Sarkastic

„Mám fakt strach. Tys měl včera taky nahnáno. Ty chceš takhle žít? Já rozhodně ne.“ - „Ty si vážně myslíš, že nás chtěli zabít?“ - „Mě určitě ne. Ale tebe? Si piš, že jo.“ - „Na to nemají koule.“ Konflikt mezi sousedy se zde sice stupňuje velmi pomalu, ale s každým dalším přitopením pod kotlem to bublá stále víc. A to i v divákovi, režisér Sorogoyen celkem dlouho zvládá hrát solidní hru s emocemi diváka. Antoine může počítat s jeho fanděním a v mém případě to platilo dvojnásob, protože Xan představoval snad všechno, co na lidech jeho typu nesnáším. Jenže po nějaké době si to Antoine sám začne komplikovat svou zatvrzelostí a tím, že začne vše natáčet. A mě vytáčet, protože si tímhle krokem jen zbytečně (jasná reakce policie) koleduje, a snižuje tak maximální možný emoční účinek na diváka. I tak to, co se stalo při procházce, bylo natolik náhlé, že se změnil ráz celého filmu. Následný vývoj mi pak nepřišel moc důvěryhodný (až na střet matky s dcerou) a nepřidal tomu ani neuspokojivý konec. Sorogoyen umí líp, tentokrát to budou jen lepší 3*.

„Ženy nebojují, zvláště ne s muži. Co by řekli lidi, kdyby ses tady tahala s hromadou chlapů?!“ - „Tati, to je strašně staromódní. Není to, jak si myslíš!“ Ale přesvědčit otce bude těžké…Aiša miluje svůj bojový sport. Konzervativní muslimská rodina ji v tom však všechno, jen ne podporuje. Má problémy ve škole, která ji nebaví, u toho ještě bojuje se zvládáním vlastních emocí. Ale díky její vášni bržděné nesmyslnými překážkami a předsudky (ze strany turecké i dánské komunity) si velmi rychle získá divákovy sympatie. Ty ještě vzrostou po příchodu do týmu. Pak člověku ani příliš nevadí, že je to v nemálo ohledech pohádka, protože se na ni moc pěkně divá. Stejně jako na ty dynamické, dobře sestříhané souboje (navíc podpořené sedící hudbou), které jsou místy efektní až běda. Navzdory nedostatkům nemám to srdce dát filmu nižší hodnocení, protože jsem se dobře bavil, hodnotím tedy slabšími, ale ještě 4*. „Vztek je dobrá věc, ale musíš se soustředit. Neučíš se kung-fu kvůli boji. Učíš se kung-fu, abys měla kázeň. Pamatuj, dívej se do očí!“

„Nudím se, Eriku. Něco se musí stát. Ty nezavřeš pusu. Seš milej, ráda se s tebou směju. Ale jako bych to už všechno slyšela.“ - „Aha.“ - „Chci mluvit i s někým jiným. Jinak se zblázním. Tahle fantastická vila se musí zaplnit fantastickýma lidma!“ Jen aby se to Anně nepřejedlo aneb kdo chce kam, pomozme mu tam…Co uděláte, když zdědíte velký dům? Prodáte ho za tučnou sumu? Anebo se tam nastěhujete s partou lidí a pokusíte se žít ve společenství? Zpočátku to vypadá krásně. Zábava, podporování se, budování něčeho nového a velkého. Divák ovšem tuší, že mezi takhle různorodými lidmi to dřív či později začne skřípat. A přestože Komuna kvalitou nedosahuje jiných Vinterbergových filmů, postupně se hlavně v psychologické rovině solidně rozjede, a to i herecky (vládne Dyrholm). Nejlepší jsou společné kuchyňské scény, z nichž většina obstojně graduje (zároveň nabízí i různorodý mix emocí publika). Jen je škoda, že konec vyznívá utopisticky. Přesto na rozdíl od jiných hodnotících neskončím u průměru a přihodím 1* navíc.

Sympatizování publika s postavami připomíná horskou dráhu, hlavně u hlavní hrdinky. Přesto jsem s ní soucítil, zejména kvůli zcela na hlavu padlé rodině. Při vztahu s princem ze Stockholmu se pak ukážou všechny její problémy. Ač se snaží pomocí kompromisů rozdvojit pro partnera Jespera i syna Felixe, nefunguje to, oba si žádají pozornost na úkor toho druhého (nepřidá ani to, že se Jesper vybarví jako pěkný debil, a Felix není ničím jiným než zpovykaným smradem zasluhujícím místo lítosti převýchovu). Režisérka se tak ve svém debutu dotýká palčivé otázky, jak si má rozvedená žena s dítětem najít stálého partnera. To, že Mina neumí být sama, její strach ze samoty je až patologický, a vede k neustálé volbě mezi tím být matkou, anebo milenkou, jen umocňuje celý problém. A rozkol mezi sympatiemi a současně nepochopením hlavní hrdinky mi vydržel až do konce. Přesto si nemyslím, že si Mina za své hloupé chování či závěrečné rozhodnutí zaslouží černobílé odsouzení. Toto pestrou paletu pocitů vyvolávající dílo hodnotím slabšími 4*.

„Podívejte, Maxi. Váš nádor se výrazně zvětšil. Nelze operovat, je to prostě příliš nebezpečné. Takže to není moc dobrá zpráva…“ Po Arnbyho celovečerním debutu Když zvířata sní jsem neměl přehnaná očekávání, ale těšil jsem se na povedenou atmosféru. A ta se po velkou část projekce dařila navozovat i zde. Publikum brzy pochopí, pro co se Max rozhodl. Z filmu se vyklube psychologické drama, které sází na divákovu empatii s hlavním hrdinou a tabuizované téma. Film nabízí zamyšlení nad důvody, ale i nad celým konceptem onoho „hotelu“, smyslem zdvořilostních konverzací či poklidném odchodu. Zároveň člověk vnímá Maxův mix pocitů od odevzdání se přes lítost, zmatek až po pochyby. Ale zde platí jediné pravidlo, už není cesty zpět…a trapná démonizace spolu se změnou žánru film pohřbívá. Maxovo rozhodnutí je tak jen oddalováním nevyhnutelného…Pachuť zůstává, což je škoda. S panem Arnbym se asi tímhle snímkem rozloučím a já dám čisté 3*. „Rád tě poznávám, Maxi. O čem bych měl mluvit?“ - „Asi jen ne o budoucnosti.“

„Víte, v Detroitu jsou vypálené, zdevastované části, a tam jsem ho někdy vídával, daleko od The Brewery, a díky tomu mi připadal ještě záhadnější. Jakože…co tam dělá? Co dělá, čím se živí? Slyšel jsem, že občas spravoval střechy, nebo dělal stavební práce, myslím, že takhle se tenkrát živil. On prostě byl, víte, a říkám to s veškerou láskou a respektem, ale myslel jsem si, že…nebyl nic moc víc než bezdomovec, víte? On byl prostě jen tulák. Byl jen...nevěděl jsem, jestli má domov, chápete? Vypadal, že se prostě jen toulá z úkrytu do úkrytu.“ A v 1 z těch úkrytů zůstal schován před světem desítky let…Záměrně jsem se snažil dopředu nepátrat, jak moc bude dokument založen na skutečných událostech či zda to nebude čistá mystifikace. O to neuvěřitelnější pro mě byl fakt, že je to reálné vyprávění v USA zcela zapadlého a v JAR milovaného umělce (historii této země se ostatně film také z části věnuje). Mě každopádně tohle nefalšované detektivní pátrání po zvláštní osobnosti bavilo a užil jsem si i jeho písně se zajímavými texty. Za mě to budou silné 4*.

„Herman Goosens se své dcery nehodlal vzdát tak snadno. Ale ani já se nehodlal vzdát. Pokud jsem v životě něco chtěl, vždy jsem se řídil jedním pravidlem, a to nevzdávej se, dokud toho nedosáhneš.“ A Frank Verstraeten se nevzdával za žádné situace…Hlavní hrdina nebyl zrovna sympaťák, spíš takový vychcaný parchant, ale to ani nevadí, protože z postav to táhnou především svérázná matka-strážný anděl spolu s „kouzelníkem“ Dennisem. Příběh nenudil, vcelku jsem se i bavil, a nic mě nenutilo přemýšlet nad tím, jak moc se podařilo naplnit tvrzení tvůrců „podle skutečných událostí“. A dokonale pasující hudba s vizuálem vše jen podtrhly. Hořkosladký konec k filmu také pěkně pasoval. Zillion sice nenabízí nic vyloženě strhujícího, ale film má své povedené momenty, takže dám slabší, ale ještě 4*. „Ještě jedna věc. Všechny ty dovozní daně, DPH a další nesmysly, už je to za námi. Pokud s tím nesouhlasíte, neberte si to. Děkuju.“ - „Je to legální?“ - „Víš, co říkával Frankův otec? Život je příliš krátký na to, abychom platili daně.“

„Zločin je dnes jako chemická reakce. Může se přihodit jen v tom správném prostředí. Musí tam u toho být inteligence a citlivost.“ Larsův celovečerní debut v mnohém předznamenává jeho budoucí tvorbu, a to v kladném i záporném slova smyslu. Naštěstí v případě Prvku zločinu převládají klady. Vytkl bych vlastně jen pointu, na které ve výsledku zase až tolik nesejde (leckomu její podoba nesedne), a podobné je to s příběhem, který je spíše druhořadý. Oproti tomu se může film plně opřít o technickou stránku, se všemi těmi filtry, nasvícením či výrazným zvukem (všudypřítomný vítr na pozadí) je snímek opravdu působivý. A tím se dostávám k dominantní atmosféře. Ta je temná, zneklidňující, mysteriózní, hypnotická. Pomáhá tomu i podivné bezčasí, znepokojivé výjevy, neustálý déšť, rozbité, špinavé prostředí, podivné postavy a posedlost hlavního hrdiny, který případu zcela propadne. Celkově dám slušné 4*. „Zde máš svíci. Posvítí ti až půjdeš spát. Zde máš sekyrku, tou budeš hlavu stínat. Štíp, sek, štíp, sek. A mrtvý je poslední člověk…“

„Účelem trestu není napravit viníka, ale trestajícího. Informujte všechny agenty osobně, že jsou odkázáni sami na sebe.“ - „Znamená to, že je po všem?“ - „Ne, kapitáne. To znamená, že vše teprve začíná.“ A jak se pro veřejnost ctnostný a na starostu čerstvě kandidující komisař Ginty přesvědčí, jde o noční můru, ve které jde o život …Tvůrci nám nepředstaví hlavního hrdinu, kterému máme fandit. Kdepak, ukážou nám bezcharakterní, arogantní svini i s hříchy Gintyho minulosti. A nejen jeho. Publikum zde sympatizuje se mstitelem. A nutno dodat, že se tenhle moderní revenge thriller Litevcům náramně povedl. Alespoň někde zase platilo, že boží mlýny melou pomalu, ale jistě…Už jsem byl připravený tomu lupnout 5*, ovšem úplný závěr v podobě zbytečné režisérské berličky to zhatil, proto „jen“ silné 4*. „Koukni tati, našel jsem pavouka. Můžu ho zabít, nebo ne?“ - „Ne, Benasi, nech ho být. Nech ho žít.“ - „Proč?“ - „Protože je chudák mnohem slabší než ty.“ - „Kdyby byl silnější než já, měl bych právo ho zabít?“ - „Ano, Benasi... pravděpodobně.“

„Tyhle varhany jsou rozbité. Jsou u konce s dechem. Tak jako já.“ Režisér se podobně jako ve svém o 9 let mladším Ostrově na Ptačí ulici zaměřil na dětského hrdinu, v tomhle případě hrdinku. Přesněji řečeno docela rozmazlenou, panovačnou holku bohatých rodičů, kteří si jí buď nevšímají, anebo dceru jen drží pěkně zkrátka. A tak stačí zaslechnout něco z debaty dospělých a v Emmině hlavě začne klíčit nápad…Oproti výše zmíněnému filmu z II. světové války je tohle podstatně mírumilovnější a více dětský snímek. Taková je i jeho optika. Trochu nevyrovnaný, přesto čistý vztah holky a jednoduššího, dobráckého postaršího dělníka je fajn, i když mi párkrát blesklo hlavou, že výchovný příliš není (snad jen tím, že udělat si sobecky prázdniny může mít nemalý dopad na životy jiných). A takový je i jeho konec, hezký, ale nepříliš uvěřitelný. Dám ještě slabší 4*. „Jaké je to děvče?“ - „Jaké? Co tím myslíte?“ - „Dobře, tak…je šťastná? Je hodně impulzivní? Má nějaké kamarády?“ - „Ve škole se jí daří dobře. Ale…šťastná? To vlastně nevím.“