Eden a potom...

"Film obsahuje silný surrealistický náboj, v jednotlivých scénach dochádza k voľnému prepájaniu vizuálnych prvkov. Robbe-Grillet kombinuje v obrazovej rovine protikladné živly, akými sú obrazy púšte a mora, smrť smädom a utopenie. Porovnáva obrazy na základe ich kontrastu. To podstatné, čo spája všetky prvky, je ich spomínané zdvojenie. Zrkadlová paralelná existencia javov. Kým prvá časť filmu sa odohráva v štylizovanej kaviarni Eden a je najmä o neškodnom predstieraní a hre, druhá je reálnym prežitím týchto fantázií a odohráva sa v dokumentárne zachytenom prostredí Tuniska. Opäť dochádza k zdvojeniu udalostí v rámci štylizovaných a dokumentárnych záberov. Robbe-Grillet nespochybňuje len objektívnu prácu vedomia registrujúceho fakty, ale vyzdvihuje najmä silu podvedomia, ilúzie, halucinácie a vízie. Film uchváti výtvarne štylizovanou scénografiou, vynikajúcou kamerou Igora Luthera, znepokojujúcim hudobným doprovodom i hereckými výkonmi za účasti našich i francúzskych hercov." ALE MNE SA TO NEPÁČILO... (22.06.2009)

Vznik filmu spadá do obdobia, kedy kinematografiu prvýkrát zasiahla vlna záujmu o kombináciu sexu a násilia. Takisto je výrazne cítiť dobový záujem o nové formy vizuálneho umenia - performance, inštalácia, environment. Klaustrofobická mondrianovská zrkadlová kaviareň, infernálne továrenské prostredie a tuniské metafyzické exteriéry tvoria výnimočné pozadie pre modernú parafrázu Miltonovho raja straného a znovu nájdeného alebo jednoducho pre príbeh obrazu, ktorý sa stáva realitou a naopak. Každopádne je tu veľa podnetov na premýšľanie. Samoúčelná a všadeprítomná erotika ale prezrádza nedostatok zmyslu pre mieru a v artovom filme pôsobí preto dosť rušivo. (09.04.2016)

Estetika filmu kolísá mezi vypjatým intelektualismem Nového románu a pokleslostí detektivky, starých erotických filmů (Emanuelle), romantického filmu (Angelika!!!), béčkového hororu a experimentální kinematografie. Zpočátku jsou zřetelné vlivy J. L. Godarda, v minimalismu vyprávěcích prostředků pak lze nalézt spojitost s filmy Robbe-Grilletovy souputnice, filmující spisovatelky Marguerite Duras. Experimentální kinematografické počiny jednoho z klíčových spisovatelů hnutí Nového románu Alaina Robbe-Grilleta jsou v první fázi jeho tvorby několikrát překvapivě spjaty se slovenskou surrealistickou skupinou. Pro současného českého diváka je to v Eden a potom zjevné zejména díky třem osobnostem slovenské kultury, které podobu filmu zásadně ovlivnily – kameraman Igor Luther mu vtiskl maximálně estetizovaný obraz těžící z důrazu na barevnost a kompozici záběrů, Juraj Kukura a Ludovít Króner pak připomínají našinci přítomnost slovenského elementu svou výraznou fyziognomií. Režisér Alain Robbe-Grillet ve svých textech rád rozkládá linearitu času a namísto dialogů, které by posouvaly děj se omezuje výhradně na co nejvědečtější popis. V Eden a potom nesou funkci popisu dlouhé nedějové scény beze slov (tanec, bloudění, honičky). Chvílemi je film nádherně snímán, je to však žel většinu času ukrutná nuda. (28.11.2010)

Vysokoškolští studenti se scházejí v kavárně Eden, jejíž interiér je koncipován podle obrazů Pieta Modriana. Zde hrají hry, které vždy končí smrtí, ta je však jen fingovaná. Když se objeví tajemný cizinec Duchemin, vše se změní. Až dadaistická hříčka disponuje několika silnými scénami, mezi nimiž je třeba bloudění Violette v tovární hale v přístavu, tanec u ohňů v Tunisku nebo pokus o útěk z vězení. Vidět jen část filmu je stejné, jako byste se podívali na kousek mozaiky velkého barevného okna. Až závěr ukáže, jak vše do sebe, přese všechny zdánlivě snové, nesourodé a halucinační scény, zapadne. Po výtvarné stránce zajímavý film, kdy na příklad nahá žena sestupující po točitých schodech připomene akty Františka Drtikola. Barevné ladění scén jakoby si vzalo inspiraci v obrazech moderních malířů, či v italském giallu. Nahoty není až tak málo, zejména v poslední třetině filmu, avšak není vulgární ani lascivní, některé výjevy jsou přímo krásné. A je zde i krev, protože zabíjením se směrem k závěru nešetří. Samotný konec je ale, jako když otevřete oči, zatřesete hlavou a snažíte se zahnat poslední zbytky snů. Pokud u některých filmů píšu, že nejsou pro každého, pak zde to platí na sto procent. (14.02.2023)

Príšerná vec. Celý film je akousi hrou na umenie. Ale hodnota, alebo výpoveď tohto diela je mi strašne cudzia. Grillet si zaexperimentoval už pri filme Muž, ktorý luže. Ten mal aspoň výbornú formálnu stránku. Eden a potom je rovnako výrazný a farebný a príbehovo nejednoznačný. Je to experimnet či už s príbehom, alebo s formou. Ako keby znalec filmovej reči Grillet si povedal, že spravý presný opak toho, čo by spraviť mal. Jeho rozsah znalostí musí byť buď natoľko veľký, že si môže dovoliť ničiť pravidlá dobrého vkusu, alebo je naozaj taký hlúpy, ale so šťastím, keď mu túto hru na umenie mnohý zjedli aj s navijákom. Celé mi to príde ako masturbácia nad sebou samým a hlavne vykrádačka vlastného štýlu - dokonca odkazuje aj k filmu Muž, ktorý luže. Neznesiteľný film s neznesiteľným Kukurom vo vedľajšej úlohe. Nikdy viac. (02.06.2012)