PhoenixSwan

Ponořit se do vánoční atmosféry měsíc po nich a ještě k tomu v tom duchovním stylu. Jímž byli lidé v 19. století zvyklí slavit celé tyto svátky, bylo díky tomuto filmu až velice snadné. V Boha a křesťanství sice nevěřím, ale věřím v zázraky, anděly a pohádkové příběhy. Jeden z nich je i The Christmas Candle. Jednou za rok navštíví svíčkárnu anděl a požehná jedné z nich. Ta potom plní modlitby obdarovanému. Krásný pohádkový příběh, který pohladí duši, vykouzlí úsměv na rtech i vám vžene slzy do očí. Mužského představitele hlavní role nemohli vybrat lépe. Jelikož Hans, jak ho znám, se dokonale připravil na roli reverenda a modlil se tak přesvědčivě, že se mu musela za tu dobu nad hlavou objevit svatozář. Susan Boyle byla do filmu obsazena nečekaně hlavně kvůli zpěvu a jelikož to není žádná herečka...je to znát. V roce 1890, kdy se odehrává tento příběh, byli na začátku s elektřinou a proto pro ně bylo světlo svíček velice důležité. My už jen zmáčkneme tlačítko a máme světla kolik chceme. Já se však ráda stále obracím na magické světlo svíček. Tu atmosféru žádný moderní výrobek ještě nepřekonal.

Jít si za svým snem a přejít kvůli tomu všechny překážky, které život přichystá, je snem asi náš všech. Píše se rok 1920 a chladné počasí zalézá pomalu pod kůži a krásná polka Ewa ve složité situaci přijme pomocnou ruku od velice emocionálního Bruna. Chladný výraz Marion Cotillard střídají znepokojivé emoce Joaquina Phoenixe a uklidňující úsměv Jeremy Rennera přináší do filmu krásnou emocionální rovnováhu. Ač příběh plyne velice pomalu a pozvolna, udrží bez problémů pozornost diváka od začátku až do konce.

Jen si dál kopejte do nul, vy čísla ošklivý! Nuly vám to jednou spočítají!

Svojí obyčejnost dokáže vykreslit v neobyčejnost, kdy italské prostředí osmdesátých let vypráví mlčky svůj příběh. Pomalu se rozvíjí, až propadne okamžiku, stejně tak jako snad každý člověk propadnout chce, když pozná zaplesání srdce. Je těžké se tomu bránit, když jste toho plní. Ty okamžiky jsou vzácné, jedinečné a do konce života. Osud i láska však mají jedno společné, dokáží ubližovat. Ačkoliv to tak ze začátku nevypadalo Call Me by Your Name mě chytlo za srdce až jsem nucena přemýšlet o jeho nenucenosti, přirozenosti a sexuálním napětí, které se dokázalo krásně rozpustit či zhmotnit, když bylo třeba. "...just remember, our hearts and our bodies are given to us only once. And before you know it, your heart is worn out, and, as for your body, there comes a point when no one looks at it, much less wants to come near it."

Všechno to haló kolem Králíčka Jojo ve mě zabilo hned prvních pár minut filmu, kdy jsem pochopila, že si Taika Waititi nevybral zrovna nejlepší téma na "parodii". Ano, jeho podání Hitlera bylo vtipné, ale celé dění kolem není ani trochu vtipné a po všech těch dokumentech či filmech o holocaustu, se tomu (pardon) nedokážu zasmát. Nejsem přizdisráč, ale zrovna tomuhle bych říkala "velice citlivé téma". Nicméně, zhruba poslední půl hodina snímku byla naprosto fantastická a kdyby se ji tvůrci drželi hned od začátku mohlo to mít u mě mnohem větší úspěch. Každopadně dosti bylo negativismu a přejděme ke kladům, kterých nebylo málo, ač ne dostatek. Začněme sympatickými herci, počínaje Romanem a Samem nekonče. Pominu-li historická fakta, tak Dolf v podání Waititiho byl k zulíbání a jak už jsem zmiňovala, poslední půl hodina mě usadila zpátky pevně do sedačky. Mimochodem, proto se nedívám na trailery, jelikož se vždycky strašně těším a pak leda prd... bohužel v kině bych si musela oči zalepit nachos a do uší strčit popcorn, abych se tomu vyhlnula.

"Počkej, ty to tam sypeš jak Babica."

Víte co je na Výměně manželek nejsmutnější? Že jsme prostě národ tupců a ještě dáváme na obdiv v pořadech jako je tenhle. Nebudu špekulírovat nad tím, jak moc je to nahrané, ale jedno vím jistě, lidi za peníze udělají cokoliv. Klidně ze sebe udělají dementy před půlkou tupýho národa, co sedí s pívem u televize po guláši se šesti.

Nebudu hodnotit to, že Zdéňa vaří všechny své pořady z menu Gordona Ramsayho, protože to už víme zhruba 11 let, kdy začala televize dávat Ano, šéfe! Budu hodnotit pořad po dvou dílech, které jsou zatím venku. A ano, po prvním pořadu je to vodový vývar. Jak už tu bylo několikrát zmiňováno, trošku mi nesedí ta hra na "inkognito" vzhledem k přítomným kamerám a stejně tak někteří nedokáží dosti předstírat ten "wow" moment překvapení, kdy se Zdéňa "ukáže na place". Hlavně ta snaha hrát si na americkou šou mi trošku křivilo hubu. Je to zhruba takový pocit jako, když si chcete dát hamburger a dostanete sekanou v housce z Globusu. Každopádně dám u mě pořadu ještě šanci.

Co si budeme vykládat, že ano? Televize stojí posledních deset let (ne-li více) za vyliž lžičku a nezbývá nic jiného než se s tím smířit. Ale víte co? Je to jedno, stejně tak jako strčit si dva prsty do p*dele a jeden olíznout! Protože Zdéňa a "kaťák" jsou už prostě legendy. Jen člověk nesmí být u některých dílů cíťa, jinak už bude navždycky jíst jen u babičky. "Neříkej mi buzerante, nebo tě praštím kabelkou a posypu tě pudrem."

Když slyšíte ten hlas, zapomenete na všechno kolem a máte chuť říct "Zatřes pro mě zadkem, baby!", ale klip jako takový bych řadila mezi nepovedené počiny. Avšak písnička skvělá, stejně jako celé Velvet: Side A.