Režie:
František FilipKamera:
Vladimír OpletalHrají:
Jan Pivec, Luděk Munzar, Jana Hlaváčová, Petr Haničinec, Antonín Pokorný, Antonín Hardt, Milan KlásekObsahy(1)
Na obrazovky se po letech vrací titul, který byl ve své době svou tematikou novátorský, a díky skvělému hereckému obsazení vznikl působivý herecký koncert. Režisér a autor zpracování F. Filip vybral pro hlavní postavu Johnnyho Luďka Munzara, Jana Hlaváčová vytvořila roli jeho ženy. Neméně výrazná je i figura otce, ztělesněná J. Pivcem, pro kterého to byla jeho poslední televizní role, druhého syna Pola si zahrál P. Haničinec... Příběh rozvíjí drama rodinných vztahů, otce a jeho dvou synů a na svou dobu nebývale otevřeně rozkrývá tabuizovaný problém narkomanie (jak v USA, tak u nás) i to, jak závislost na drogách zasahuje do soukromých životů rodiny i nejbližších, milovaných osob. Drama americké rodiny se odvíjí od okamžiku, kdy otec přijíždí za svými syny. Johnny byl ve válce, dlouho ležel v nemocnici, zanechal studií a právě očekává se svou ženou dítě. Jeho pracovní vyhlídky jsou nejasné, ale otec jej bezmezně obdivuje a důvěřuje mu. Otec si vlastně přijel půjčit peníze od svého druhého syna Pola, který mu je nejdříve slíbil, ale nakonec slib nesplnil. Netuší, že Polo peníze použil na to, aby zachránil svého bratra před narkomafií… Český přepis vznikl v roce 1974 podle divadelní hry amerického dramatika M. V. Gazza, která měla v New Yorku premiéru v roce 1955. (Česká televize)
(více)Recenze (33)
Od úvodu jsem uvažoval, proč komunisté pustili do televize film podle západního dramatika. Záhy jsem to pochopil. Muž závislý na drogách byla dobrá zpráva pro tehdejší představitele státu. Ať lidé vidí, co se tam v té hrozné USA děje. Dílo je zajímavá psychologická hra o vztazích v rodině poznamenaných drogami, ale i tak trochu složitým manželským životem. Jenže já si nemůžu pomoct, některé herecké výkony působily trochu přehrávaně. Kulisy celkově nebyly špatné, i když malinko jednotvárné, ale je těžké předstírat americký bejvák, když v něm máte dekorace typické pro naši vlast. Stejně tak se občas některé postavy chovaly podivně. Ptám se například, proč nevolali Munzarovi doktora hned po začátku záchvatu? Jinak to byl ale docela zajímavý herecký duel legend, které pospolu nebyli často vidět. ()
Rodinné psychologické drama o drogové závislosti, které muselo být v době svého vzniku na našich obrazovkách doslova zjevením. Značně depresivní příběh z amerického prostředí stojí na dechberoucích hereckých výkonech v podání autoritativního Jana Pivce, nervově vybičovaného Luďka Munzara, rozpolceného Petra Haničince a zoufalé Jany Hlaváčové. V zájmu větší údernosti by inscenaci prospěla kratší stopáž. (80%) ()
,,Když jsem se ptal, co to vyvádí, řekl mi, že pracuje. Jednou jsem mu totiž řekl, že kdo pracuje, bude mít peníze v kapse. Tak vykopal jednu jámu, dívá se do kapes. Vykopal druhou jámu a peníze nikde." Opravdu nemám rád téma drogové závislosti ve filmu, ale v tomhle zpracování si to klidně nechám líbit (rozhodně stokrát lepší než kultovní Mimikry). Svého času ryze americké téma podle americké divadelní hry nabylo teprve časem ještě větší význam i v našich končinách. Poměrně depresivní příběh tragikomicky - řekl bych místy až skoro poeticky - posouvá do zajímavého kontrastu svým výkonem vynikající Jan Pivec (před filmovou kamerou, bohužel, úplně naposled). Své postavě otce v rodině s rozvráceným manželstvím, finanční krizí a ke všemu se synem "hadrákem" (narkomanem) vtiskuje jedinečný ironický výraz, odlehčuje tísnivou atmosféru hlubokými a někdy i vtipnými myšlenkami. ,,Jednou pršelo, přijdu domů, a náš malý rošťák zase kopal. Vedle jámy mu stál klobouk. Tak jsem mu všechno vysvětlil. Nasadil si klobouk na hlavu a polil se vodou. Chudák malý, pracoval a měl z toho jen klobouk plný deště." Otec přichází do rodiny jako někdo nejen z jiné generace, ale i jiného pohledu na svět, vychování, hodnot. Hroutí se uvnitř ze šokujícího poznání o svém synovi, ale neztrácí svou sílu a odhodlání pomáhat své rodině, i za cenu zmarnění svého života... Výborný scénář pro čtyři výborné herce. Fuuuh, Luděk Munzar asi ještě v hnusnější roli než jako nacista v několika válečných filmech, ale na svou dobu zahráno výborně a ten hnus z drogové závislosti je tam projeven naplno! (95%) ()
Když v polovině 50. let přišel Michael Gazzo s námětem drogové závislosti, šlo i v americkém prostředí o nové a neokoukané téma. A podobně zafungovalo o 20 let později, když František Filip hru oprášil a upravil pro potřeby televize. Zachoval americké prostředí, protože u nás se drogy se oficiálně nevyskytovaly. Johnovo Memento i filmová Pavučina přišly až o dekádu později. Filipovou nejsilnější zbraní bylo obsazení a zároveň v něm spatřuji kámen úrazu. Parta, která se sešla před kamerou, patřila k elitě českého divadelnictví. Měl jsem ale pocit, jako by se viděli na jevišti Národního divadla. Chtělo to zřetelně ubrat. Na druhou stranu vidět charismatického Pivce v jeho poslední televizní roli je zážitek, pro který stojí za to Klobouk plný deště vidět. Druhou slabinu vidím v délce. Divadelní hra si žádá svoje, v případě televizní inscenace bych nechal na pár místech pracovat nůžky. Devadesát minut bych považoval za adekvátní. Celkový dojem: 65 %. ()
Výborní herci v hlavních rolích a zajímavý příběh o feťákovi (dnes už sice provařený, ale to mu body neubírá) slibovali dobrou podívanou. Ve výsledku je ale tato inscenace hrozná nuda. Hlavní chybu vidím v neúnosné délce. Ačkoli herci podávají skvělé výkony (hlavně Jan Pivec a Jana Hlaváčová), ačkoli se tu křičí, brečí, dojímá, stejně mě z té nudy nic nevytrhlo, ani absťáky Luďka Munzara. Příběh by se dal podle mě se stejnou silou a vyzněním odvyprávět za půlku stopáže. ()
Galerie (15)
Zajímavosti (1)
- Poslední film Jana Pivce. (M.B)
Reklama