Barva ráje

Pěkná kamera a příroda, citlivě natočeno, k tomu skvělé výkony herců a je z toho krásný film. Ano, jsou tam dětičky, ale prostě tam patří, občasnou kýčovitost odpouštím (scény jsou zde již zmíněny). Moc se mi líbilo vykreslení vztahů v rodině, dcerky byly na druhé koleji, ale přispěly alespoň svou roztomilostí. Mohammad je sice postava, kolem které se točí příběh, ale já se víc soustředila na jeho otce. Boj, který musel vést sám se sebou byl úchvatný. Babička byla též skvělá. Dojemný film, ze kterého jsem necítila snahu docílit dojetí za každou cenu, bo mě nerozplakal:-) Čtyři hvězdy si to ode mě zaslouží, líbilo se mi to víc než Turtles can fly. P.S.: Kubo, díky za doporučení! Nevim, podle čeho jsi usoudil, že je to film pro mě. U zmíněných želv jsem nebyla ta, kdo napálil plný počet:-) No, teď abych zkoukla Children of heaven:-/ (11.07.2011)

Barva ráje je jednak pátráním po Bohu a jednak tragédií antického provedení. Majid Majidi zvolil látku, jež bývává ze západního politicky korektního pohledu odměněna cenami již za svou podstatu, a v perském kontextu jde potom o emancipační právo outsidera na rovnoprávnější podmínky k životu. Hledání Boha outsiderem dětského věku nevinnosti je v silně religiózní společnosti příznačné, hledá se ve zvucích i skrz důvěrné dotyky s přírodou, zkoumá se způsob jeho uchopení i niterné porozumění. Antická tragédie jednotlivce, jenž se pokouší dosti nešikovně překonat společenské konvence při hledání vlastního štěstí a naplněnosti, je pro mě působivější, neboť to vede k rozervanosti lidského ducha. Obrazové výjevy Mohammada Davudiho září v pestrobarevných olejových rámech kvetoucího perského venkova, jsou účastníkem jejího koloritu všedního dne v jeho tradičním rytmu živobytí, tolikrát vzdálenému a neznámému evropskému prostoru. Co lze vytknout? Několik příliš sentimentálních hrstí limonádové filmařské popkultury západního stylu, lacině podbízivých. Hrdinou hledání boha je Mohammad (malý Mohsen Ramezani), nevidomý chlapec s přáním života v lásce. Handicap přináší výzvy, překážky, otázky i zklamání. Hrdinou tragédie je Hashem (zajímavý Hossein Mahjoub), Mohammadův otec, jenž se v touze svého štěstí snaží vypořádat s konvenčním životem venkovské společnosti, ale jeho strach a zmatení je jen předzvěstí zlomyslného osudu. K důležitějším postavám patří také Mohammadova babička a Hashemova maminka (Salime Feizi), starostlivá, laskavá a milující žena. Z dalších rolí: Mohammadovy bezstarostnější sestřičky Hanieh (Elham Sharifi) a Bahareh (Farahnaz Safari), zručný slepý tesař (Morteza Fatemi), výřečnější učitel z teheránské školy (Mohammad Rahmani), velmi překvapený venkovský učitel (Behzad Rafiee), Hashemova snoubenka (Masoome Zinati), nebo její opatrnější otec (Ahmed Aminian). Barva ráje je hledání niterného štěstí, byť pochopení vede pouze přes nejbolestivější ztráty sebe sama. Zajímavé svým odlišným kulturním zdrojem a snahou o uchopení a přiblížení Boha. (09.11.2021)

Mé druhé setkání nejen s Íránským filmem, ale také s režisérem Majidem Majidi. Jeho film, který jsem viděla už dříve, Božské děti, mě velmi zaujal, a proto jsem se sehnala i Barvu ráje. Tento film bohužel má očekávání nesplnil, ale to jistě proto, že byla příliš vysoká. Přese všechno je to krásný, kvalitní, zajímavý a nanejvýše poutavý film, v němž jsou citlivě vykresleny osudy slepého chlapce, který to v životě rozhodně nemá jednoduché. Snad u každého člověka vyvolá nějakou citovou odezvu, protože nejde se na něj dívat s odměřeným přístupem a chladným srdcem. (11.12.2009)

Veľmi citlivá a vizuálne pôsobivá elégia. Aspekt niečoho božského je neustále v pozadí. Nádherná príroda a pekne vykreslené charaktery skvelo koexistujú a Majidi znova dokazuje že detský hrdina vo svete dospelých je jedným z najsilnejších rozprávačských prvkov. Filmy podobného rázu mám rád hlavne vďaka faktu, že sa dozviem znova niečo nové o inej kultúre. A kreatívne vsuvky ( je ich tam niekoľko - vtáčie hniezdo, ryba na suchu) sú dokonalou metaforou na život človeka. Pre mňa ešte lepšie ako Deti raja. (10.03.2017)

Silný príbeh, plný emócií a smútku. Je strašné, keď dieťa zavadzia svojmu rodičovi, nehľadiac na to, či je zdravé alebo choré. Len tie choré to vnímajú ešte intenzívnejšie, pretože tej lásky potrebujú viac a keď jej niet, tak je to potom len veľké trápenie... Za najsilnejšiu scénu považujem dialóg chlapca s tým slepým učiteľom tesárom. Tam bola vlastne pár vetami a veľmi emotívne zhrnutá celá podstata tohto smutného námetu. Páčilo sa mi aj prostredie iránskej vysočiny, ktoré spolu s pekným soundtrackom a slušnou réžiou, umne dotváralo chlapcov smutný osud. Slušný nadpriemer. 80/100 (05.06.2017)