novoten

Jak v narozeninovém, tak ve vánočním speciálu přibylo zvratů a hlavně změn veškerých pravidel tolik, že by to jindy vystačilo minimálně na dvě sezóny. Já ale obě epizody hltal hned při několika projekcích a o to těžší úkol stál před celým týmem v čele s nově příchozím Capaldim. A nutno říct, že klopýtající úvod v podobě Deep Breath mu úlohu zrovna neulehčil. Stejně jako minulý, tak i osmý rok překvapuje tím, že epizody, které na papíře vypadají nejlépe, nakonec fungují jen napůl (prostřední dvojice The Caretaker a Kill the Moon) a naopak ze zdánlivě bezvýznamných výplňovek se stávají události, o kterých nadšeně vyprávím ještě celé týdny (Flatline a překvapivě i pro většinu diváků problematická In the Forest of the Night). Moje váhání nad tím, jestli Dvanáctkově úvodní anabázi více sluší přívlastek "nadprůměrný" nebo přece jen "úžasný" tak ke druhé možnosti definitivně překlápí dech beroucí finále. V něm Moffat zavírá ústa všem nevěřícím, nepokouší se brzdit živelnou Missy a pomocí Clařiných nafukovacích očí znovu dokazuje, že tenhle seriál vážně není (jen) o bláznovi v budce.

Když jsem slyšel sliby epizodických dobrodružství, nevěřil jsem - a dobře jsem udělal. Scénáře sice do určité chvíle plní hlavně dobrodružné sny svých autorů, ale po vánočním speciálu jsme zase tam, kde se Steven z pozice showrunnera cítí nejlépe, tedy v příběhové nitce vetkané do většího celku. Uznávám ale, že tentokrát trochu zakopává. Doctor sice pořád pádí vstříc uchvacujícím světům, ale občas jsem se přistihl, že podle dějové premisy jsem danou epizodu čekal ještě o něco lepší a to ať už jsme u dinosaurů, na divokém západě nebo v šarlatovém horroru. Proč tedy šplhám v hodnocení znovu takhle vysoko? Protože mi nově příchozí dáma ukradla srdce a podzimní finále mi ho naopak zlomilo - a protože ve chvíli, kdy zazní Goldovy fanfáry a odehrává se mi před očima nějaký epický moment, povýšený hulákajícím Smithem, zkrátka nemám obrany. Proto pořád zůstávám oddaným fanouškem a jen volám "Run, you clever boy!" P. S.: Narozeninový i vánoční speciál tentokrát mění hru víc než kdy jindy, takže nechci ani naznačovat.

Nejkomplikovanější příběh, který kdy jeden Pán času prožil. Od kovbojského klobouku k jezeru Silencio, se zastávkami u Ticha nebo v kanceláři Adolfa Hitlera. Moffat si zkrátka usmyslel, že protáhne Matta Smithe všemi hereckými polohami v jednom velkém a řádně nepřehledném dobrodružství. A to se mu mohlo po cestě kdykoli rozsypat a skončit na nejhorším místě, kde si Tardis dokážete představit. Místo toho je tu nejlepší série se stále úžasnější River, nespočtem příjemně mrazivých momentů a tím nejroztomilejším párkem Pondových. Nepopsatelně strhující a co se týče epičnosti i nepřekonatelná sezóna.

Steven Moffat usedá ke kormidlu a do světa Pána času přináší plno změn. Vždyť Doktorem je najednou marnivý dětina, na kterého se po moudrém a melodramatickém Desátém zprvu zvyká docela těžko. Jenže v dlouhodobém příběhu, jehož cípy vyčuhují i v samostatných epizodách, přichází i pohádková Amelia Pond a vrací se River Song nebo parta stvoření, v jejichž přítomnosti neradno mrkat. Nový hlavní scénárista zkrátka vytahuje všechny své staré zbraně, a když jsem se nechal v novém prostředí usadit, byla to nakonec jízda, na kterou se nezapomíná. Tajuplná, dobrodružná, třeskutě vtipná i dojemná.

Molto bene. V duchu všech velkých příběhů se začíná zlehka, pokračuje zkoumáním vlastních možností a končí ve velkém. Původní tvůrčí i herecký tým odchází opravdu na vrcholu a mávat všem zúčastněným, kteří se přišli rozloučit, není zrovna jednoduché. Tennant dostává ve smutnějších momentech možnost ukázat naplno svůj dramatický supertalent, a když mu tentokrát asistuje upovídaná Donna a podporuje vzájemnou dokonale přátelskou chemii, fungují veškeré emoce naplno. S modrou budkou se naštěstí nevidíme naposledy, ale pocit konce jedné éry je v tomto případě hodně tíživý.

Aneb jak jsem zjistil, že už nikdy nechci opustit Tardis. Ani Tennanta. S velkou fanouškovskou základnou totiž přichází i vyšší kadence nápadů a Russell T. Davies s týmem dovedli seriál na vrchol. A ať už jsou protivníkem Dalekové, Andělé nebo známá osoba z dávné minulosti, já jsem ten první, kdo jim vyrazí v ústrety, samozřejmě rozjařenému Doctorovi v patách. Z úsměvného dobrodružství je tak po třech sériích téměř živoucí klasika.

Je jasno. Ve chvíli, kdy začal David Tennant s rozčepýřenou kšticí hláškovat, pochopil jsem definitivně, proč je jedna nenápadná policejní budka zbožňovaným kultem. Tenhle tmavooký sympaťák dokáže i slabší chvilky povýšit na příjemné a výborné díly na elektrizující zážitky. Navíc Doctorovo nevyřčené pouto k Rose získává reálné kontury snad každým gestem a setkání se Sarah Jane nebo návštěva aristokratické Francie mě do sedadla přikovaly silou celého časoprostoru. No tak Allons-y!

Seriál, kterého jsem se dlouho bál, po zhlédnutých útržcích nechápal všeobecné nadšení a několikrát se zařekl, že tohle zkrátka není a nebude pro mě. A nakonec je. Pilot mě zaskočil, další epizody držely ve střídavé nejistotě - a pak přišli Dalekové, Jack Harkness, pravidelné střídání uvolněné atmosféry s návalem emocí a ve finálovém dvojdíle už jsem držel Doctorovi s Rose palce tak moc, jak jen to šlo. S vědomím obřího potenciálu tak můžu do Tardis nastoupit se širokým úsměvem.

Do cíle se nikdy nemá spěchat, ale tady se k němu sprintuje rychlostí přímo šílenou. Přestože jsem k poslední sérii přešel plynule od té předchozí, nechápal jsem většinu první epizody, o co komu jde. Když se mě podobné pocity nepouštěly ani po epizodě čtvrté, začal můj úsměv tuhnout o něco víc. Nepřeháním, nejednou se mi stalo, že se proti sobě postavily (ať už k boji nebo k rozhovoru) postavy kladné, záporné i rozporuplné a já se snažil (bohužel často marně) přijít na to, kdo se právě komu snaží dostat na kobylku. Zkrátka a dobře, rozhodnutí nacpat do dvanáctky epizod podobné množství děje jako předtím do tří sezón se tvůrcům vrátilo a vybouchlo jim opakovaně do tváře. Druhá polovina naštěstí přináší velkolepý, dojemný, romantický a i když uspěchaný, tak naštěstí i funkční závěr se vším všudy, kdy se každá přeživší postava dostane alespoň k jedné minutce slávy. Spokojený jsem sice jen s hodně přimhouřenýma očima, ale po všech trýznivých hrůzách hodně zachraňuje optimistické vyznění posledních momentů.

Bál jsem se nastavované kaše, protože pěkných pár dějových dveří už bylo důkladně dovřeno, ale u téhle jednotky mě čekalo překvapení. Re totiž často není klasickou řezničinou, dokonce se občas netváří ani jako série značky Tokyo Ghoul. První nová akce se totiž rozjíždí pozvolna, velmi odlišně a s tváří nadpřirozené procedurální kriminálky. A hlavní hrdina konečně nepůsobí jako utrápené štěně, snaživě promýšlí další akce a při střípkách vzpomínek nostalgicky a účelně pobrnkává směrem k divákovi. Ústřední parta vyšetřovatelů pak naštěstí není jen povinným křovím a všichni (v čele s úžasnou a baculatou Saikou) mají v ději svoje místo. Není to nejlepší kapitola, ale moje očekávání překonala ve všech ohledech.