Dvojirakri

Za mě nejlepší a nejsilnější z Majidiho filmů. Malý slepý chlapec Mohammad, navštěvující internátní školu pro nevidomé, se chystá na prázdniny na venkov k milované babičce a sestřičkám, ale otec, který si namlouvá ženu z vyšších kruhů, by ho nejraději nechal ve škole. Už jen tahle scéna rve srdce citlivého člověka. Ovšem pozor, Mohammed není přes svůj handicap představován jako chudáček, žije stejně bohatý život jako jiné děti, svými ostatními smysly vnímá svět tak bohatý jak jen ho může takový slepý mládenec "vidět", slyšet, cítit, a i proto je v divákovi budován ohromný pocit rozhořčenosti vůči jeho otci, který ho má jen za "mrzáčka". Příběh je ze země nám tolik vzdálené, ale, ruku na srdce, třeba také znáte někoho, koho zklamalo vlastní dítě něčím za co samo nemohlo...

Na rozdíl od většiny komentujících mi nepřipadá hlavní hrdina jako nesympatický, nebo špatný herec. Naopak, velmi mne bavil jeho přerod z bezstarostného, protivného až zlého floutka v mladého zamilovaného muže, který pro lásku udělá cokoli. Je zajímavé sledovat jak rozdílně může být pojem láska vyjadřován v jiné kultuře a přestože nevidíme vlastně žádný tělesný kontakt, žádný dialog, ten cit je doslova hmatatelný. Jak jsem toho kluka na začátku snímku neměl rád, tak jsem mu to štěstí na konci hrozně přál. Otevřený závěr je pak asi tím nejlepším, jak mohl film dopadnout...

Ohromně poetické, lidské dílo, přitom celovečerní groteska. Malý časový úsek ze životů několika obyvatel chatové osady Kersko, v lesích mezi Prahou a Poděbrady. Tak rád bych mezi tyhle postavy patřil. Tak rád bych v Kersku žil, klidně mezi kozami, pil s nimi z jedné misky, vozil je v autě na sedadle spolujezdce, vždy je ráno vypustil a s klarinetem v rukách odkráčel při tklivé písni do mlhy... Jeden z filmů mému srdci nejbližších.

Pánové(a dámy), pokud se hodláte přiženit(či přivdat) do movité rodiny a jde vám v první i druhé řadě o peníze, prohledejte nejprve v domě rodičů své(ho) nastávající(ho) všechny skříně, úložné prostory, sklepy, půdy, spižírny a ostatní pokoutní kouty, a pro jistotu nechte její členy nenápadně proklepnout nějakým dobrým psychiatrem, aby se vám nestalo to co inženýru Petrovi. Na ploše téměř 110ti minut sledujeme zhmotněný zlý sen každého ziskuchtivce který nedbá na náznaky vyšinutosti a vidí jen a jen koruny a postavení. To co se na plátně děje je hotové inferno a jen duševně otrlý člověk vyjde z biografu bez újmy na zdraví! Chválit Petra Čepka nebo Valerii Kaplanovou je nošením svěracích kazajek do Kosmonos, mě nejvíc uhranul famózní výkon Petronely Vančíkové, dost možná nejlepší v její herecké kariéře! Maximální hodnocení se otřásá v základech!

Slzotvorně smutný příběh děvčete, které vlastní matka svým bohémsky nezřízeným životním stylem donutila být dospělou ve věku kdy se má holka víc starat o to aby se začala líbit chlapcům a přemýšlet o budoucím povolání. Zároveň začátek geniální desetiletky režiséra Jiřího Svobody, jemuž, dle mého skromného názoru, patřila 80.léta a jehož snímky té doby jsou kvalitativně výš o několik pater, oproti z předchozích desetiletek renomovaným jménům, kterým, až na výjimky, začal docházet dech.

Jeden z dobře utajených klenotů československé kinematografie 80.let! Těžký život malého beskydského chlapce těsně po druhé světové válce, jehož největším snem je přestat pást krávy a stát se pacholkem na rychtářově statku. Malý pasáček je vlastně naprostým opakem dnešních rozcapených parchantů které nemůžu vystát - je skromný protože žije ve skromných podmínkách, nemá žádné hračky, je šťastný z mála, třeba i z obyčejného trička, jeho největší oporou je mu dědeček který u něj svými příběhy rozvíjí fantazii ale učí ho tak i rozumět přírodě, naopak maminka je k němu odtažitá až zlá a on ji přesto miluje... Ten chlapec je tak roztomile zahraný a nadabovaný že si ho zkrátka zamilujete, což se stalo i mě, který má vůči dětem lehce řečeno averzi. Naopak dospělí z vesnice jsou burani nejhrubšího zrna, není jim nic cennější než vlastní statky a bezpečí. Ono se od války vlastně nic nezměnilo, stále žijeme v kastovním systému který se řídí tím jak je kdo majetný a jak hustou síť příbuzných a loajálních známých má... Scéna s minou je víc než výmluvná...

Tento snímek zcela účinně brnká na moji melancholickou strunu, vším, minimalistickým herectvím Rudolfa Hrušínského, pošmourným podzimem v rovinaté krajině jejíž stereotypnost rozrušují jen občasné topolové aleje, smutným příběhem mladé dívky která se brání těhotenství/mateřství, nešťastným párem který naopak marně touží po dítěti, a samozřejmě nepodbízivou ale účinnou hudbou skladatelského génia Zdeňka Lišky. Takovou depresi si nechám velmi rád líbit, neb je to deprese kvalitní, a ač to zdaleka není mistrův(jedno jestli myslíme Vláčila nebo Hrušínského) nejlepší film, nemůžu ohodnotit jinak než maximálně. Ty příběhy totiž mají svoji platnost i dnes...

Odvážně pojmenovaný díl... To vzbuzuje leckteré myšlenky ..

Pohádka kultovní hlavně pro Jičíňáky. Ti dobře vědí že princip kterým vodníci pomohou ševcům je v reálu nemožný, neboť stavidlo rybníka Kníže je níže než sedlo mezi kopci Čeřov a Zebín, tudíž jeho zvednutím by došlo k vytopení města Jičína, a že rybníky u Jinolic napájí potok Javornice, který po vtoku do Libuňky končí v Jizeře, voda by tedy odtekla na opačnou stranu. Tohle ale děti a přespolní nemusí řešit, mohou se nechat zcela unést hezkou pohádkou, ať už rozstříhanou pro Večerníček, nebo v celovečerním vydání. Protože jsem od Jičína, přidávám hvězdu navíc.

Hvězdou snímku je samozřejmě rozšafný Rudolf Hrušínský, ale to pravé drama se odehrává okolo postavy Ludovíta Grešša. Člověk který celý život zasvětil rodině, který by se pro ni rozdal, a jeho děti se k němu chovají jako k automatu na peníze, ale když si ho k sobě mají vzít tak od něj dávají ruce pryč... Takových případů jsou, troufám si říct, plné pečovatelské ústavy... Jinak pěkný pohled na macatou Veroniku Jeníkovou, to se nechá vidět, i když to trvá jen zlomek vteřiny... :)) Jiřina Jelenská je předabovaná.