Všichni moji blízcí

Obidva Mináčove dokumenty o Wintonovi som videl pred týmto filmom a urobili na mňa veľký dojem. Neviem prečo som tento film prehliadal, ale že je aj o Wintonovi som sa dozvedel len nedávno. Veľká škoda, že sa film jemu a jeho neoceniteľnému dobrému skutku venuje len okrajovo a až v poslednej tretine filmu. Záver je dojímavý, ale problém vidím v trochu chladnej a rozvláčnej prvej tretine. Keď sa zoznámite s postavami, začína to byť zaujímavé. Okrem záveru by som rád vyzdvihol scénu, kde J. Bartoška žiada o ruku svojej milej. Odpoveď akú dostal od jej otca (F. Nemec) možno bola krutá, ale bohužiaľ úplne pravdivá. Veľký potenciál som videl v roli M. Labudu, škoda, že sa viac nepritlačilo. Napriek tomu spokojnosť. 70%. (16.06.2013)

Dovolím si odcitovat Gudaulinův komentář: "...protože Všichni moji blízcí spadají do kategorie pietních snímků určených primárně k odvysílání v televizi při příležitosti příslušných výročí." Něco tak výstižného již prakticky nelze doplnit. Jen tolik, že i přes tu pietnost jde o docela civilně pojatý film, který se nesnaží citovými výlevy dohánět k slzám podle hollywoodského vzoru, přestože téma k tomu jednoznačně vybízí. Zmínku si zasloží to, že jde o jeden z mála porevolučních filmů, kde naše herecká elita dostala příležitost k charakternímu herectví. (16.03.2010)

Mináčův a Hubačův film Všichni moji blízcí je ukázkovým projektem, ze kterého by si měl český film brát častěji příklad. Dokumentární rámec, sevřený příběh jediné rodiny mapující nejen zlomová léta, ale i klid před bouří, je dokonalým receptem na brilantní film. Herecké stálice zde dokázali ze sebe vykřesat maximum a zapomenout na někdy až příliš laciné projekty, ve kterých jinak běžně rozmělňují svůj talent. Bez ostychu si zde užívám vynikající výkony Abrháma, Šafránkové, Bartošky, Brodské, Labudy i Vetchého, jako kdybych se s nimi setkala poprvé. A je mi po zkušenosti s další dekádou našeho filmu skutečně líto, že se obdobně ambiciózní projekty typu Lidic proměnili v holou frašku. Jakoby tvůrci zapomněli na onen základní recept interpretace lidských příběhů, které smetla válka a které dokázaly v hraném filmu odolat patrně všem formálním extrémům, mezi kterými dominuje například revoluční Daleká cesta. Především je nutné se stát součástí osudu těch lidí v obyčejných situacích, sžít se s nimi, aby po té destrukce nebyla jen prázdnou frází z učebnicového přehledového výkladu. (27.09.2011)

Proč tolik druhorepublikového romantismu? Povídání o soudržném, laskavém a úspěšném životě české židovské elity (i když dokror nic moc), přísně dodržující židovské obřady a zároveň o sobě prohlašující "co my jsme za židy?") bylo něco úplně jiného než jsem (a myslím, že oprávněně) čekal. Prvoplánová oslava Nicholase Wintona vyzněla lacině a povrchně. Na vážné otázky, které musely proniknout při sledování filmu se každému, neposkytuje dílo Jiřího Hubače a Matej Mináče odpověď. Nemyslím tím ani osvětlení Wintonova charakteru a motivů, ale spíš technickou stránku věci: jak se mu to vůbec mohlo podařit. Naopak film leccos zatemňuje a leccos nepodává přesně (např. proč byl Winton ztotožněn s Trevorem Chadwickem (+1979), který působil přímo v Praze, zatímco Winton byl v Británii?). Pokud někdo namítne, že se tím film nezabýval, pak je to ovšem pochopitelné, ale musel by ještě vysvětlit, čím se vlastně zabýval. Nechtěl nám jen vehnat do očí několik slitovných slz? Pozn.: Později napsal Winton o Chadwickovi: "Byl to on, který po nacistické invazi dělal tu složitější a nebezpečnější práci." Samozřejmě, že chápu, že slavit je třeba předevšém šéfa dokud ještě žije, přesto ale nepovažuji postup tvůrců filmu za správný. (09.04.2019)

Víc jak 3 hvězdy dát nemůžu. Téma je sice silné, ale většina filmu je natočena hrozně nereálně - před vpádem nacistů do Čech až přehnaně idylicky, že i herci zde přehrávají, protože jejich postavy nemají psychologické pozadí, jen jsou jakýmisi črtami či spíše ilustracemi doby, pozdější období je zase přehnaně černé a depresivní - ne že by jinak nebylo, ale chybí tady jakákoliv realistická vyváženost. ----- Film, který je ovlivněn hrdinským činem Nicholase Wintona za 2. světové války, kdy zachránil hodně židovských dětí. Režisér Matěj Mináč nám předestřel téma v širším hávu - sledujeme osudy rozvětvené židovské rodiny, kam patří i slavný hudební virtuoz, od konce 30. let 20. století až po nevyhnutelnou tragédii rozpadu celé rodiny přičiněním nacistických pohlavárů. Od zasněných chvil se pomaličku přesouváme do stále temnějšího období, dosavadní úspěchy rodiny se rozplývají v narušených vztazích, zákazech, na židovskou rodinu ve vile se lidé začínají dívat skrz prsty. A v tom je právě problém tohoto filmu - v určité nerealističnosti zobrazení doby. Život rodiny z doby před vpádem nacistů do Čech jsou až přespříliš idylické a přeslazené, zatímco období okupace vždy a jedině černé, tmavé, depresivní a bez naděje. Ne že by takové nebylo, ale přece jen chybí určitá vyváženost. Stejně tak herecký ansámbl je sice rozsáhlý - Libuše Šafránková, Josef Abrhám, Jiří Menzel, Tereza Brodská, Jiří Bartoška, Jiří Lábus a mnozí další -, ale jejich herectví je neuvěřitelné. Nevěříte jim jejich nakašírované postavy z plakátu, jejich chtěné herectví, kde není co hrát, když chybí hlubší psychologizace postav. Ale jinak téma je silné, škoda, že si ho užijeme až v smaotném závěru filmu, kdy konečně jde o skutečné lidské osudy, ne barvotiskový plakát. Disk je mizérie českého kalibru. Na úvod se spustí protipirát, trailery na filmy Hodinu nevíš, Jánošík, další najdete dva v menu, jinak nic, nic, kromě filmu v podivném obrazovém formátu 4:3 (letterbox 1,66:1), se stereo zvukem, špatnými postsynchrony a občas přesvíceným obrazem. (23.04.2009)