sportovec

Bohužel poslední předválečný film V+W - a pokud se nemýlím, poslední společný film obou komiků vůbec - patří ke skvostům navzdory tomu, že se dochoval ve filmovém polotovaru; originální kopie byly zničeny buď za druhé republiky, nebo za protektorátu. Burcující hra Osvobozených, symbolizující bojové odhodlání benešovského Československa, ve své filmové podobě ještě získává na působivosti. Ústřední melodie filmu neztratila svou strhující živost ani dnes. Za zmínku stojí, kdo to vlastně volá občany na obranu jejich republiky: je to hlas složité ženy a vynikající herečky Adiny Mandlové. Patos, odlehčovaný černým humorem, přibližuje film jeho potomkům ve filmové vlně šedesátých let. Nezapomenutelná je závěrečná scéna filmu, v níž V+W jsou nuceni držet sami za sebe a své domněle utracené životy minutu ticha. Díla tohoto typu burcovala v našich neprávem zapomínaných odbojářích vůli bojovat a připravenost obětovat své životy v boji proti nacistickému barbarství. Jejich zápal a pozitivně motivující patos nám dnes víc než zoufale chybí. Podle svědectví pamětníků lidé při zpěvu ústřední stejnojmenné melodie povstávali na svých místech. SVĚT tvoří jakýsi umělecký "předvětek" slavného amerického Hackenschmiedova filmu KRIZE, natáčeného především na jaře a v létě 1938.

Další skvělé dílo mimořádného triptychu ukazuje osobnost, kterou známe nanejvýš ze spojení se slovy NAŠI FURIANTI. Ladislav Stroupežnický, tato předčasně odšedši špičková osobnost našeho divadla, stojí za vzestupem umělecké úrovně orvního období naší zlatokapličkové scény. Strhující mimořádný výkon herce z milosti boží, jak lze rovněž bez nadbytečné nadsázky charakterizovat Jaromíra Hanzlíka, sukovitpu a uhrovitou osobnost Stroupežnického přibližuje až důvěrně. Jako bychom byli jeho současníky, účastníky jeho trápení duševních i tělesných, fyzických. Jaroslav Dietl odešel, Jaromír Hanzlík zůstává a jako čerstvý šedesátník má stáe mnoho před sebou. Těším se na to.

Jedna z lahůdkových televizních inscenací období pozdní normalizace a prvního polistopadu. Špičková historická dramatika a posléze i režie nedoceňované Daňkovy osobnosti byla vždy pastvou pro znalce a ambrózou i nektarem pro diváka. Současná témata vnímaná na historickém pozadí - v exilu s úspěchem tuto metodu uplatňoval Ferdinand Peroutka (mj. román POZDĚJŠÍ ŽIVOT PANNY) - umožňují přístupy a pohledy, které v současné pohledu jsou buď obtížně, nebo vůbec neuplatnitelné. Že to je vždy i vynikající příležitost pro skutečně dobré herce, kteří mohou zapomenout na mizerný scénář a věnovat veškerou pozornost detailnímu propracování svých rolí, se rozumí samo sebou. To všechno tato inscenace v sobě obsahuje, to všechno režisér Daněk prokázal. I po letech mu do nenávratna, kam před časem proti své vůli odešel, děkuji. Z hloubi srdce.

Rok stého výročí otevření historické budovy Národního divadla přinesl hned několik pozoruhodných televizních inscenací, které dodnes nebyly - a zřejmě hned tak nebudou - překonány. Životní osudy proslulého českého vynálezce a nevšedního podnikatele Františka Křižíka se staly skvělou hereckou příležitostí pro jednoho z nejlepších slovenských herců Milana Kňažka. Jiří Svoboda, tehdy prožívající svůj tvůrčí vrchol, svou režií dokázal víc než zúročit kvalitní scénář Eduarda Vernera. Téma, svou podstatou i směřováním se vymykající cenzurním postihům i pozornosti, tak bylo všestranně využito. OBLOUK je nejen zdařilým vhledem do života dnes prakticky neznámého českého génia mezinárodního formátu, ale především jedním z špičkových, nadčasových děl naší národní kinematografie.

Pokud si dobře vzpomínám, jedná se o další z vrcholných Dietlových tekevizních scénářů z roku stého výročí obnovy a slavnostního otevření Národního divadla. Akademická samozřejmost historicistické budovy na nábřeží největší české řeky i stejně jistě působící skvělá výtvarná úroveň interiérů nic nevypovídají o velkých bojích zapomenutých estetických revolucí předminulého století. Architekt Zítek, osobnost, která víc než plodně zasáhla do podoby nejen Národního divadla, ale i jiných českých měst, je ve skvostném Munzarově podání - zřejmě jedné z jeho vůbec nejlepších hereckých kreací - výstižně podán jako tvůrčí člověk klopýtající o někdy i velmi sterilní postoje prestižních mužů, kteří sami o sobě nebyli ani zanedbatelní, ani výrazněji anachroničtí. Portrét předního muže výrazné profese i po čtvrtstoletí strhává silou kresby, hloubkou vhledu i nadčasovostí příběhu a života, který by jinak byl - nepochybně neprávem - zcela zapomenut. Rozmluva přes staletí je i dnes plně současným rozhovorem.

Ne snadno uchopitelný pohled Chytilové mohl v tomto případě veškerou analytickou sílu svého pohledu-metody uplatnit na zvláště vděčném materiálu: stavbě panelového sídliště. Bizarní mozaika nejrůznějších lidských osudů není ani falešným idyličnem, ani úsměvným nadhledem jiných filmů té doby. Fakt, že sídliště byla stavěna a snad i zamýšlena jako velké noclehárny, notně pochroumal podobu i život všech našich měst a jejich obyvatel v té době. Někdy se nadsázka Chytilové může zdát až příliš vyhrocená, spíše bych však řekl, že za skutečností mnohdy zaostává. Určitě nadprůměrné dílo do jisté míry doplácí srozumitelností na akcentaci mozaikovitých postupů své autorky.

Prolnutí domácí a exilové české kutury vedlo na počátku devadesátých let k poznání jednoho z nejhlubších děl čapkovské generace "všedního dne" v polohách, které Ani Josef, ani Karel poznat nemohli (hodně se jim např. v BÍLÉ NEMOCI nebo VÁLCE S MLOKY přiblížil Karel). Citlivé uchopení antické látky z konce římské republiky, navozujícího postupný přechod k císařské epoše, je vděčnou ozvučnou plochou, která vynikajícímu, pro předlistopadové Československo takřka zapomenutému publicistovi dává možnost s až lékárnickou přesností postihnout těžko vyjadřitelné přechody mezi koncem demokracie a nástupem totality. Hášova režie tuto autorskou dispozici dokázala funkčně rozvinout a prohloubit s nenásilným přechodem do současného vnímání polistopadové reality. V takto vytvořeném prostoru plejáda hereckých hvězd suverénním zvládáním svých partů dotváří přesvědčivé poselství Masarykova posla a přítele bratří Čapků. Pro tehdejší dobu bylo toto dílo velkým, mimořádným objevem. Oprávněně.

Konfrontace prvorepublikového humanismu a jednoho z nejvýraznějších, občas kontroverzně vnímaných a přijímaných činů našeho odboje za druhé světové války vyniká pečlivým prokreslením atmosféry malého českého města i doby tzv. druhé heydrichiády. Současně startovní film celé nové herecké generace (Mistrík, Kodet ad.). Způsob, jakým se režisér Krejčík dokázal vyrovnat s Drdovou předlohou a současně v patosu zachovat potřebnou věcnost a konkrétnost, je obdivuhodný. Ani se nechce věřit, že autorem scénáře i literární předlohy je předseda Svazu spisovatelů z padesátých let, ještě předtím výrazný talent české iteratury i filmu (MĚSTEČKO NA DLANI). Silným místem filmu je i čapkovský intelektuál, středoškolský profesor v strhujícím podání Františka Smolíka, pro nějž to byla určitě ne-li nejlepší, určitě jedna z jeho vrcholných filmových kreací. Je zřejmé, že s černobíkým viděním bez ohledu na jeho založení a proklamace nelze vystačit. Doba vzniku by totiž dílo takového dosahu měla a priori vyloučit. Opak je pravdou.

Jeden z nejbásnivějších a nejkouzelnějších pověstných až bájných filmů mého dětství svou jiskřivou imaginací, objevností triků, způsobem průniku do historicky nedostupných a tehdy takřka neznámých dob, i patosem svých pionýrských - a to doslova, včetně od skautů okopírovaných šátků - dětských hrdinů dodnes vyvolává mocné pohnutí ve svých divácích-pamětnících, ale, jak se zdá, také u diváků dalších generací. Česká škola animovaného a vědeckofantastického filmu - mezi její další šperky patří mj. dnes již rovněž klasičtí NÁVŠTĚVNÍCI - je a bude výzvou pro další filmařské generace. A současně pozitivní alternativou českého diváka k přemíře amerického filmového "zboží", které v tak velkém rozsahu spíše škodí než prospívá. Všem.

Legendární převyprávění literárně vícekrát pojednaného lužickosrbského cyklu o jakési obdobě našeho Ječmínka nebo jiného srovnatelného hrdiny nepostrádá kouzlo starých pohádek prvních syrových sběrů první poloviny devatenáctého století (mezi pohádkami bratří Grimmů např. najdeme jednu s incestním happyendem). Režisér, výtvarník i oba herečtí vypravěči svými přístupy zůstali předloze věrni a ještě ji dále domysleli a dotvořili. Výsledkem je dílo více české než lužické a jeden z klasických vrcholů českého animovaného filmu, v té době oprávněně soupeřícího v míře kvality i pojetí a toho, čemu se dnes módně ne zcela přesně říká "filozofie" této svébytné části hrané kinematografie, s uměním americkým nebo západoevropským. A současně jeden z absolutních vrcholů našeho umění nejen dramatického vůbec.