sportovec

Bez ohledu na své zřetelné slabiny PERLOVÁ PANNA představuje jednak určitý, zčásti úspěšný průnik žánrů (pikareskní román a pohádka s bájí), jednak jasná převládnutí nepřehlédnutelných pozitiv. Básnická atmosféra, zdařilá snaha o postižení drsností doby a jeden z mimořádných hereckých výkonů tradičně skvělého herce Jaromíra Hanzlíka netvoří zdaleka jejich vyčerpávající výčet. Základní idea - čest a poctivost vítězící, je-li třeba, i silou - rovněž působí v kontextu devadesátých let a jejich bledničkových postav téměř revolučně. Naopak děj jinak působivého díla retardují vedle ne zcela zvládnutého průniku žánrů neúnosně dlouhé a ve své podstatě zbytečné soubojové scény, za hranicemi pochopení je Lukavského papírem šustící postava a jen obtížně lze pochopit smysluplnost značné části scén s potulnými herci i pijáckých replik Jana Hartla a Oty Jiráka. Budí to dojem sporého námětu a snahy dodržet stůj co stůj potřebnou, předem objednanou dobu trvání. A se standardem, jehož úroveň je v polistopadovém kontextu vysoko nad průměrem doby.

Při vší úctě k delonkám belmondovky - tak si dovoluji lehce zlidovělým výraivem zlidšťovat základní typy moderního, dnes již klasického francouzského kriminálního filmu - ještě o hlavu přečnívají vysoký Delonův standard. Oproti poněkud strnulé "mušketýrské" póze Černého Tulipána vynikají Belmondovy postavy živelným rošťáctvím, jiskrným plebejstvím a naopak si v ničem nezadají s chladností věcně a přesně rozvažujícího a hloubajícího Delonova intelektu. I vztah k ženám - jakkoliv na přelomu třetí a čtvrté čtvrtiny minulého století stejně patriarchálně založený - je u Belmonda lidštější právě o ono božím rozpustilým rošťáctvím proteplené vnímání ženských půvabů. Ženské hrdinky v belmondovských detektivkách - nezřídka komediálně až veseloherně laděných - si nepřipadají ztísněné. Naopak dvorně dvořácká (gentlemanská) uctivost odlehčená belmondovskou veselostí a často i sebeironií vede k tomu, že si tyto ženské hrdinky v jasně patriarchálně vymezených vztazích připadají sučasně svobodné i volné a bezpečné, opěvované, naplněné. V středomořské Nice-Nizze se odehrávající POLICAJT nečiní z tohoto krásného pravidla výjimku - naopak patří k nejzdařilejším dílům pomyslného belmondovského žánru. Romantická tendence, založená na obligátním vítězství jasně vymezeného, takřka "bílého" dobra nad démonicky založeným téměř "černočerným" zlem (v režijním výkladu však pestrost a rozmanitost jihofrancouzského organizovaného zločinu rozhodně není potlačena, spíše lze mluvit o jejím plně realistickém postižení), nepůsobí v tomto případě strnule a nepřesvědčivě. Naopak - stává se účinným katalyzátorem veseloherních a komediálních prvků. Vedle Lautnerovy režie tu stejně spolupůsobí výborný Audiardův a Hermanův scénář právě tak jako až "očkovitá" (v detailech vynikající) kamera Henri Decaë, která účinně spoluprohlubuje zdánlivě zanedbatelný realistický rozměr této nadčasové, vtipem i humorným veselím přetékající francouzské komediální klasické detektivky.

Leden 1968 nebo pouze Leden je skutečný dobový název Pražského jara. Je pochopitelné, že, poměřován dneškem, neobstojí. Poměřován svou dobou a jejími měřítky byl však průlomem. Dobou, kdy v této zemi byly zatím naposled dělány světové dějiny. Opojení svobodou, vůle a připravenost obětovat se pro republiku ztělesněnou legitimními symboly doby, z nichž tím nejproslulejším byl a zůstává demokrat, slovenský Čechoslovák a Evropan Alexander Dubček. To všechno, onu horečnou atmosféru, portréty i dalších protagonistů Ledna přináší dokument, jehož největší předností je právě syrová nesestřihanost. Po dvaceti letech vnucených šablon naučených frází přirozené projevy, na dosah ruky jsoucí lidství lidí, kteří jen náhodou jsou nomenklaturami, takový byl většinový dojem tehdejších současníků. Přirozenost, spontánnost, otevřenost, lidství. Socialismus s lidskou tváří byl tehdy v mezích doby a prostoru demokracií s lidskou tváří. Tu lidskou tvář bychom si neměli nechat vzít. Ani po desetiletích.

Síla nejlepších Hitchcockových filmů tkví v jejich uvěřitelnosti a reálnosti. S tím souvisí i propracovanost psychologie postav (v tomto případě psychologie jejich stresových stavů), děje a jeho zákrutů i do detailů jdoucí propracování vlastní filmové realizace. Z populárně přírodovědné literatury jsou známy hromadné sebevraždy lumíků nebo naprosto absurdní smrti velkých kytovců najíždějících (naplavávajících) na mělčiny, kde poměrně záhy hynou. K tradici odkazuje v tomto případě volba prostředí: proč k útokům ptačích hejn má docházet právě v odlehlých místech? Čím se od nich liší velkoměsta, v nichž sice ustupuje biodiverzita, ale zbylá podmnožina savčích a ptačíchdruhů se činí o to víc a působí značné problémy? Uměřenost ve výrazu i v myšlence je tedy další předností tohoto osobitého mistra světové kinematografie. Mistra, který se poprávu stal klasikem svého žánru.

Jen těžko lze přidat k soudům, obsaženým v předchozích komentářích, něco inovativně nápaditého neřkuli objevného. Spokojím se několika vlastními osobními glosami. PSYCHO je opět filmem-průsečíkem. Děsivost a děsovost, s jakou podává obraz psychicky narušeného jedince-deprivanta, trpícího jednou z četných poruch osobnosti, jež byly svým uchopením pro poznávací úroveň tehdejší psychiatrie nedosažitelné, je srovnatelná svou poetikou s klasickými horory první poloviny minulého století. Výrazně je však převyšuje řemeslnou úrovní scénáře i režie a nepochybně i hereckými výkony. Nereálnost reálného tématu, fiktivní uchopení věcně doložitelné skutečnosti, to je jistá schizofrenie obsahu a formy, jež charakterizuje osobitost a původnost Hitchcockova přístupu. A je to zdroj nepochybného úspěchu diváckého i znaleckého, jehož se film právě takto poprávu dopracoval. Z mnoha mrazivých scén tou nejhroznější je pro mne jedna z těch závěrečných: pohled na matčinu mumii ve sklepních prostorách vražedného motelu. Tak jako se tělo neskládá jen z mozku a srdce, ale i střev a konečníku, tak i lidský život nejsou jenom nyvé vzdechy pod hvězdnatou katedrálou nebes, ale i okamžiky existenciální úzkosti a prostě pudového strachu o život. PSYCHO i po takřka půstoletí totu skutečnost připomíná s nepřehlédnutelným důrazem. Důrazem ražby i kvality nadčasové klasiky.

Při případech seriálu PŘÍPADY BRATRA CADFAELA si nelze nevzpomenout na jiné dílo - také seriál JÁ, CLAUDIUS - ; spojuje je - jistě to uhádnete - postava Dereka Jakobiho, výrazné osobnosti britského soudobého divadla a v obou případech představitele hlavní role. Právě jeho výsostné herectví jakoby dotmelovalo a současně dále rozvíjelo příběhy-epizody tohoto nadprůměrného díla. Hluboký humanismus, jímž je seriál prodchnut, jaksi nedbale, jakoby zpoza rohu, skutečně nenápadně krok za krokem důrazem na nominalistický rozum (nominalismus byl jedním z nejvlivnějších myšlenkových směrů evropského středověku, bývá pokládán za předchůdce humanismu a renesance) v podstatě moderním způsobem, ale v mezích, nepřekračujících dobové meze, rozplétá jeden plod lidské zloby za druhým. Středověké kulisy ustupují, dobová rozhraní se stírají. Objevuje se jedno nadčasové: člověk bojující každý den, každou hodinu, každou vteřinu o své lidství. Člověk odkázaný ne na pomyslnou boží milost, ale sám na sebe, na svou vůli, na svou nebojácnost, na svou touhu a potřebu po spravedlnosti. Její hlavní zastánce je navenek tichý, neprůbojný, jakoby nezdravě mírný. Opak je pravdou. Hlavní zbraní jeho neúmornosti je bystrost, ostrovtip, houževnatost, soustavnost, ctnosti, zpravidla dnes shrnované do pojmu občanské statečnosti. Toto nevšední detektivní dílo by si jistě našlo své diváky i na DVD nosičích, kde již dávno mělo být uvedeno.

Klukovské léto pánů dětských i pokročilejších let představuje v Krškově filmografii poutavé intermezzo. Film, natáčený už po totální postalingradské mobilizaci a obou heydrichádách, spojuje vlastenectví s idyličností a pábením. V nezvyklé roli vidíme Jindřicha Plachtu, v nezvyklém úhlu pootavský Písek. Fronty byly pro tu chvíli zrušeny, jek sirén, vítajících spojenecké bombardovací svazy, přelétající směrem na župy Horní a Dolní Podunají (pardon, Rakousko), stal a hučící letadla zmizela z oblohy. Zůstává na ní, i vymetené, i českými bělostnými oblaky do šlehačkova přizdobené, jen žhoucí slunce a pod ním řeka .... řeka, nad kterou protentokrát nesvítí měsíc. Je to kontinent lásky a nevyslovené naděje. Míhají se tu i zajímavá herecká jména: jedno z posledních zastavení s mladičkou Zorkou Janů-Babkovou, tragickou sestrou Lídy Baarové, Borek Lipský, o němž se v titulcích dočítáme, že zemřel v Pelhřimově dva roky po válce (další z bratrů nebo blízkých příbuzných Lipských nebo jen pouhá shoda jmen ?), budoucí textař Zdeněk Borovec a mnoho a mnoho dalších. Také Terezie Brzková a Zdenka Baldová. Klukovské léto pánů dětských i pokročilejších let bylo a zůstává i létem dívčím a ženským. Zastavením, v němž jsou skryty zárodky alternativních, nikdy neuskutečněných budoucích cest naší národní kinematografie. Čas se tehdy, v tom okamžiku, v tom filmu, v tom poootavském krškovském zaslíbeném městě Písku opravdu zastavil. A my s ním. Kolik živých, až palčivých pocitů a asociací to v nás vyvolává i dnes!

Režisér Matějka vplul do normalizačních filmových vod jako předchůdce dnešních ORDINACÍ, NÁMĚSTÍ, HOSPOD, KŘEHKÝCH VZTAHŮ, tj. jako představitel lehké a ještě lehčí filmové Múzy. Tento film se zdá být pokusem o prolomení série snadných úspěchů krátkodechého trvání. Základní konflikt i atraktivní prostředí přírodovědného akademického ústavu se mohly být nosné a skutečně se ve filmu střídá nesouvislý sled méně i více zdařilých scén, které čas od času obnaží i skutečný problém. Potíž je v jednom: kvalita nepřesahuje zárodečné stadium právě těchto záblesků a násilný závěr filmu budí dojem, že režisér vyčerpal přidělený barevný materiál. Naděje, daná tématem i hereckým obsazením, byla zmarněna i v tomto případě. MUŽ tak neprolomil meze normalizačního průměru své doby.

"Lolobridgidovská" část této plnokrevné trilogie vznikající mimo okruh postupně se rychle vyhraňujícího neorealismu přináší barvitý, plnokrevný italského života tehdejší doby. Dýchá na nás XIX. století v italském vyvedení, v mnoha ohledech velmi blízké PANTÁTOVI BEZOUŠKOVI, NAŠIM FURIANTŮM, humorem, který jehož shovívavá něha přes některé náznaky satiry více hladí než bičuje a trestá nemilosrdností. Půvabná Lollobrigida, operetně ale i opravdově mužský strážmistr stejně tak jako jeho hubatá a neudolatelná Caramella, jakýsi Sancho Pansa v ženském vydání, jsou kořením, které nejen dochucuje, ale i dále staví a rozvíjí původní autorský záměr. Divácky vděčná veselohra s řadu komediálních přesahů shovívavě provází nenapravitelného sukničkáře i do našich dnů a svým divákům dává zakoušet neméě tolik radosti a uvolnění jako jejich předkům před více než padesáti lety.

Srovnáváme-li americký akční film naší současnosti s francouzskou školou detektivky, jak postupně vzniká a dozrává v průběhu šedesátých a zejména sedmdesátých let minulého století, vynikne řada nepřehlédnutelných rozdílů. Kvalita výpravy a vůle po vystižení hodnověrnosti prostředí jsou v zásadě srovnatelné; americké škole až fatálně však chybí francouzská záliba v kultivované formě a hladce plynoucím příběhu. Zužovat vysvětlení na vývoj žánru nebo odlišné tempo doby nepostačí právě tak jako odkaz na různost národních povah. BORSALINO A SPOL je přitom špičkovou ukázkou své školy i žánru. Nejen Italové, ale i jiné národy - jak dnes také postupně zjišťujeme - mají svůj organizovaný zločin s historií neméně poutavou a plnou krve jako v případě Apeninského poloostrova. Marseilleské podsvětí třicátých let s hnědým nádechem z italské strany ne tolik vzdálených hranic vytvořilo pro základní situace filmu víc než dobré výchozí prostředí. Nejen v popředí stojící Delon, ale i další představitelé důležitých úloh jako Riccardo Cucciolla v dvojroli bratří Volponů nebo Catherine Rouvelová jsou součástí ostré kresby doby, přepychových interiérů nevěstinců i vaudevillů a kabaretů. Kontroverzně působící přímočarost řešení je jen zdánlivě vytržena mimo kontext času a místa; rychlost ideálně uskutečňované akce jiné postupy ani nedovoluje a graciéznost, jakkoliv chorobná a zrůdná, k tomu všemu patří. Ptáme-li se po původu těchto komozičních postupů, nemůžeme skončit jinde než u starých dobrých Dumasvých hrdinů. Monte Christové i D´Artagnanové mají také své Planchety, i oni staví na přátelství na život a na smrt a není-li zbytí, sahají k drsnostem, při kterých běhá mráz po zádech. Pravděpodobnost toho, co v jejich případě vidíme na stříbrném plátně, není významně vyšší než v BORSALINECH. Spíše naopak. Lehkost žánru si tedy i v BORSALINOVI vynucuje snadnost prvoplánových postupů, jejichž vnějšková přesvědčivost je druhotně zesilována důkladnou kresbou charakterů i přesvědčivostí kontextu, do něhož je zasazována (Volpone není jen gangstrem, ale i exponentem krajní francouzské pravice a v mnoha ohledech i vysoce pravděpodobným poučeným příjemcem Hitlerových říšskoněmeckých marek). Určitý mezižánrový i dějový hybrid, jímž BORSALINO také je, jen dále zesiluje hodnotu jednoho z prvních Delonem produkovaných filmů. Máme-li tedy uzavřít tento komentář tím, čím byl započat, totiž srovnáním klasické francouzské a současné americké školy drsného filmu, propracováváme se k podobenství výrobků z plně robotizované linky a poctivých, manufakturně se starou řemeslnickou precízností vyhotovovaných kusů na zakázku. Můj pocit je, že manufaktura právě pro tu starosvětskou nešablonovitou důkladnost v tomto srovnání nejen vede, ale i jednoznačně vítězí.