novoten

Cukrátka od Disneyho mě nikdy urazit nebo znechutit nemohla. Spíš naopak. I proto mě mrzí, že je Hannah dějově nebývale vybrakovaná a já svých celých 50% dávám za tu sladkou tvářičku a přesně padnoucí songy podlamující moje popová kolena. A to, že z téhle podívané musí na amerických maloměstech pukat vzteky, mi na tváři doteď vyluzuje nebývalý úsměv. Třetí hvězda částečně z trucu. Nic mě neštve víc než automatická negativní záštiplná vlna na všechny dospívající holky, které jsou přece "typicky americké".

Nancy Botwin, královna předměstí. Můžete jí stokrát podrazit nohy, ale stejně se nevzdá a půjde zase do všeho naplno. V tomhle nelegálním království pláču, díky Dougovi a Andymu se nepřestávám smát a překvapivě právě satiricky sociální dramedy mi zcela samozřejmě ukazuje, že i když nestojí život občas za nic, stejně se vyplatí se zvednout a jít dál.

Další důkaz o tom, že to, co se obdivuje (a objevuje) dnes, má kořeny v minulosti. Leopardí žena je totiž ukázkovou romantickou komedií, ve které jeden ztřeštěný a přitom nečekaně promyšlený a chytrý dialog střídá druhý. A většina dnešních komedií, ve kterých se hlavní hrdina většinu filmu hádá s krásnou slečnou, aby si v přesně načasovaný moment padli do náruče, mohou Carymu Grantovi a Katherine Hepburn jen tiše závidět.

Jednostranný tah na řadové publikum, průhledná idea celkového záměru a zklamání z toho, jak předvídatelně akademicky vytoužený může být slibně vypadající film. Nemůžu se totiž zbavit pocitu, že Královna funguje hlavně díky tomu, že je zobrazena jako člověk. Jenže tak nešikovně a lacině, že ji nemůžu brát vážně. Ohledně Dianina pohřbu si tvrdohlavě stojí za svým, neposlechne radu a když potká jelena, tak vyměkne a začne přemýšlet úplně jiným směrem? Tomu nedokážu věřit. Stejně tak mě mrzí, že je všechno převráceno do polodokumentární formy a přitom je divák od samého začátku dost nápadně manipulován do pozice Blairova fanouška a bez bližší znalosti politických souvislostí si přesnější obrázek udělat ani nelze. Chápu ten celosvětový úspěch, ale přičítám ho líbivě kontroverzní zápletce a faktu, že Helen Mirren vypadá jako Alžběta a Michael Sheen jako Tony Blair (čímž ale nepopírám, že většina kladů jde právě na jejich vrub). A přemýšlím, kdy jsem si naposledy připadal tak rozporuplně, jako když jsem pozoroval Královnu Matku v pozici vtipné vedlejší postavy.

Svět temné budoucnosti, který Cameron jenom naťukl, který dával pocit něčeho neznámého a který jsem si nikdy nepřál vidět na plátně, aby nezmizela jeho hrozivá atmosféra. Přesně ten svět Skynetu a Hnutí odporu přináší McG a k mé obrovské úlevě se mu daří zaplašit všechny obavy už expozicí. Důvodů k radosti je totiž moře. Ať už oba důstojní protihráči v centru dění, klíčové vedlejší postavy nebo galerie terminátořích záporáků. Ale hlavně pocit, že právě k těmhle minutám sága měla dospět. Za přímé navázání jsem díky pocitu, že se rodí něco velkého, svého času hlasoval všemi deseti. Skutečnost byla ale jiná.

Logika byla dávno zapomenuta a spousta chyb je přítomna už tak nějak ze zvyku. A přesto nedokážu Final Break nějak zesměšňovat, protože celý seriál si zasloužil finále, které nebude diváka nutit k tomu, aby nenáviděl snad všechny hlavní postavy a přál si konec. Jakýkoli. Paradoxem pak je, že ačkoli spojení Michaela se Sárou stejně i po těch letech a nepřeberných zvratech pořád úžasně funguje, posledních pár minut regulérní závěrečné části bylo asi důstojnějším a nostalgičtějším rozloučením. A největší škoda je pak to, že se divák na konci pozastaví hlavně nad tím, jestli bylo po všech geniálních i překombinovaných plánech nutné všechno uzavřít právě takhle. Jak značí rozhodnutí seriál o pár let později zase oživit, tak očividně nebylo.

Drama, thriller nebo žánrový kříženec? Bohužel od všeho trochu. Zatímco vztahová linie všechno poutavě otevře, ustoupí později zbytečně důrazně do pozadí a daleko větší prostor získá mysteriózní atmosféra. Aby i té těsně před koncem došel dech. Ani přesně nevím, na co si mám stěžovat, protože celá série je prodchnutá napětím i pořádnými překvapeními a kdykoli se objeví Lucas, tak nemám daleko k fandění. Jenže tenhle příběh si zasloužil pořádně dopointovat. Sama jedna z tvůrkyň, Marti Noxon, přiznala, že při natáčení finále už bylo jasno, že se pokračovat nebude a stejně se vygradovanou situací zase tolik věcí nezmění a vrátka zůstanou pootevřená snad ve všech důležitých dějových linkách. A to i přestože mi poslední minuty jasně ukázaly, že při více sériích by už Point Pleasant nefungovalo. Nakonec vzhledem k průběžné vysoké spokojenosti trochu překvapivé lehké zklamání, ale stále výtečně natočený, nepředvídatelný a nenápadně anticírkevní seriál. 75%

Na tuhle posádku se zvyká hodně špatně. O to víc, že se na začátku mihne zlomek té původní a ukáže, že by na to pořád ještě měla. Jenže doba uběhla o pořádný kus dopředu a přednost získává slátaný příběh založený na čemsi s názvem Nexus, co je vysvětleno jako tajemný prostor štěstí, který nakonec všechny své principy popře. A když se divákovi dostane přímého srovnání, tak Shatner herecky překvapivě upozaděného Stewarta poráží rozdílem třídy? Ve výsledku až šokující slabota, která získává body vážně jen za Kirka a mnohem víc jich ztrácí právě za to, co s jeho postavou provádí. Nové generaci tak byly nohy podtrženy nohy ještě předtím, než se na ně na stříbrném plátně vůbec postavila.

Adrenalin, dojetí, fascinující akce a Jackman. Gavin Hood se sice nejde po komplikovaných příběhových cestách ani se nepouští do nejhlubších psychologických sond, ale že zrovna tvůrce zoufale podprůměrného Rendition stvoří Loganovi takhle úžasnou poctu, to mi nejde do hlavy ani po letech. Jásal jsem jednoduše nad vším, od Wolverinea válečníka, přes Wolverinea samotáře až po Wolverinea v očekávaném zuřícím módu. Přesto uznávám, že tahle pětihvězda asi bude silně osobní.

Robert pátrá o život, nenápadně flirtuje a dělá si nepřátele kde jen může. Znovu. Ale proti Šifře tentokrát pár věcí drhne. Nejvíc asi křičí pár žánrových klišé. Hlavní postavy hrají o životně důležité minuty, ale stejně za každým rohem čeká vysvětlovačka náhodné symbolické zajímavosti. A hlavně se dostavuje syndrom druhého dílu v té nejsilnější podobě. Zase zohavené tělo, zase atraktivní a náhodně nalezená parťačka a zase pointa, která leckterým předchozím zvratům lehce podtrhává nohy. Ale stejně se na lepších 70% dostat prostě musím, ať už za to, že v podání jiného herce by se Langdon stal jen figurkou, čemuž bravurně zabraňuje Hanks, nebo za to, že Ewan McGregor slaví fenomenální comeback. Ale hlavně za to, že ty dvě hodinky bych netipoval ani na polovinu, protože všechno rychle sviští, děj se nezastavuje ani na chvíli a škatulka archeologicko-dobrodružného filmu je naplněna maximálně.