Režie:
Miroslava ValováScénář:
Jiří HubačKamera:
Miloslav HarvanHudba:
Otmar MáchaHrají:
Rudolf Hrušínský, Luděk Munzar, Petr Haničinec, Martin Růžek, Petr Svojtka, Jaroslav Kepka, Jiří Klem, Ilja Prachař, Radúz Chmelík, Zdeněk Jelínek, Jaroslav Kotrba, Miroslav Krejča, Miloslav Homola (více)Obsahy(1)
Čtyřiašedesát polí – černá, bílá, bílá černá. Hra, které staletí přisoudila titul „královská“, každý plebejec zvládne její základy, ale jen vyvolení si ji dokážou osedlat. Jen chytří, inteligentní stratégové… Muž, který stojí nad šachovnicí, nemá nic z toho ve tváři. Kamenné rysy, netečný pohled primitiva. Ten muž, jakkoli má dvě ruce, dvě nohy a hlavu mezi souměrnými rameny, je zrůda. Kdesi v jeho mozku došlo k disproporcím – je geniálním šachistou a na ostatní už jaksi nezbyla kapacita. Neumí číst, neumí rozjímat, je schopný jediného citu – nenávisti. Vzbuzuje zvědavost? Je fascinující, ten mistr světa, Čentovič. Dá se lapit? Dá, ale jen vidinou dalších lehce vydělaných dolarů. Pouští se tedy do šachové partie s Dr. Heinrichem Kleibertem a netuší, jakého soupeře proti sobě má… Heinrich byl za druhé světové války vězněm pověstného Hermanna Spitze ve vídeňském hotelu Metropol a svůj pobyt v samovazbě přežíval jen díky knize rozborů šachových partií světových šachistů. A když nyní potkává šachistu Čentoviče, jenž byl přítelem Heinrichova vyšetřovatele na gestapu, přijímá Heinrich výzvu ke své první skutečné šachové partii jako možnost jakési odplaty za mučení… Televizní inscenaci podle slavné šachové novely významného rakouského prozaika S. Zweiga a scénáře J. Hubače natočila režisérka M. Valová, která do hlavních rolí obsadila renomované herce v čele s Rudolfem Hrušínským (šachista Čentovič), Luďkem Munzarem (Dr. Heinrich Kleibert) a Petrem Haničincem (Hans, Heinrichův bratr). (Česká televize)
(více)Recenze (78)
„Nemožnost zapomenout, prý znamená neschopnost žít.“ . . . Tak na tuhle královskou hru, kterou jsem si s odstupem času vychutnal snad už počtvrté, zapomenout rozhodně nelze. Mistrovské konverzační drama vycházející ze slavné Šachové novely Stefana Zweiga povyšuje východiskový motiv šachové partie do osobitých paralelních významů. Na protichodných stranách hracího stolku se ocitají nejen dva lidé různého statusu (zkušený profesionál verzus amatér-samouk), ale skrze dva načrtnutné lidské osudy proti sebe bojují také lidská krutost, záliba v porážkách a utrpení druhých (což jsou vlastnosti, které stělesňuje velmistr Čentovič) a na druhé straně vytrvalost, statečnost a schopnost čelit veškeré této krutosti. Režisérka Valová úspěšně vsadila na dva vynikající herce, jejichž spolupráce se v Královské hře stává i menším hereckým soubojem: Rudolf Hrušínský přímo minimalistickým způsobem ztvárňuje krutého a chladného cynika, což je typ postavy, v jakém se už několikrát v minulosti naplno zabydlel (viz. Pasiáns nebo Spalovač mrtvol) a jakou už dávno mistrovsky ovládá. Naproti tomu Luděk Munzar, jehož diváci ve filmech s tématem kolem 2. světové války vídavali povětšinou v negativních rolích gestápaků a jiných nacistů (např. Vyznavači ohně nebo Ta chvíle, ten okamžik) se tentokrát zhosťuje postavy z opačné strany barikády a vstupuje do hry v psychologicky daleko složitější postavě bývalé oběti fašismu, doktora Kleiberta, jemuž se hrůzostrašné prožitky z války vracejí v podobě nočních můr a s nejistotou i odhodlaností se chopí příležitosti vyspořádání se s vlastní tragickou minulostí. Třetího protagonistu doplňuje Petr Haničinec, jenom minimálně zaostávající za svými kolegy. Jedinečný charakterní souboj, jedinečný televizní film, jedineční herci a skutečně hluboké poselství. „Pokaždé, když na téhle planetě zvítězí slušný člověk, mám pocit, že jsem vyhrál i já...“ 95% ()
Hm, je to tu samý pětihvězdičkový machr, ale pochybuju, že někdo z nich opravdu četl skvělou Zweigovu knihu. Je totiž velmi důležité, že kniha končí úplně jinak, a proč končí úplně jinak. Kdybych hrál šachy s Munzarem já, tak bych zvažoval, jestli mu nedat cvičně pár facek, protože bych viděl jen nesportovně se chovajícího dřeváka (viz hláška "teď už to dlouho trvat nebude"), což kontrastuje s profesionalitou rádoby "padoušského" hráče. Jestli měla být inscenace oslavou vítězství slušného člověka nad hajzlem, tak se to moc nepovedlo, protože se slušný člověk musí chovat jako sportovec v duchu fair play a pravidel i u partie, a to i kdyby hrál s někým, kdo žere malý děti a zapíjí je vodou z radiátoru, jinak si vyhrát nezaslouží. ()
Málokterá inscenace zůstane v hlavě i dlouho poté, co jsem ji viděl. A takhle Královská hra se vydařila přímo královsky. Děj se vleče, přičemž je protkán dusně nerfózní atmosférou. Vše vrcholí napínavou šachovou partií (i při filmu o šachu se můžete přistihnout při fandění, které svou intenzitou překoná i nejslavnější sportovní dramata). O fantastických Hrušínském a Munzarovi ani není třeba hovořit. ()
"Po každé, když na téhle planetě zvítězí slušný člověk, mám pocit, že jsem vyhrál já sám." Tak tento televizní snímek založený na výborném scénáři Jiřího Hubače a nabitý skvělými hereckými výkony (nejen) Rudolfa Hrušínského, Luďka Munzara a Petra Haničince mě hodně dostal. Šachová partie mezi dvěma muži, jež spojuje gestapácká minulost za 2. světové války, partie při níž na jedné straně stojí mrazivě chladný až cynický Rudolf Hrušínský, který dělá věci "právem silnějšího" a na té druhé pobytem na samotce traumatizovaný Luděk Munzar, jež však věří, že "každý člověk jednou usne". Partie, která sice možná přinese "velikou ztrátu" ale současně i "veliký zisk, tak veliký že ho ani nelze spočítat" ()
Téměř existenciální (televizní) hra o jedné osudové hře a "vítězství slušného člověka"... Za zmínku pak stojí, že hra v šach zde není jen nějakou kulisou s markýrováním, přičemž >odborného poradce< zde dělal veterán a "Mistr" šachu, pan František Pithart (1915-2003). - - - - - (Poprvé viděno kdysi v ČST, naposledy pak 8.5.2008 na ČT1, komentář zde jako devátý - 8.5.2008) ()
Galerie (5)
Zajímavosti (1)
- V tomto filmu i v původním filmu z roku 1963 hrál hlavní roli Rudolf Hrušínský. (M.B)
Reklama