Eden a potom...

Dokonalá promyšlenost jak ve vyobrazení předmětu, tak hlavně v naprosto vědomém přístupu k technikám jeho reprezentace. Metafikční postupy a hry s funkcemi času a vyprávění nejsou u Robbe-Grilleta samoúčelné narážky, ale cílená a neoddělitelná součást samotného příběhu, jehož podstata se tím nenávratně mění. Př.: Když při úvodních titulcích voice-over pronáší sérii abstraktních slov a slovních metafor, začneme si v duchu automaticky skládat tyto střípky do ucelenějších představ, v mysli hledáme spojitost mezi nimi, jejich význam atp. V průběhu filmu se tyto abstraktní slova přeměňují na skutečné události příběhu a slovní metafory jsou nahrazovány obrazovými metaforami a psychoanalytickými/ surrealistickými symboly. Režisér nám tak již v úvodu dodal hlavní komponenty děje i jejich vysvětlení. To ovšem neznamená, že jsme dostali klíč k pochopení filmu - vždyť a) toto pochopíme až v průběhu filmu, b) mezitím jsme nuceni k neustálému přemýšlení o vztahu těchto nedostatečných informací k aktuálnímu ději a za c) např. můžeme přemýšlet o vztahu slovní reprezentace k té vizuální (existuje jistě i za d) a za e), v tom je ta krása). Jiný příklad: symbolické kompozice se v jednu a tu samou chvíli rozštěpují na obecné výpovědi o podstatě touhy a násilí, i komentují či dokonce předjímají postup děje (když vidíme ženu se zavázanýma očima zavřenou v kleci, je to zároveň narážka na zaslepující a tím ujařmující lidskou touhu, i předvídání budoucnosti hlavní hrdinky, která se krátce na to dostává do vězení a jsou jí zavázány oči...). Jde hlavně o to, že divák nikdy neví, zda sleduje průběh děje, nebo flashforward, nebo obecný symbol, nebo jen hru se střihem, nebo představu postavy (která se může později ukázat jako minulost postavy i její budoucnost)... Dalo by se pokračovat donekonečna, místo toho bych ale chtěl popřát všem místním anti-intelektualistům či co, ať si užijí sledování Krokodýla Dundeeho. (06.03.2015)

"Film obsahuje silný surrealistický náboj, v jednotlivých scénach dochádza k voľnému prepájaniu vizuálnych prvkov. Robbe-Grillet kombinuje v obrazovej rovine protikladné živly, akými sú obrazy púšte a mora, smrť smädom a utopenie. Porovnáva obrazy na základe ich kontrastu. To podstatné, čo spája všetky prvky, je ich spomínané zdvojenie. Zrkadlová paralelná existencia javov. Kým prvá časť filmu sa odohráva v štylizovanej kaviarni Eden a je najmä o neškodnom predstieraní a hre, druhá je reálnym prežitím týchto fantázií a odohráva sa v dokumentárne zachytenom prostredí Tuniska. Opäť dochádza k zdvojeniu udalostí v rámci štylizovaných a dokumentárnych záberov. Robbe-Grillet nespochybňuje len objektívnu prácu vedomia registrujúceho fakty, ale vyzdvihuje najmä silu podvedomia, ilúzie, halucinácie a vízie. Film uchváti výtvarne štylizovanou scénografiou, vynikajúcou kamerou Igora Luthera, znepokojujúcim hudobným doprovodom i hereckými výkonmi za účasti našich i francúzskych hercov." ALE MNE SA TO NEPÁČILO... (22.06.2009)

Grilletův Nouveau Roman a potažmo také Nouveau Cinéma, už sice trochu zestárnul, ale pořád má pel určité novosti, ale především novátorství. V rámci existenciální úzkosti se tu (v tomto filmu) proplétají sny, tužby, prožité stavy a stavy čekající na prožití. Vrcholem jeho tvorby je však nedosažitelně L'Année Dernière à Marienbad, jehož režii však vedl Alain Renais. Sám Alain Robbe-Grillet jako režisér, i přes své ještě intenzivnější filmové nazírání, na tento film nedosáhl. Maroko, jeho orientálního prostředí a architektura, patří k jeho nedílné vyjadřovací abecedě a jeho filmům dává exotický šmrnc. Motiv modrobílého obrazu se ve filmu pochopitelně rozplývá, je však velice příjemným zarámováním tohoto děje/neděje. (11.08.2014)

Jedna z najväčších sračiek, aké som v živote videl. Istému typu ľudí by malo byť zakázané sa akokoľvek umelecky vyjadrovať, a režiséri prekliatej francúzskej novej vlny do tej skupiny patria všetci. A po tejto psychopatickej príšernosti, tváriacej sa ako film, som presvedčený o tom, že Alain Robbe-Grillet je ich hovnami pomazaným kráľom. Naozaj iba málokedy sa mi pri sledovaní filmu stane, že by som si neželal nič iné, než jeho tvorcu nakopať do gulí za to, že má vôbec tú nebetyčnú drzosť podobnú prašivú skurveninu naservírovať ľuďom a myslieť si, ako to tým fuj fuj komerčným (rozumej dobrým, príbehovo normálne vyrozprávaným) filmom frajersky natrel. Kokot jeden pojebaný artový. (07.02.2014)

Estetika filmu kolísá mezi vypjatým intelektualismem Nového románu a pokleslostí detektivky, starých erotických filmů (Emanuelle), romantického filmu (Angelika!!!), béčkového hororu a experimentální kinematografie. Zpočátku jsou zřetelné vlivy J. L. Godarda, v minimalismu vyprávěcích prostředků pak lze nalézt spojitost s filmy Robbe-Grilletovy souputnice, filmující spisovatelky Marguerite Duras. Experimentální kinematografické počiny jednoho z klíčových spisovatelů hnutí Nového románu Alaina Robbe-Grilleta jsou v první fázi jeho tvorby několikrát překvapivě spjaty se slovenskou surrealistickou skupinou. Pro současného českého diváka je to v Eden a potom zjevné zejména díky třem osobnostem slovenské kultury, které podobu filmu zásadně ovlivnily – kameraman Igor Luther mu vtiskl maximálně estetizovaný obraz těžící z důrazu na barevnost a kompozici záběrů, Juraj Kukura a Ludovít Króner pak připomínají našinci přítomnost slovenského elementu svou výraznou fyziognomií. Režisér Alain Robbe-Grillet ve svých textech rád rozkládá linearitu času a namísto dialogů, které by posouvaly děj se omezuje výhradně na co nejvědečtější popis. V Eden a potom nesou funkci popisu dlouhé nedějové scény beze slov (tanec, bloudění, honičky). Chvílemi je film nádherně snímán, je to však žel většinu času ukrutná nuda. (28.11.2010)