Adramelech

O faustovské téma se zajímám už léta a tento film je nejstupidnějším zpracováním dané látky, s jakým jsem se kdy setkal. Loutkohry o Faustovi a ďáblu, jež se kdysi hrávaly na jarmarcích, byly oproti tomuto opusu uměleckými majstrštyky. Ve výkladu učitelky v jedné z počátečních scén filmu se říká, že první Faustův životopis sepsal Goethe. To je nesmysl. První verzi Faustova životopisu vydal roku 1587 frankfurtský tiskař Spiess. V anotaci filmu se uvádí, že Faustova milá Markéta Fausta před staletími zahnala do temnot. Postavu Markéty zapracoval do faustovské legendy až Goethe, ale ani tam Markéta Fausta nikam nezahnala. Naopak Faust ji chtěl osvobodit z vězení, kde čekala na popravu, k níž byla odsouzena za vraždu novorozence. Faust by jí za přispění sil, s nimiž byl ve smluvním vztahu, snadno mohl umožnit útěk, ale ona, důra jedna křesťanská, to odmítla a raději se nechala popravit. Jediný mně známý případ, kdy se Markéta pokusila Fausta někam zahnat, a sice do manželského chomoutu, se nachází ve zpracování faustovské legendy od Nikolause Lenaua. Tam Markéta nemluvně neutratí, nýbrž s miminem v ruce vyhledá Fausta a požaduje, aby splnil povinnosti, jež vůči ní má. Faust jí nabídne peníze, ale ona je odmítne a chce, aby se s ní Faust oženil a staral se o rodinu. Faust byl neohrožený člověk. Nebál se boha ani ďábla, s vrchností uměl vycházet a s různými pitomci z lidu, kteří ho štvali, dokázal pěkně zatočit. V tomto případě však, jat upřímnou hrůzou, vyskočil na koně a ujížděl pryč, přičemž jej Markéta pronásledovala, co jí síly stačily, a přitom mu spílala. Mimochodem, Faustova osoba je uspokojivě historicky doložená (např. v Zimmernské kronice, v dopisech z jeho doby aj.). Prahu Faust nikdy nenavštívil a v tzv. Faustově domě v Praze nikdy nebydlel; to si vymyslel až Alois Jirásek. – Po shlédnutí tohoto mizerného a nekonzistentního filmu doporučuji podívat se pro kontrast na Švankmajerův film Lekce faust.

Vzhledem k exhumační scéně nemohu dát méně než čtyři hvězdičky. Při sledování filmu jsem si znovu uvědomil, že spiritualita zemí Dálného Východu se opírá o jiný vztažný systém než evropský hermetismus. Dá se o ní načerpat poučení z literatury, ale pro praxi je zapotřebí osobního zaškolení. Jednou jsem se bavil s mongolskou šamankou a abych jí ukázal, že tady v Evropě taky nejsme žádné holé větve, demonstroval jsem jí něco málo z magie západní tradice. Ona prohlásila, že jsem černý šaman a pak už se mnou nechtěla kamarádit. Ještě předtím jsem byl v kontaktu s Čínankou, která byla obeznámená s taoistickou magií. Zajímalo mě, jestli se s čínštinou dají provádět stejné cirufické kejkle jako s hebrejštinou. Dají, ale takto získané formule jsem nedokázal správně vyslovit (tonální jazyk); pracovali jsme s Knihou proměn v čínském originálu, já měl u ruky samizdatový český překlad, abych mohl vybrat vhodné verše. Přesvědčil jsem kolegyni, aby formule odrecitovala ona. Provedli jsme dvě operace, ale pak holka dostala strach a další pokusy odmítla. – K filmu ještě poznamenávám, že orientální elementy jsou abstraktními pojmy, a že jich vztah k hmotným matériím je ryze symbolický. Propichování ohnivého démona kůlem namočeným ve vodě proto působilo komicky. Ale filmy jsou filmy a je třeba je patřičně opentlit, aby bylo na co koukat.

Pokud člověk hledá totální oddechovku na výplach mozku, je zde na správné adrese. Přerostlé zmije, které loví ve smečkách a ještě vydávají zvuky, mají něco do sebe. Ve filmu hraje pár pěkných děvčat, z nichž jednu v intimní situaci sežerou hadi, aniž stihla cokoli ukázat na kameru. A druhá zrovna tak! Pak se ovšem nedivte, filmaři, že ten snímek má tak nízké bodové hodnocení.