sportovec

Erbovní dílo české a slovenské filmové vlny nikoliv náhodou bylo natočeno na počátku druhé poloviny šedesátých let. Během komunistické éry to bylo jediné období, kdy to - byť za cenu mnoha pokřiků - mohlo proběhnout. Dobová vlna postupného procitání z šoku padesátých let a rudého gestapismu a jeho následných forem se dotkla všech - i svazáckého aktivisty a rychle dozrávajícího spisovatele Jana Procházky. V mladém věku - v této době ještě nedovršil své čtyřicátiny - se poměrně rychle dopracoval vlastního osobnostního nazírání už tehdy bílých míst. Na příběhu, který je skrytou alegorií, zaujme přesná volba doby (řádově únor-březen 1945), národnosti vojáků (Rakušané) i psychologie postav (touha nezemřít a přežít stále nesmyslnější zločinnou válku). Krutost partyzánů je krutým kontrapunktem bezradného počínání mužských protagonistů z nedobrovolné titulní trojice, ale - nic tím nechci a nemíním omlouvat - nepřesahuje rámec druhé světové války. Spíše naopak. Krutost válečné doby se nejlépe vyjevuje právě na epizodách tohoto druhu: Buď my, nebo oni. S tímto historickým nazíráním lépe pochopíme skrytou krutost počínání obou dezertérů i druhé strany. Doba, je-li vyknuta z kloubů, šílí. A šílenství - třeba ve formě bázně nebo zhrublosti zdrsnělých mravů - má své znaky a svou podobu. Jeho diskutabilní vážnost by nás neměla mýlit. Nadčasové podobenství o lásce a krutosti, které s úspěchem usiluje o toto nečernobílé vidění skutečnosti, to demonstruje víc než názorně na úrovni, která je pro dnešní kinematografii v Česku spíše snem než dosažitelnou metou.

Alois Jirásek a jeho dílo bývá spojováno s dávnější českou minulostí. Méně známo je, že podstatná část jeho díla je buď současná, nebo splývá s bližší minulostí a že jeho tvorba se zdaleka neomezuje na beletrii, ale také na dramatickou tvorbu a zčásti i pohádkové věci. Drobná novela se stala nikoliv náhodou podnětem pro i dnes zajímavou televizní iscenaci, v níž láska a pokrok - míněn liberální pokrok - jednoznačně vítězí. Milostný příběh i celé pozdně feudální prostředí jsou - pokud mi po čtyřiceti letech slouží paměť - vystiženy úspornou, hutnou zkratkou, která by si svou diváckou vděčnost bezpochyby uchovala i dnes.

Zdá se být až neuvěřitelné, že Visconti na konci své životní cesty, prakticky z invalidního vozítka, zestárlý, byl s to řídit a dokončit tento nesnadný "rytinový" rodinný film. Jeho vlastně trojí časová rovina (jednu reprezentuje ustálený způsob života stárnoucího vědce a pedagoga, druhou občasná retrospektiva, třetí vpád aristokratického mládí a jejich matky) je viditelně laděna autobiograficky. Muž na konci životní cesty, žijící v bublině bohatého, mohovitého osamění, krášleného veškerým dostupným komfortem, v starém historickém římském domě, jehož je majitelem; taková je výchozí situace. Do ní vtrhává mládí, které vlastně už mládím není a zkaženost, symbolizovaná rakouským "milencem na přeskáčku" v bohaté průmyslnické rodině; ovšem nejen jím. Profesorův dosavadní život se mění, aby se posléze vrátil do svého výchozího bodu, který je po takové proměně vším možným, jen ne původním bodem někdejší rezignace na život. Působivý Viscontiho vhled do vrcholícího konzumismu "zlatého věku" poválečné Evropy odhaluje nastupující vnitřní prázdnotu a v ledasčems jakoby buď uvozoval, nebo předcházel postmodernu. Lancastrův špičkový výkon je pro mne zajímavým způsobem doplňován kreací opomíjené krasavice viscontiovských a pasoliniovských filmů Silvany Mangano a jejího nevšedního půvabu i typu zdánlivě odtažitého, chladného ženství. Kamera Pasqualina De Santis tento kontrast úpadku tzv. "vyšších" vrstev vmodelovává do ústřední místnosti profesorova bytu s patinou klasických starožitných interiérů, jejichž rázu vévodí stěna plná rodinných portrétů. A spouštěcím mechanismem vpádu do osamělého života stárnoucího intelektuála se stává zprvu odmítnutí a posléze koupě dalšího obrazu s rodinným námětem z XVIII. století, doby, stojící právě tak před velkým otřesem hodnot a ideálů, který je vtažitelný i pro dobu vzniku PORTRÉTU; obrazem, u nějž není jednoznačně jasné, zda jde o kopii, originál či padělek. Jako předtím i teď zůstanou jeho pojivem s vnějším světem hospodyně a její občasná pomocnice a čas od času opakované výpady profesorových agentů-obchodníků s obrazy. Existuje i nadčasovost, která povznáší - k zamyšlením, z nichž se nelze snadno vymanit, k zamyšlením, jež se silou mocí vztahují k nejzákladnějším otázkám lidského života vůbec; k zamyšlením, která jsou právě tak nadčasová jako film, jenž je trvale zprostředkovává stále novým a novým generacím filmových diváků.

I literatura faktu může mít - a má - svá nadčasová díla. Stoneova goghovská biografie dala příležitost pro vytvoření její adekvátní filmové podoby. Jména jejích tvůrců byla sama o sobě zárukou; odvedený výstup je nezpochybnitelným pozitivním zodpovězení řečnické hypotézy, podané v úvodu tohoto komentáře. Výrazný tvůrčí ruch modernistické výtvarné komunity v tehdejším "chrámu uměn", jímž se na dlouhá desetiletí stala Paříž tolerantní francouzské Třetí republiky, měl v poslední třetině 19. století několik nepřehlédnutelných osobností. Mimo Rodina, Renoira či Cezanna to byli i dva nepřehlednutelní, zvláště osobití protagonisté: výrazně exentrický Vincent van Gogh, tak trochu připomínající pověstného "chuďáčka božího" Františka z Assisi, a někdejší burzovní makléř s peruánskými kořeny Paul Gauguin. Ponor do jejich duševního světa, rekonstrukce tvůrčí metody, prolínání tvůrčí reflexe a sílících pnutí, to jsou základní interakce nejen Goghova života, ale i filmu, který nám jeho životní tragédii a nadčasový umělecký úspěch přibližuje. Jména hereckých gigantů Douglase njst. a Quinna mluví za jiná, která jsou neméně dobrá. Žízeň po životě se tak již více než půl století mění v naplnění permanentně uspokojované touhy filmového diváka po nevšedním trvalém zážitku.

V porovnání s celkem polistopadové seriálové tvorby nepochybně špičkové dílo, která z blízka, jakoby z očí do očí, přesně a neúprosně, vypovídá mnohé o době, se kterou se nejsme s to i jako společnost, i jako jedinci - pro naši společnou slabost - vyrovnat. Drsná připomínka skutečných poměrů se vyvarovává plochých a trapných násilných aktualizací a nešetří opravdu nic a nikoho. Děs poválečných a zejména zločineckých padesátých let má své pokračování ve druhé a teď i čerstvě ve třetí řadě. Jaksi en passant se tu rodí seriál-freska o komunistickém režimu, o době, která mnohé brala, ale na druhé straně i nepřehlédnutelně dávala. To není omluva nebo dokonce idylizace komunistického režimu, ale snaha o postižení plnosti doby a života. Sám jsem zvědav na další vývoj epizod třetí řady, na výpověď o době, která svou nemravností - ne zločinností - ještě padesátá léta předčila. Srovnání, které se vnucuje - seriál NEMOCNICE NA KRAJI MĚSTA - s možnou srovnatelnou ambicí, vyznívá jednoznačně ve prospěch ZDIVOČELÉ ZEMĚ a jejího scénáristy Jiřího Stránského. K věci se ještě na konci roku vrátím a pokusím se o hlubší zobecnění tohoto reprezentativního polistopadového rozsáhlého díla.

Židovská tématika je - samozřejmě po právu, stále jsme jí dlužníky - až příliš v centru pozornosti; příliš v tom smyslu, že hrozí její sklouznutí do fráze, klišé, braku, tezovitého stereotypu. Přesto se čas od času i tady podaří vytvořit mimořádné dílo, které vyráží dech objevností tématu, nápaditostí scénáře, tvůrčí flexibilitou režie a jasným zaujetím herců pro jejich atraktivně jímavé role. Dětský příběh z českého maloměsta, z rozhraní národní snášenlivosti a počínajícího nacihnědnutí země, vyniká tím vším. Jsme vtahováni do současnosti děje, splýváme s protagonisty, jásáme nad jejich zdary a trneme i padáme tam, kde se proti nim staví doba a nemrav zločinu. Kousek té stříbřitě chvějivé dětské vzpomínky se podařilo mistrovsky přenést na televizní obrazovku - neméně působivý by byl i na stříbrném plátně - a postavit tak pomník muži, který udělal vše pro to, aby pomohl těm, nad nimiž zlomil svíce celý civilizovaný svět, byť ještě netušící apokalypsu židovské etnocidy. Připomenout a připomínat, že i v lidském životě naší postmoderní současnosti stále existují nadčasové hodnoty a lidé, kteří je ztělesňují, není nikdy marnotratné. A vždy je to nenahraditelně cenné a nevratné.

"Malý film" velkých hereckých příležitostí a koncertů v idyle českého maloměsta; zhruba tak se mi vybavuje po desetiletích z paměti poslední dílo předčasně zesnulého skutečně - nejen titulem - národního umělce, režiséra Martina Friče. Jiří Sovák tu předvádí vrcholné ukázky svého tehdy rychle vyzrávajícího herectví. Více a hlouběji však upoutal mou pozornost jiný výkon - také tehdy už zralé herectví české "ultrasexbomby" Mileny Dvorské. Brýle, kterými ji obdařil Frič, nemohly zakrýt její dozrávající krásu ani mimořádnou schopnost propůjčit "malé" poštmistrové, pardon, vedoucí pošty, romantický nádech civilního patosu, ve kterém stále cítíme kořennou hanáčtinu prostějovské dívky, která se nebojácně měřila s velikány kolem krále JÁ. Čas od času přemýšlím, proč tato vlastně výborná herečka, generační vrstevnice Jany Hlaváčové, Karly Chadimové, Marie Tomášové "neprororazila". Proč i teď, na prahu osmého desetiletí svého života, zůstává jakoby v pozadí, ačkoliv si s žádným z připomenutých jmen v ničem nezadá. Věrohodná odpověď je překvapivá svou všedností. Milena Dvorská je normální, ne průměrná, ne nezajímavá vynikající žena. Nepotřebuje se tlačit do popředí, postrádá motivaci po získání místa v premiantské řadě; je zkrátka poctivá ve své slušnosti a přirozená a samozřejmá ve svých nepopiratelných výjimečnostech. Ta poštmistrová, pohádková krasavice přepážky zakuklená do brýlí zdánlivé všednosti, ji i prozrazuje, i skrývá, i charakterizuje. A tak je znovu tou dychtivou, zvídavou, ale i ráznou Maruškou, která je pro integritu své osobnosti připravena ve věci zjevené pravdy - že sůl-charakter je nad zlato-plytkou senzacechtivost - připravena bojovat s každým. Vzácných žen jejího typu nikdy nebude nazbyt. Ani v NEJLEPŠÍ ŽENSKÉ, ani ve všednodenním životě každého z nás.

Osmašedesátnické uvolnění se atmosférou, která jím byla vyvolána, spoluzasloužilo jednak o prodloužení filmové vlny a tolerance šedesátých let až k rokům 1971-1973, jednak již tehdy bouralo na tu dobu až neuvěřitelné množství tabu a zapovězeností vůbec. Rozmach obnoveného skautského hnutí se spoluzasloužil i o oživení foglarovských hrdinů. Z tohoto klasického seriálu, dnes jednoho z jádrových děl naší tvorby pro děti a mládež, se stala nezpochybňovaná hodnota. Citlivost položení do historického jádra Prahy, přesnost dobového posunu i zdařilý způsob vedení dětských i hereckých ztělesnitelů řady rolí, které jsou zde obsaženy, jsou hlavní příčinou tohoto nadčasového úspěchu. Mluvit retrospektivně o vhodnosti volby toho kterého představitele a vytýkat tak přímo i nepřímo nejen Hynku Bočanovi, ale i dalším členům tvůrčího týmu seriálu, že v roce 1968 neměli znalosti druhé poloviny osmdesátých a devadesátých let, je značně nešťastné. Ve všech případech se totiž jednalo o herce když ne z abslutní tehdejší špičky, tak nepochybně z tehdejšího i dnešního vysokého nadprůměru. Výtky tohoto druhu (nikomu tím nechci brát právo na názor) jsou tak trochu jako mořský příliv a odliv: přicházejí a mizí. Kvalita, ke které se vztahují, zůstává. Foglar i z nebes, odkud se na nás již drahně let dívá, může být nespokojen jen s jedním: s nedostupností seriálu na moderních nosičích. Je to nepochopitelné zřejmě nejen pro mě.

Na pozadí mé ještě polodětské vzpomínky pochoduje mrazivé defilé jednoho z nejděsivějších momentů nacistické kanální etnocidní politiky. Kšeft o život s lidmi, na kterých je stále co odírat. Kšeft s předem jasným a rozhodnutým výsledkem. Mezní situace - přesněji hned celý jejich řetězec -, ze které Moskalyk dokázal vystavět katedrálu špičkového uměleckého výkonu a mrazivého diváckého zážitku v jednom. A vědomí, že nejlepší výkony světové kinematografie, obírající se tímto hrůzným tématem, našly u nás v té době adekvátní odpovědi. Herecké výkony mi v té daleké retrospektivě splývají do jednoho celku. Celku, který doplňuje monolit výsostného uměleckého činu o jeden ze základních nepostradatelných rozměrů. Nemohu si na závěr neodpustit svým způsobem již obligátní hloupý dotaz na závěr: Kdo a co brání tomu, aby tento skvělý film byl převeden na DVD nosiče?

Staronovou potíží filmové klasiky ať počátků němého nebo zvukového či barevného hraného filmu je, jak se na ni dívat. Film není jen umění, ale také řemeslo a - řeklo by se - kusová výroba svého druhu. To řemeslo objevit, vymezit, naučit se mu a integrovat ho do palety vlastní poetiky jako základu původního uměleckého typu a občas i převratné koncepce rozhodně není snadné. Pro současného diváka je celá věc ještě více znesnadněna. Není-li jaksi přirozeně vlečen svou opalizující nostalgií, v níž vše, co je starobylé a starožitné, je krásné už proto, že tu patinu zkrátka nelze přehlédnout, má na vybranou dvě možnosti. Tou první je relativně méně nesnadný a více dosažitelný technický prézentistický pohled, který do kvality zařazuje automaticky všechno, co vzniklo po r. 2000 (1990, 1980, 1965, zpravidla tak, že byl-li jsem v té které době mladý, znamená to, že s mým životem začaly i lidské dějiny, mezi tím i žbrblavá drobnost zvaná film), tou druhou snaha více vidět film jako dílo, které je produktem doby svého vzniku, jež čas od času a případ od případu tuto hranici určitým způsobem překonalo. To je i případ rozkošné patiny STALO SE. Červenoknižní téma má slibnou, na svou dobu téměř avantgardní psychologii postav, pojednává o skutečném tématu a usiluje - i podle mě - s úspěchem o prolomení tohoto svazujícího korzetu dobové machy a konvence. V továrně na sny šlo tehdy jako dnes o doslova snový úspěch. O sen, který stále zůstává pozoruhodným diváckým zážitkem.