Dawt

Před nějakou dobou jsem četl "bonmot", že Cameron s druhým Avatarem tak moc přeskočil časové okno pro řádný sequel, že se trefil do okna pro nostalgii. Po shlédnutí filmu nemůžu než tento výrok uznat jako pravdivý. Po letech se znovu vracíme do fantaskního světa Pandory, který Cameron výborně a inovativně buduje a tím rozšiřuje, co už vybudoval dříve. Rozhodně se nejedná o film, který bude navěky opěvován díky svému geniálnímu příběhu, ale s tím snad ani nikdo nepočítal, takže pro mne jistá prvoplánovost nebyla úplně zklamáním. Avatar: The Way of Water je film, který si budeme pamatovat jako další z technologických milníků, které ambiciózní a perfekcionistický režisér ve své kariéře překonal. Veškeré vizuály jsou o několik úrovní výše než u běžných blockbusterů a bezpečně překonávají (a posouvají) laťku nastavenou prvním Avatarem. Vcelku se tedy jedná o povedený druhý díl, který v mnoha místech sází na jistotu prověřenou jinými Cameronovými filmy (jejichž (pa/pří)chuť je cítit v celých třech hodinách), což ale nevadí. Musím zmínit též hudební stránku filmu, v níž Simon Franglen dělá čest původnímu materiálu zesnulého Jamese Hornera, ale nemálo a funkčně jej rozšiřuje. Porovnáním už "jen" s Villeneuveovou Dunou rozhodně o filmu nelze říct, že je nejkvalitnějším blockbusterem této doby, ale že na druhém Avatarovi něco přece jen je, nemůže zpochybnit nikdo.

Vskutku jedinečný zážitek. Baz stvořil úžasnou audiovizuální show, která diváka už od začátku pohltí svým charismatickým mixem hudby a střihem a drží na hereckých výkonech. Celý film je sice v podstatě režisérovým jedním velkým podpisem, ale před zhlédnutím bych rozhodně neřekl, jak moc to bude fungovat a jak moc to pomůže celkovému zážitku – jsem tedy v nadšeném očekávání, s čím Baz vyrukuje příště. Jen je škoda, že film ke konci ztratí na tempu – mohlo by se jednat o autorský záměr za účelem podpoření dekadence celého příběhu, ale v kombinaci s obrovskou stopáží je to už trochu na škodu.

Přiznám se, že jsem čekal, že to bude výrazně horší. Rovnou říkám, že Waititi nezopakoval to, co se mu povedlo u Ragnaroku; bylo to kýčovité, místy infantilní a prvoplánové. Nemůžu ale říct, že bych se u filmu nudil nebo svíjel v záchvatech trapnosti. Mírnou lenost v některých pasážích příběhu bych tak ještě dokázal prominout, ale pachuti z pocitu, že ve střižně zapomněli i pár scén, které byly klíčové pro návaznost, se jen tak nezbavím. Jisté nedostatky lze najít i u speciálních efektů, u kterých se ale není čemu divit při přepracovanosti týmu. Co ale hodnotím vysoce pozitivně, je děsivý záporák v podání Christiana Balea, který u Marvelu nemá moc obdoby.

Od adaptace realistického románu očekávám jistou reflexi dobových sociálních poměrů, o tu se ale film ani v nejmenším nesnaží. Ano, podává kvalitní milostný příběh, ten ale plně funguje pouze v kontextu své doby, bez kterého to místy tak trochu skřípe. Tato modernizace Austinové prostě nesluší a místo oživení, o které předpokládám šlo, film akorát místy působí skoro až žalostně sebeparodujícně. Abych ale nemluvil jen negativně – herecké obsazení bylo skvělé a – nakolik byly promluvy protagonistky do kamery pochybnou autorskou volbou –, Dakota Johnson z filmu udělala vlastně docela i příjemný zážitek.

Opus magnum Joea Wrighta snad ani nejde hodnotit jinak. V prvním dějství, které naprosto ovládá herecká dynamika Keiry Knightley, Jamese McAvoye a především mladé Saoirse Ronan, režisér bravurně zachytí všechna nedorozumění vedoucí k vyvrcholení, jež příběh přemostí do melancholického dějství druhého. To pak prezentuje jeden z nejvíce dechberoucích steadicam záběrů moderní kinematografie – ten je ale jen jedním z vrcholů prostřední třetiny filmu. Wright totiž ke konci dějství využije zpomaleného tempa a scény, kdy postava výborného Jamese McAvoye (zdánlivě) usíná tak působí o to reálněji. Díky skvělé hudbě Daria Marianelliho, která se během celého filmu dokonale proplétá s vizuály a také s diegetickým světem filmu, následně na začátku třetího dějství poznáme celou minutu před vyřčením jména, že se v příběhu vracíme k Brionny, která je nyní už starší a zjevně poznamenaná svými činy. Pasáž není vyloženě dějová, může proto místy působit útržkovitě až nekoherentně, ale to vše je ospravedlněno v posledních 10 minutách filmu, kdy Vanessa Redgrave mistrovským přednesem sklidí vše, k čemu film spěl. Ano, rychlý skok do současnosti zprvu působí rušivě, ale lze tvrdit, že právě toto vyrušení diváka odpoutá od příběhu přesně natolik, aby následné zjištění mělo co největší dopad. Skvělá režie, kamera, herecké výkony, jedinečná hudba a silný příběh; zasloužených 100 %.