Věčný svit neposkvrněné mysli

Nespočetněkrát by mě lákalo služeb společnosti Lacuna Inc.využít a s pomocí jejich plně vyškoleného personálu (snad tam Kirsten Dunst ještě pracuje) si nechat bezbolestně odstranit z hlavy všechny ty smutné vzpomínky, jenže pak bych se stejně jako Joel všemožně jejich vymazání bránil a ukrýval se, jen ať mi zůstanou napořád. Jsem totiž jako puzzle .. jeden dílek mi vezmete a nikdy už nebudu sám sebou .. (08.09.2014)

Měli jste někdy zlomené srdce? Pokud ne, rychle někam ven a do někoho se okamžitě zamilujte. A až vám ten člověk zlomí srdce, vraťte se a pokračujte ve čtení. Už jste zpátky? Výborně. V první řadě, je mi velice líto, že jste si tím prošli, zlomený srdce je pěkná svině, co? A v řadě druhé, kdybyste teď měli tu možnost nechat si vašeho lamače/lamačku navždycky vymazat z hlavy i ze srdce, udělali byste to? No, netřeba si nad tím lámat hlavu, stejně se to nikdy nestane. Ale Joel, hlavní hrdina Věčného svitu, si to díky geniálním (a vpravdě ďábelským) scénáristům Kaufmanovi a Gondrymu může vyzkoušet. Jeho vztah s divokou Clementine vzal za své, a Joelovi zbyly jen oči pro pláč a vědomí, že společnost Lacuna Inc. mu může Clementine navždycky vygumovat z paměti. Kdo by to neudělal, že? Co když to tak ale není správně? Co když láska je přece jen něco víc? Co když i to zlomené srdce má svůj význam? Co když vám ten vztah dal víc než jen depresi, deset kilo nadváhy a plešatící hlavu? Co když si chcete uchovat ty pěkné vzpomínky? Všechno to krásné, co jste spolu prožili. Je lepší nikdy nemít, nebo mít a ztratit? Na odpověď k téhle otázce spolu s Joelem pomalu přicházejí i diváci, a díky Gondryho geniálním vypravěčským schopnostem by vzpomínku na tenhle film z hlavy nevymazala ani Lacuna. Nejen MUST SEE, ale MUST SEE AT LEAST TWICE. (31.12.2010)

Nač se sáhodlouze dohadovat, jestli u (chválihodně originálního) scénáře převažuje obyčejnost milostného vztahu, nebo rafinovanost vyprávění, když se vše co se trochu týká děje v počátku filmu ztrácí v totálním bordelu unvitř Joelovy hlavy? Nutně potřebuji další projekci, abych mohl vznášet nějaké soudy, berte proto prosím mé hodnocení jako prozatimní....Raději to, než žádné, co kdby mi někdo potom z hlavy vymazal vzpomínku na tento film? (26.11.2007)

„It’s gonna be gone soon.“ Vyprávěcí strukturou nesmírně ambiciózní rozchodové drama, které stejně jako všechny ostatní filmy podle Kaufmanových scénářů dokáže intelektuálně oslovit, ale nikolik emocionálně zasáhnout. V jádru jde o ten nejtradičnější příběh rozpadu jednoho vztahu. Ona již zapomněla. On by rád zapomněl také, ale při konfrontaci se šťastnými vzpomínkami si uvědomuje, že definitivní konec ještě nechce. Alespoň ve vlastní hlavě tak provádí revizi vztahu a snaží se poučit z dřívějších chyb. Jenomže tento vnitřní proces zapomínání a rozpomínání je s neskutečnou tvůrčí invencí a s takovým množstvím vizuálních vtípků, že se napoprvé nedají pobrat, externalizován. Joelovi jeho vzpomínky doslova mizí před očima. Ve snaze uniknout před zapomněním chaoticky bloudí bludištěm vlastní mysli a společně s myšlenkovým konstruktem své přítelkyně se snaží najít útočiště (neustálým sebereflexivním upozorňováním na skutečnost, že Clementine je dívkou snů, která svou nepolevující energií mění životy druhých, je zčásti relativizován stereotyp „manic pixie dream girl“). Zní to šíleně, ale přestože film začíná koncem a je vyprávěn v několika rovinách reality paralelně (jedna běží lineárně, druhá pozpátku), nemáte problém se v něm zorientovat právě díky tomu, že se po celou dobu zakládá na známých myšlenkových vzorcích a emocionálních stavech. Věčný svit neposkvrněné mysli vypráví velmi sofistikovaně o velmi jednoduchých věcech, čímž sice maskuje jednorozměrnost postav a banalitu nesených pravd, ale stejně tak je těžké nenechat se svést příjemným myšlenkovým cvičením, k němuž nás vyzývá. 90% Zajímavé komentáře: Melies, oli.G, RAiken, cross, LarryW, derryl, Fill16 (08.04.2006)

Když se spojí dva geniální duchové, dvě geniální entity, dvě tvůrčí složky, konkrétně postmoderně fabulační genialita scénáristy Charlieho Kaufmana a osobitě hračičkovský přístup režiséra Michela Gondryho, vznikne výjimečný film. Už žánrové vymezení je přelomové - podivně pokřivená romantika. Tenhle proud freak romantických filmů je velmi zajímavým trendem postmoderní kinematografie. Čím postmoderní premisy iniciuje Gondry? Prolínání skutečné a snové reality, různých vrstev a rovin děje, porušení linearity a obecně absolutního času, čas je tu jak v kvantové fyzice pouhým jedním z mnoha rozměrů vesmíru příběhu... Gondry mnohdy utíká napříč dějinami umění a tvaruje mnohé - místy až surreálná extempore, jindy zase estetiku videoklipů atd. Rád také cituje - tu klasická sci-fi (scény s helmou při odstraňování vzpomínek), jinde zase sitcomy o idealizované americké rodině (úžasná scéna se zmenšeným Jimem Carreym pod kuchyňským stolem). Charakteristický je pro něj pseudodokumentární styl s trochou nádechu home videa, stejně jako scéna osvětlená pouze kuželem světla coby aluze na nějaký akční film (kupříkladu o elitní zásahové jednotce atd.). Experimentální složku podporuje zase ručně snímaná kamera (často záměrně ignorující zažité velikosti záběrů) místy působící jak z manifestu Dogma 95 či často frenetický, až stroboskopický střih. Nejpřínosnější jsou samozřejmě významové roviny. Neskutečná je vpravdě interpretační mnohovrstevnost filmu - možné drama, možná komedie, možné sci-fi, ale především velké podobenství o lásce ...kupříkladu... tohle je POSTMODERNÍ film! (příznačně na to nejklasičtější téma - síla lásky všem protivenstvím světa navzdory...) Podobné filmy: Adaptace, Nauka o snech, Amélie z Montmartru, Synecdoche, New York, Pan Nikdo (19.08.2007)