Dawt

Opus magnum Joea Wrighta snad ani nejde hodnotit jinak. V prvním dějství, které naprosto ovládá herecká dynamika Keiry Knightley, Jamese McAvoye a především mladé Saoirse Ronan, režisér bravurně zachytí všechna nedorozumění vedoucí k vyvrcholení, jež příběh přemostí do melancholického dějství druhého. To pak prezentuje jeden z nejvíce dechberoucích steadicam záběrů moderní kinematografie – ten je ale jen jedním z vrcholů prostřední třetiny filmu. Wright totiž ke konci dějství využije zpomaleného tempa a scény, kdy postava výborného Jamese McAvoye (zdánlivě) usíná tak působí o to reálněji. Díky skvělé hudbě Daria Marianelliho, která se během celého filmu dokonale proplétá s vizuály a také s diegetickým světem filmu, následně na začátku třetího dějství poznáme celou minutu před vyřčením jména, že se v příběhu vracíme k Brionny, která je nyní už starší a zjevně poznamenaná svými činy. Pasáž není vyloženě dějová, může proto místy působit útržkovitě až nekoherentně, ale to vše je ospravedlněno v posledních 10 minutách filmu, kdy Vanessa Redgrave mistrovským přednesem sklidí vše, k čemu film spěl. Ano, rychlý skok do současnosti zprvu působí rušivě, ale lze tvrdit, že právě toto vyrušení diváka odpoutá od příběhu přesně natolik, aby následné zjištění mělo co největší dopad. Skvělá režie, kamera, herecké výkony, jedinečná hudba a silný příběh; zasloužených 100 %.