Control

bohužel, jen max. na 70 %.. Sam Riley v titulní roli a vlastně většina herců skutečně bojují za tento film jak o život a scénář je také výtečnej.. problémem byla Corbijnova režie, která je bohužel nevýrazná a nedokáže na diváka přenést tíseň, kterou Curtis ve svých sžírajících depresích prožíval a jeho drama poněkud lacině převádí na to, že si Curtis (v podstatě slaboch) nedokázal zvolit jednu ze dvou žen.. to Haynesovo I´m not there je teda mnohem zajímavější film, ačkoli jsme měl hudbu Joy Division vždy trochu radši než tu Dylanovu (12.02.2008)

Film je bohužel zcela nepřekvapivý. Corbijn je skvělý tam, kde se to od něj očekává – krásné černobílé fotografie, vytváření „miniklipů“, záběry z koncertů a naopak zcela selhává ve většině pokusů vyprávět příběh. Nejde jen o místy až zoufalou zmatenost v pohybu na časové ose (příliš často je zcela nejasné, zda se děj mezi dvěma scénami posunul o den, měsíc nebo rok), domnívám se, že velkým tvůrčím omylem bylo rozhodnutí zaměřit vyprávění téměř výlučně na postavu Iana Curtise (potažmo tedy jako předlohu použít knihu Deborah Curtis), přičemž popisovaný milostný trojúhelník je schéma, na němž si Corbijn spolehlivě vylámal zuby. Control by určitě prospělo větší (respektive alespoň nějaké) vykreslení charakterů osob, souvisejících s firmou Factory, ale především zbylých členů Joy Division. Peter Hook a Bernard Sumner totiž nebyli jen bezvýznamnými postavičkami, obsluhujícími basu a kytaru. Byli to právě tito dva pánové, kteří (společně se studiovým producentem Martinem Hannettem) stáli za oním nezaměnitelným soundem Joy Division. (26.02.2008)

He's lost control. Maybe he has never had it. Jeden z mála opravdu dobrých životopisných filmů, neutápějící se v tupé slepé adoraci, lítosti nad tím, jak nám všem bude chybět či jak ten jeho nebohý konec byl smutný a tragický. Divák má při něm volnost, může mlčky pozorovat Ianův život, má možnost ho soudit i nesoudit, každý dle své povahy a chuti. Může v něm vidět člověka, který ze všech sil bojoval s těmi tisíckrát vzývánými, zprofanovanými "vnitřními démony", ale i slabocha, který nedokázal než vylévat svou neschopnost, ovšem i občasné radosti, do textů písní Joy Division. Ale vždy má možnost cítit, že ony texty odráží jeho život. Silné ****. (15.08.2009)

Control si z hlediska v rámci možností objektivních hledisek absolutní hodnocení nezaslouží. I samotný Corbijn žádal diváky v Praze o shovívavost s poukazem na to, že je to jeho první film a i on sám si uvědomuje, že není dokonalý. Když pominu podle očekávání kvalitní vizuální stránku, tak mě film i přes pár nedostatků odvařil svojí atmosférou a vyprávěným příběhem, byť možná překotným a místy chaotickým. Další věcí, která podle očekávání dopadla na výbornou je určitě doprovodná hudba a vůbec estetika Anglie té doby. Corbijn nezapře, že má pro hudbu cit, a že v tomto prostředí a s těmito vlivy vyrůstal. Pěkné je např. prolínání Curtisových konkrétnách osudů se skladbami JD, které dané situace reflektují. Corbijn na premiéře ještě dodal, že tohle není film o Joy Division, tohle je film o klukovi jménem Ian Curtis, který v JD zpíval. Nechal jsem se jeho příběhem fascinovat a unést a jsem za to rád. (12.03.2008)

Tento životopisný hudební snímek nám vypráví o jedné vycházející hvězdě britské hudební scény, která se objevila na pomyslném hudebním nebi koncem sedmdesátých let, zazářila a pak zničehonic vyhasla, tedy spíše zmizela. Místo ní se objevila na hudebním nebi jiná hvězda s názvem New Order, ale to už je jiná povídačka, kterou v tomto snímku neuvidíte. Tento film byl natočen podle knihy manželky zesnulého Iana Curtise Debbie Curtis, kterou věrohodně ztvárnila Samantha Morton, kterou si pamatuji hlavně z filmu Minority Report, kde si zahrála roli tušitelky Agáty. Režie se bravurně ujal nizozemský velmistr Anton Corbijn, který byl velký fanoušek této kapely a v době jejich slávy nafotil pár snímků pro hudební časopis NME, čímž započala jeho slibná kariéra fotografa a později režiséra hudebních videoklipů převážně pro britskou stáj černě oděných koženáčů, kteří se pojmenovali Depeche Mode. Pro znalce tvorby Antona Corbijna je tento film lahůdkou, jelikož celý film je protkán videoklipovými sekvencemi a máte dojem, že se díváte na velké množství černobílých videoklipů s ponurou hudbou připomínající The Cure a další kapely podobného ražení. Jinak, co se týče děje tohoto snímku, tak se točí převážně kolem osoby Iana Curtise, který byl fakt mladý, nadějný textař a zpěvák, který trpěl epilepsií a asi i depresemi, které léčil pochybnými prášky, které mu předepsali doktoři a které měli asi mnoho vedlejších účinků a nefungovali v té době asi tak, jak měli. Byl pro ně takový tak trošku experimentální kousek a zkoušeli na něm, které prášky zaberou. Byl to takový pokus, omyl, jak bylo citováno v tomto snímku. V nejlepším se má přestat, což řada umělců nedokáže odhadnout a s pomocí alkoholu nebo drog to končí na podlaze a poté na předplaceném lůžku místní márnice. Je to tak trochu sarkastické, že toto píšu, ale všechno špatné je pro něco dobré a to myslím tak, že po smrti Iana Curtise se rozpadla kapela Joy Division, která vydala pouhé dvě desky za čtyři roky jejich působení, aby posléze vznikla nová kapela s názvem New Order ve stejném složení s vyjímkou přítelkyně Stephena Morrise, který do kapely přizval svoji přítelkyni Gillian Gilbert. Kapela byla a možná ještě je, jedna z nejuznávanějších synthpopových kapel všech dob. Po druhém zkouknutí tohoto povedeného filmu s mírně pro někoho depresivní hudbou, pro mě pastvou pro uši dávám Corbijnovských 100%. (19.08.2021)