Královská hra

V poslední době mám málokdy náladu na čistokrevné drama... Ale tentokrát mě obsazení nesmírně zlákalo a musím říct, že jsem za to rád. Aby také ne, chladný Rudolf Hrušínský proti odhodlanému Luďku Munzarovi, to snad ani nemohlo dopadnout špatně. Navíc když scénář podle Zweiga napsal mistr dialogu Jiří Hubač. (27.08.2015)

Roztahaná a unylá inscenace s prapodivně jednotvárným Hrušínským, a s přehrávajícím Munzarem. Čentovičova postava byla jednoznačné zklamání. Jakoby ji mistr vůbec neprožil, jen odrecitoval. Místo deklarované krutosti a prospěchářství jsem z ní cítil jen lhostejnost. Tón hlasu byl stále stejný, mimika taktéž. To mi na deklarovaného geniálního primitiva vůbec nesedí. I to by se dalo přejít, kdyby Královská hra trvala tak dvacet minut, při delší stopáži scénář obsahoval spoustu hluchých míst, a mám pocit že se některé scény téměř opakovaly. (18.07.2013)

Téměř existenciální (televizní) hra o jedné osudové hře a "vítězství slušného člověka"... Za zmínku pak stojí, že hra v šach zde není jen nějakou kulisou s markýrováním, přičemž >odborného poradce< zde dělal veterán a "Mistr" šachu, pan František Pithart (1915-2003). - - - - - (Poprvé viděno kdysi v ČST, naposledy pak 8.5.2008 na ČT1, komentář zde jako devátý - 8.5.2008) (08.05.2008)

„Nemožnost zapomenout, prý znamená neschopnost žít.“ . . . Tak na tuhle královskou hru, kterou jsem si s odstupem času vychutnal snad už počtvrté, zapomenout rozhodně nelze. Mistrovské konverzační drama vycházející ze slavné Šachové novely Stefana Zweiga povyšuje východiskový motiv šachové partie do osobitých paralelních významů. Na protichodných stranách hracího stolku se ocitají nejen dva lidé různého statusu (zkušený profesionál verzus amatér-samouk), ale skrze dva načrtnutné lidské osudy proti sebe bojují také lidská krutost, záliba v porážkách a utrpení druhých (což jsou vlastnosti, které stělesňuje velmistr Čentovič) a na druhé straně vytrvalost, statečnost a schopnost čelit veškeré této krutosti. Režisérka Valová úspěšně vsadila na dva vynikající herce, jejichž spolupráce se v Královské hře stává i menším hereckým soubojem: Rudolf Hrušínský přímo minimalistickým způsobem ztvárňuje krutého a chladného cynika, což je typ postavy, v jakém se už několikrát v minulosti naplno zabydlel (viz. Pasiáns nebo Spalovač mrtvol) a jakou už dávno mistrovsky ovládá. Naproti tomu Luděk Munzar, jehož diváci ve filmech s tématem kolem 2. světové války vídavali povětšinou v negativních rolích gestápaků a jiných nacistů (např. Vyznavači ohně nebo Ta chvíle, ten okamžik) se tentokrát zhosťuje postavy z opačné strany barikády a vstupuje do hry v psychologicky daleko složitější postavě bývalé oběti fašismu, doktora Kleiberta, jemuž se hrůzostrašné prožitky z války vracejí v podobě nočních můr a s nejistotou i odhodlaností se chopí příležitosti vyspořádání se s vlastní tragickou minulostí. Třetího protagonistu doplňuje Petr Haničinec, jenom minimálně zaostávající za svými kolegy. Jedinečný charakterní souboj, jedinečný televizní film, jedineční herci a skutečně hluboké poselství. „Pokaždé, když na téhle planetě zvítězí slušný člověk, mám pocit, že jsem vyhrál i já...“ 95% (04.12.2020)

Časy kdy jsem pohrdal našimi televizními inscenacemi jsou snad už dávno prýč. Tohle byla láhůdka kde se za minimálních prostředků rozehrál velmi zajímavý příběh o jedné zajímavé hře. Herecké výkony pana Hrušínského, Munzara a Hančince byly skvělé. Happyend mi udělal radost, ale přece jenom jsem mu moc nevěřil. Ve knize prý dopadne všechno trochu jinak, čemuž se vůbec nevidím. Určitě zkusím i experimentální zpracování z roku 1963. (14.08.2019)