Pomaľované vtáča
The Painted Bird
Režie:
Václav MarhoulScénář:
Václav MarhoulKamera:
Vladimír SmutnýHrají:
Petr Kotlár, Udo Kier, Michaela Doležalová, Zdeněk Pecha, Lech Dyblik, Jitka Čvančarová, Stellan Skarsgård, Harvey Keitel, Julian Sands (více)Obsahy(1)
Ve snaze uchránit své dítě před masovým vyhlazováním Židů, rodiče posílají syna k příbuzné na venkov kdesi ve východní Evropě. Chlapcova teta však nečekaně umírá a tak je dítě nuceno vydat se na cestu a protloukat se úplně samo divokým a nepřátelským světem, ve kterém platí jen místní pravidla, předsudky a pověry. Jeho snahu o doslovné fyzické přežití ale po válce střídá jiný boj. Boj, kterého si ani není vědom, boj sama se sebou, boj o svou duši, o svojí budoucnost... Nabarvené ptáče je hluboce dramatický příběh zaobírající se bezprostředním vztahem mezi hrůzou a krutostí na jedné straně a nevinností a láskou na straně druhé. Je to první a nejslavnější román autora knih „Byl jsem při tom“ a „Pinball“ - jednoho z nejvýznamnějších a nejvýraznějších a světových spisovatelů minulého století Jerzyho Kosińského. (Bioscop)
(více)Videa (3)
Recenze (673)
Rozhodně je to (ojedinělá) událost a velký film, který si zaslouží být viděn v kině. Řeči o (divácky) nesnesitelném násilí jsou ale každopádně hodně přehnané (snad všechny skutečně odporné věci se dějí zcela mimo obraz). Má to krásnou kameru, mnoho působivých scén, ale je to dost odtažité (s hlavním hrdinou skoro není umožněno se nějak ztotožnit) a banální repetetivní epizodická struktura ve spojitosti s délkou filmu dost škodí. Působí kvůli tomu zdlouhavě, rozvlekle, má výpadky tempa a poměrně slabou gradaci celku. Kdyby se některé jednotlivé "kapitoly" zpřeházely nebo rovnou vyhodily, nic moc by se (nejspíš) nestalo. Marhoul je vysoce schopný (a obdivuhodně zapálený) producent, ale bohužel pouze ucházející vypravěč (ostatně tohle je teprve jeho třetí celovečerák). Ve vícero ohledech je ale NP samozřejmě někde úplně jinde než naprostá většina současné české filmové tvorby. 70 % ()
„Jen jez. Budeš potřebovat sílu.“ Jenže kolik síly je potřeba na přežití? Všechen ten mediální poprask, mezinárodní úspěch či „vybrakování“ Českých lvů…potvrzuju, z velké části zasloužené. Stejně jako k podařenému Tobruku Marhoul povolal osvědčené harcovníky, ať už Smutného (kamera), Hudce (střih), duo Rejholec-Čech (zvuk), Rovnou (kostýmy) či Strangmüllera (masky), a na řemeslné kvalitě (která je srovnatelná se současnou špičkou) se to citelně podepsalo. Zaujala mě i bravurní práce se zvířaty. Ale tím Marhoul neskončil, protože si přizval i luxusní herecký ansámbl, a přitom do hlavní role obsadil neznámého kluka, který je ovšem naprosto přirozený (s tou výhodou, že hodně situací odehraje očima). A možná ještě silnější než všechna ta příkoří (plná barbarství, surovosti a naturalismu), která si prožije, je jeho pomalá, nenápadná, ale o to fatálnější charakterová proměna. Nabarvené ptáče je tak silnou, zneklidňující výpovědí o poznamenaném dětském osudu a já dávám slabší plný počet. „Zapamatuj si to! Oko za oko, zub za zub.“ ()
„Konečně je v jakémsi sociálním systému,“ poznamenala s nadsázkou moje empaticky založená manželka po necelých dvou a půl hodinách stopáže. Ovšem jak vidno, ani tam ho nečeká nic moc radostného. Nabarvené ptáče stojí na dvou neotřesitelných základech, bez kterých by bylo vesměs snadno zapomenutým dílem: neuvěřitelném úsilí a elánu Václava Marhoula a na kameře Vladimíra Smutného. U režisérem vydupaného díla je zároveň zřejmé i to, že u nás hodně dlouho nic podobného zase neuvidíme. Bezejmenný malý hoch židovského původu putuje východní Evropou ve válečných časech, Marhoul předkládá charaktery, ti jsou hodní, ti zlí, ti divní. Krutá realita z lidí udělala zvířata spoléhající na své nejnižší pudy. Víc toho není. Možná to zní ostře, ale je to tak. Já se totiž první desítky minut příjemně naladil, ovšem posléze si uvědomil, že víc toho nebude, že mě čekají další dvě hodiny téhož, přičemž jen devět minut obsahuje dialog. Chlapec musí být neustále na pozoru a prchat před pověrami a lidmi, kteří se s danou dobou vyrovnávají po svém a kteří v něm vidí jen kus hadru k vlastnění či uspokojení svých zvrácených choutek. A postupně v něm zabíjí vše dětské, místy i vše lidské. Naděje v lepší příští vyprchává. Obsah je, jaký je, jenže mnohé vymazlené obrazy Marhoul nedokázal naplnit životem. Pod kůži se zarývá jen ojediněle. Tolik vzpomínané násilí, kvůli kterému museli diváci utíkat z kinosálů, je přehnané. Ano, scény jsou syrové a drsné, ale natočené měkce a často mimo záběr, takže se mnohé odehrává spíš v mysli diváka. Jsem rád, že u nás něco takového vzniklo, jsem rád, že jsem to mohl vidět. Dva metry vysoko ovšem neskáču. PS: Získat nominaci na Českého lva za několikavteřinové pohledy bláznivé (a záhy krutě potrestané) nymfomanky v podání Jitky Čvančarové je dost mimo. ()
Ačkoliv jsem celkem mladej, tak jsem zastáncem staré školy a myslím si, že jedna výchovná občas neuškodí. Jenže Joska dostával kapky ze všech stran a jeho dětství se tak stalo přímo peklem potažmo bojem o život. Klidně bych pouštěl film ve školách ať dnešní zhýčkané a rozmazlené dětičky vidí jaké může být dětství peklo a že se nemají vůbec špatně. Po parádním Mazaným Filipovi a Tobruku ( kterej jsem neviděl ani ho vidět nepotřebuju ) příchází Marhoul s tímhle " skvostem ". A já mu můžu jen zatleskat. Na jednu stranu jsem sice čekal brutálnější scény poté co někteří diváci kvůli drsným scénám utíkali z kina, ale to je můj problém. Jako hororový maniak jsem prostě zvyklej na větší zvěrstva. Tím ovšem neshazuju to co se ve filmu děje. Slabší povahy budou mít při koukání asi problém. Určitě není Nabarvené ptáče filmem který vám navodí dobrou náladu a po dokoukání určitě nebudete mít dobrej pocit. To vše ukazuje jak silný film to je. Sice jsem nečetl knihu, ale i tak si myslím, že film ostudu své knižní předloze určitě neudělal. Po technické stránce nemám filmu co vytknout. Pochválit musím i výběr herců. Za mě je to prostě 5 hvězd, ale chápu rozporuplné hodnocení, protože tohle není film pro každého. ()
Mediální humbuk kolem tohoto filmu připomněl, jak snadné je vhodnou deformací reality negativně ovlivnit smýšlení poměrně slušného počtu lidí. Přehnané zkazky o brutalitě, hromadném odcházení z projekcí a o tom, že tento film snesou jen otrlejší diváci, které se lavinovitě šířily sociálními sítěmi a diskuzními vlákny, jsou pochopitelně nesmysl; diváky může odradit leda tak délka, pomalé tempo a "artovost" použitého stylu. V exploataci násilí Ptáče dalece zaostává za průměrnými horory, kterých vznikají tucty do měsíce. Nutno dotat, že v tom hodně zaostává i v porovnání s literární předlohou. Ostatně od té se velmi odlišuje i perspektivou vlastního vyprávění, čímž se dost výrazně oslabuje divákův vztah k hlavní postavě. Scénář zcela pominul chlapcovy vnitřní monology, úvahy, záměry... Divákovi je tedy zcela skryt chlapcův duchovní vývoj (a možná i vysvětlení některých detailů, které ve filmu naopak jsou). Z rozhovorů s Marhoulem je ale zřejmé, že toto byl autorský záměr ("Chtěl jsem se té hlavní postavy jen dotýkat, ale moc si ji nepřitahovat k tělu."), který je třeba respektovat (byť se divák obeznámený s předlohou může cítit ochuzen a divák neznalý předlohy občas zmaten, což je ale klasický problém filmových adaptací literatury). Epizodický základ víceméně koresponduje s knihou a já osobně jsem při sledování zažíval podobné myšlenkové & emoční procesy (i když v rozdílné míře) jako při četbě románu. Asi největší rozdíl v percepci obou děl jsem u sebe nacházel v intenzitě zhnusení z lidského pokolení, která je u psaného, velmi barvitého a plastického Kosińského líčení nesrovnatelně větší než u Marhoulových/Smutného obrazů, u nichž se chvějeme spíš z Hanekeovsky pojatého ne-zobrazování vlastního násilí, z domýšlených důsledků. Častou výtkou směrem k tomuto filmu bývá, že divák Marhoulova filmu během těch necelých tří hodin "otupí", a to bez jakékoli katarze. To je asi otázka subjektivního vnímání; já bych řekl, že záměrem (a poměrně zdařile provedeným) naopak bylo ukázat/podtrhnout vnější projevy chlapcova otupení (Marhoul nám zakryl chlapcův vnitřní svět a šel na to tedy takříkajíc behaviorálně...). Nabarvené ptáče není válečný film, ani film o holocaustu. Je to film o bazálním zlu, které je člověku vlastní a které potřebuje určité podmínky k tomu, aby se mohlo plně projevit - a právě ono otupení je jednou z podmínek. Marhoulův film není dokonalý. Smutného kamera je sice krásná, ale občas balancuje na hranici kýče a sama o sobě jakoby křičela: "Všímej si mě, jsem klasicky krásná!". Ve skutečnosti ale Ptáče není vizuálně originální. Až příliš těží z kinematografické tradice, odkazuje se na řadu vzorů, které originální skutečně byly. Srovnávání s Vláčilem či Tarkovským je v tomto případě příliš přitažené za vlasy. A totéž platí i pro samotné vyprávění a režijní pojetí. Marhoul-scénárista vlastně jen zjemnil ohromně silnou literární předlohu a dost oslabil i její vyznění. Herci jsou přesvědčiví, geniální je volba lokací, film jako celek je dost kompaktní; jen je škoda nutnosti (kvůli přízvuku?) nadabování do mezislovanštiny zjevně mezislovansky mluvících zahraničních/neslovanských herců. O co přesvědčivěji působí nemluvný Stellan Skarsgård oproti "ukecenému" nadabovanému Keitelovi? Marhoul se určitě nemusí za výsledek stydět a z mé strany všechna čest Marhoulovi-producentovi. V rámci českého filmu je to mimořádný úkaz. Nicméně nemůžu se zbavit dojmu, že výsledek by mohl být ještě silnější, kdyby se potlačila úcta ke vzorům & tradicím ve prospěch větší originality a autorské nekompromisnosti. Slabší 4*. () (méně) (více)
Galerie (399)
Zajímavosti (56)
- Podle tvrzení performerky a zvukařky Johany Ožvold si její dítě „zahrálo“ v postsynchronech Nabarveného ptáčete: „Něco mám k nabarvenýmu ptáčeti... jak jsme dodělávali zvuk k našemu filmu, tak zároveň v tom samém období studio soundsquare pracovalo právě na Nabarveném ptáčeti. Bylo to v době, kdy Herbertovi byl asi tak měsíc a jeden večer měl zaražený prdy a hrozně brečel, tak jsem s ním musela odejít ze studia a chodila jsem s brečícím Herbertem po recepci soundsquaru a hlavou mi běželo, že snad tam nikoho neruším ubrečeným miminem. Dvakrát kolem mě prošel ten samej zvukař a kouká na mě, jak tam natřásám mimino a já si řikám, ty vole ho musím určitě rušit, to mu to proznívá do studia, ale chyba lávky... ‚Maminko, nechtěla byste, aby si vaše miminko zahrálo ve filmu? Já bych potřeboval pláč miminka do filmu Nabarvené ptáče.‘ Potřeboval srdceryvnej pláč, což chápu, že pro zvukaře dostat nahrávku miminovského pláče nahraného ve studiových podmínkách je trochu náročná záležitost. Herbert dal ve studiu výkon – škálu od malinkatého pláče až po řev, pak si prdnul a já jsem mohla pokračovat v práci na našem filmu.“ (Přemek)
- Recenzent deníku The Guardian Xan Brooks udělil Nabarvenému ptáčeti plný počet hvězd. Ve svém zamyšlení nicméně mimo jiné uvedl: „Mohu bez váhání prohlásit, že jde o monumentální dílo, a jsem nesmírně rád, že jsem ho viděl. Také ale doufám, že už s ním nikdy nebudu mít co do činění.“ [Zdroj: Reflex.cz] (klukluka)
- „V roce 2015 jsem čirou náhodou cosi moderoval na místním atletickém stadionu v Krumlově, když tu se na kraji hlediště najednou objevil Péťa. Vůbec jsem nevěděl, kdo to je, protože on na mě křičel zpoza pásky: Strejdo, strejdo! Já na něj tak koukám a říkám: Ty jsi Péťa Kotlár? Vzal jsem si ho k sobě, mluvil s ním a pozoroval ho, jak se hýbe, jakou má řeč těla, jak je živý. A čistě intuitivně jsem si uvědomil, že jsem našel svého dětského herce! I bez castingu jsem na něj vsadil. Na kamerových zkouškách se potvrdilo, že jsem ho odhadl přesně.“ prohlásil Václav Marhoul. [Zdroj: Extralife.cz] (Duoscop)
Související novinky
Úmrtí herce Juliana Sandse bylo potvrzeno
Britský herec Julian Sands byl od 13. ledna tohoto roku veden jako nezvěstný poté, co se vypravil na turistickou trasu zasněženými horami v oblasti Baldy Bowl přibližně 45 mil na východ od města Los… (více)
Česko vybralo svého letošního kandidáta na Oscara
Česká filmová a televizní akademie (ČFTA) každoročně mimo udílení národního ocenění Český lev vybírá i potenciálního filmového kandidáta na prestižní cenu Oscar, jenž by na jaře příštího roku mohl… (více)
Byly rozdány 33. Evropské filmové ceny
Dnes večer byly prostřednictvím online přenosu z Berlína uděleny Evropské filmové ceny (EFA) v rámci svého 33. ročníku. Nejvýraznějším výhercem se stal dánský snímek Thomase Vinterberga Chlast, jenž… (více)
Dny evropského filmu startují již za pár dní
Dny evropského filmu (DEF), které se zaměřují výhradně na současný evropský film, letos představí 40 filmů z téměř 30 evropských zemí. Hlavní část programu DEF proběhne od 16. do 23. června v Praze,… (více)
Reklama