentovaný básník, textař a hudebník, ale taky - a možná především - citově a názorově nestálý pozér, kterému se nikdy nepodařilo dospět, slaboch, alkoholik a feťák. Domácnost bych s ním rozhodně sdílet nechtěl a o nějakém duchovním souznění se nedá mluvit. Za jeho předčasnou smrt nemůže FBI ani nepřízeň osudu, ale výhradně jeho povaha a chování neřízené střely. Nemůžu se tedy nijak ztotožnit s hlavní postavou, která je mi nasympatická a navíc ani s hudbou DOORS, které nefandím. To je ovšem u hudebního filmu potíž...Navíc film se ve své druhé polovině až příliš - i když celkem pochopitelně, protože to je základ legendy téhle kapely - soustředí na skandální výstupy a dekadentní životní styl Morrisona. Desítky minut z večírků a excesů na scéně nicméně při dlouhé stoupáži přechází v pro mě nudný stereotip...Morrison je zkrátka ikona popkultury, která i po tolika letech vyvolává v určitém věku během dospívání iluzi absolutní svobody a v maloměšťácích pak pocity závisti k muži, který se na rozdíl od nich nebál překonávat bariéry společenských konvencí a nezatěžoval se pokryteckým předstíráním falešných citů a gest. Jestli něco na Stoneově snímku stojí za pozornost, pak je to vedle tradičně kvalitní režie tentokrát v "psychedelickém" stylu ještě výkon Vala Kilmera v hlavní roli. Jak ho moc nemusím, tentokrát klobouk dolů, dokázal se do té postavy prakticky převtělit. Celkový dojem: 55 % (19.07.2011)

Stone vytvořil totálně strhující a maximálně vtahující pojednání o The Doors, kterému řada domněle pravověrných a samozvaných strážců odkazu vytýká, že není stoprocentně věrný reálným událostem. Při tom sami členové kapely a několik dalších lidí vydali každý své a příznačně v jednotlivostech se odlišující pojednání o tom, jak prožívali chvíle po boku Jima Morrisona. Stone příznačně ve své vizi Morrisona vyobrazil jako americkou verzi básnického boha, který sestoupil mezi hříšníky a podlehl mystériu života, pokušení substancí a vábení smrti. Stoneovo evangelium možná z hlediska strážců odkazu platí za apokryfní, ale právě že coby autorské pojednání a dílo mistra svého média zůstává dodnes neskutečné v tom, jak na plátno otiskuje a do diváků vnáší mýtus Morrisona i celého étosu Boha rocku a dobové kultury. Ačkoli zdánlivě skládá konvenčně chronologické vyprávění, vytváří namísto obyčejné biografie maximálně imerzivní impresi nikoli toho, jak se konkrétní momenty udály, nýbrž jak působily, potažmo jak mají působit v rámci Morrisonovy legendy. Za tím účelem Stone rozvinul svůj nový útržkově impresionistický styl prolínajících se záběrů, střídajících se rychlostí snímání, vychýlených úhlů kamery a postprodukčních úprav, který se svými dvorními spolupracovníky, kameramanem Robertem Richardsonem a střihači Davidem Brennerem a Joem Hutshingem, dovedl následně do maxima v "Takových normální zabijácích". Stejně jako v jejich případě také "The Doors" svého času nebyly adekvátně přijaty, ale tím spíš fascinují a uhranou dnešní diváky. A na plátně je to naprosto intenzivní zážitek, který publikum převálcuje, zaplaví i vysaje. (07.01.2023)

Tento snímok režiséra Olivera Stonea je filmovou podctou kultovej americkej kapele The Door a obzvlášť jej charismatickému spevákovi Jimovi Morrisonovi (8.12.1943 - 3.7.1971). S jeho typickým kreatívne umeleckým spracovaním predostrel divákom obraz o živote tohoto nespútaného rebela, ktorý bol plný drog, alkoholu a škandálov. Hlavnú postavu výborne stvárnil Val Kilmer. Považujem to za jeho životnú úlohu. ***** (29.01.2008)

Ked som videl v roku 1991 prilis casto hravat skupinu The Doors na MTV, netusil som preco, teda nenapadlo mi v tej chvili, ze to bol vlastne soundtrack k novemu filmu Olivera Stonea The Doors. Priznam sa, ze hudbu od Jima Morrisona som nikdy nemal moc rad, ale jeho kontroverzny zivot ma zaujal do takej miery, ze som si tento film chcel pozriet a to nielen kvoli nemu, ale aj kvoli hercom, ktori si tu zahrali. Nasli sa tu chvilky, ktore ma nudili, ale druha polovica filmu bola velmi zaujimava. Val Kilmer zahral Jima velmi kvalitne a bola to len otazka casu, kedy ho drogy uplne znicia. _________ Val Kilmer - (Jim Morrison) +++ Meg Ryan - (Pamela Courson) +++ Kyle MacLachlan - (Ray Manzarek) +++ Frank Whaley - (Robby Krieger) +++ Kevin Dillon - (John Densmore) +++ Michael Wincott - (Paul Rothchild) +++ Michael Madsen - (Tom Baker) +++ Billy Idol - (Cat) +++ Kathleen Quinlan - (Patricia Kennealy) +++ Produkcia: Mario Kassar, Ron Howard, Brian Grazer, Bill Graham +++ (26.12.2011)