sportovec

Pozdní plod amerického občanského radikalismu, který začal beatnictvím a skončil sílícím nesouhlasem s nikdy oficiálně nevyhlášenou vietnamskou válkou (konflikt si vyžádal životy zhruba 2 mil. Vietnamců, nesmírné materiální škody způsobené "humanitárním" bombardováním nejen severního Vietnamu i dlouhodobé důsledky zmrzačení několika milionů nevinných, zpravidla ještě nenarozených vietnamských dětí použitím chemických látek typu Agent Orange nikdy nebyly Vietnamu kompenzovány; rozporuplnost americké tehdejší politiky vyvrcholila faktickou podporou krvavého polpotovského extrémisticky levicového režimu v Kambodži a nesmyslnou kritikou vietnamské obranné války, která zachránila statisíce khmérských životů v roce natočení NÁVRATU), řadí toto pozoruhodné dílo k filmům typu Formanových VLASŮ. Silný zážitek, který jsem si před lety z tohoto filmu odnesl, je podpořen jak skvělými hereckými výkony obou protagonistů, Fondové i Voighta, invalidy i jeho trochu nečekané partnerky, tak vyčerpávajícím a strhujícím popisem doby, která už byla tak trochu minulostí. Hořkost, kterou z filmu cítíme, najdeme dnes v dokumentárních Mooreových dílech typu FAHRENHEIT 9/11; je oprávněná, pocit z nesmyslně utracených mladých lidských životů vyznívá jako nesmlouvavá obžaloba především johnsonovského a nixonovského "watergatského" prezidentství. NÁVRAT nepochybně patří k filmům, které svou katarzí oslovují i naši současnost. A zřejmě nejen ji.

Toto Ozerovovo nepřehlédnutelné dílo, uváděné v našich kinech osmdesátých let také - pokud mne paměť neklame - pod názvem OPERACE TAJFUN, je nezapomenutelné. Samozřejmě, že je Ozerovovi možné vytknout určitou šablonovitost jeho režisérského přístupu, šablonovitost, která v jeho slabších okamžicích má ryze komerční "angažovaný" podtext. Tím vším ovšem nevystihneme přínosnost a výrazně prohloubenou uměleckost této epopeje zejména oproti VOJÁKŮM SVOBODY a v mnohém i OSVOBOZENÍ. (Scéna, v níž Vorošilov mluví s plukovníkem Petrovským a podivuje se nad tím, že velí armádnímu sboru, je pro tento posun víc než příznačná. Petrovskij odpovídá, že byl zatčen, tj. stal se jednou z mnoha obětí psychotizujících čistek v ruské Rudé armádě na konnci třicátých let. Vorošilovova prostoduchá (?) odpověď , že i on byl vězněn, a to hned několikrát, je rázně uťata Petrovského replikou "Ale to byla za cara, soudruhu maršále".) Výsledkem je plastický, relativně až vyvážený obraz sil a vývoje na obou stranách, kterému jen prospívá tehdy ještě ne obvyklé zvýraznění Žukovovy osobnosti, které současně nijak netají jeho značnou osobnostní sebestřednost ("napoleonské" maršálovo procházení v troskách ruším Moskvy) i lidského Rundstedtova podílu na druhé straně. Buďjakbuď, jsme tu konfrontováni s nevšedním dílem přibližujícím v zásadě dokumentární metodou ovzduší a okolnosti první velké, vskutku klíčové porážky nacistického Německa na frontách druhé světové války. Ani to není v žádném případě málo. Ba je to víc, než jsme sami sobě ochotni připustit.

Při zhlédnutí OHNIVÝCH ŽEN se vybaví jiný - již starší - podobný vícedílný filmový námět - německá STRAŠIDLA ZE SPESSARTU. Rozvernost, spojená se satirickým nadhledem k současnosti, do níž jsou v obou případech tyto polopohádky vloženy, k zábavnosti vkládá cosi navíc. To cosi je úsměv, který umí zhořknout, narazí-li na neumětelství, neupřímnost, malichernost neřku-li podlost. Obě dámy (Veškrnová i Jana Hlaváčová) své party zvládají s viditelným potěšením a jejich okolí dělá vše možné, aby jim přitom nepřekáželo. Satira se mění v úsměv, za nímž tušíme raráška rozvernosti. I po čtvrtstoletí, které uplynulo od premiéry této šťastné trojdílné televizní inscenace.

Podkarpatská Ru a její reflexe v české společnosti První republiky postupně zdomácněly. Karpatské poloniny se staly místem nejen četnických stíhání a hlídek, ale i vyhledávanou turistickou atrakcí bohatší části středních vrstev. Hodně poznatků do českého povědomí přinesli i čeští navrátilci ze státních služeb (vojáci, celníci, učitelé, úředníci, ale také stavební dělníci). Nejzaostalejší kout republiky byl pro pražskou společnost exotický téměř tak jako Orient nebo Latinská Amerika. Stačilo málo: nastoupit na vlak na Wilsonově nebo Masarykově nádraží a vystoupit v Užh(g)orodě. Jako jsou zapomenuté tyto blízké i vzdálené geografické souřadnice, tak je dnes stejně historickým i svébytný svět tamější židovské komunity, který v něčem byl blízký známějším židům haličským. Milostný příběh, který zachytil jeden z těch poučenějších, Ivan Olbracht, patří k tomu nejlepšímu, co Kamil Zeman kdy napsal (občanské Olbrachtovo jméno). Shodně lze mluvit i o Kachyňově režii a vynikajícím výkonu Jelínkové v titulní úloze. O době i o jejích svízelích je v této zdánlivě drobné povídce a ještě více ve filmu všechno. I Kachyňův všední den dokázal - a dokáže - zaujmout.

Vidět Františka Filipovského v plné akci je totéž jako spatřit Neapol ... až na to předepsané umírání. Živost, veselost, nenapodobitelná letora naznačuje, kým vším tento pan herec byl a jak je nemožné vymezit ho škatulkováním do různých krhounků, poťouchlíků, prvoplánových komiků. Herec univerzálního záběru a kvality ne nadarmo začal svou kariéru u Osvobozených. Tím, co bylo řečeno, nemají být v žádném případě setřena další zjevná plus tohoto mimořádného televizního filmu: tradičně špičková režie Františka Filipa i výkony dalších vyzrálých osobností jako jsou nebo byli např. Viktor Preiss nebo nenapodobitelně krásná Libuše Geprtová. DVD nosiče pláčí, neboť tento vyzrálý plod zatím na svých záznamových částech nenesou. Určitě nejsou samy.

Představa komunistického čtyřicetiletí jako monolitu hrůzy a zločinu při konfrontaci se skutečností selhává až příliš často. SVATBA, dílo "pražského předjaří", je typickým projevem tehdejšího současného filmu. Zdánlivě banální příběh intimní situace, která se pohybuje i nepohybuje na pomezí znásilnění a zhrzeného a oklamaného citu, rozehrává celou škálu lidských povah a jedinečných kreací. Mladá generace, která se tu představuje, je poměrně záhy rozváta do celého světa. Ale ve filmu zblízka vidíme dožívající obávanou aroganci padesátých let, z níž zbývá zteřelá a ne příliš vážně braná frazeologie, počínající konzumismus na pozadí zastaralých aut a oprýskaných domovních omítek i nástup společnosti, která je odhodlána tento stav zvrátit. Zvlášť výmluvný je v této souvislosti tradičně prostořeký Landovského komentář z bonusů, z něhož se dozvíme, jak se Pucholt, skvěle ztělesňující socialistickou karikaturu kadeta Bieglera, o přestávkách mezi natáčením bavil tím, že zastavoval řidiče a po příslušném pokárání jejich servilnost odměňoval jimi dychtivě konzumovanými lízátky pořizovanými VP "obětavě" za jeho vlastní peníze. Lze-li režim tohoto typu pojednávat tak uvolněně a současně přesvědčivě, je za to třeba poděkovat dvěma nadčasovým mistrům našeho hraného filmu: scénáristovi Zdeňku Mahlerovi, který v té době prožíval zřejmě vrchol své tvorby, a pábitelsky sveřepému režisérskému dělníkovi českého stříbrného plátna Jiřímu Krejčíkovi. Je otázkou, nakolik některé detaily "kosmetiky doby", tj. šedesátých let, mohou být plně srozumitelné i dnes. Je to nicméně otázka, vyvolaná skvělým dílem mimořádné doby. SVATBY zdálky času tak zlatých let šedesátých.

Jedno z nejlepších děl polskoamerického (evropského) režiséra ještě roste volbou silného tématu. Židovská etnocida zůstává zlým svědomím nejen těch, kteří ji provozovali - Němci a jejich přisluhovači - , ale i těch, kteří ji umožnili - mnichované a jim blízcí bázlivci, kteří tak dlouho hasili oheň olejem, až v něm málem uhořeli nejen oni, ale i ti, kterým soustavným vydíráním a vyhrožováním vnutili své nedomyšlené představy. Životní příběh všestranného předního polského umělce, strhující drama faktu, smršť likvidující nejen rodiny a ideály, ale celé národy, ponížení, které je nepředstavitelné pro ty, kdo ho nezakusili, to jsou jen některé momenty neobvyklého zorného úhlu, pod nímž jsou pojednávány mezní historické události světových dějin dvacátého století, jak se odehrály a byly zaznamenány bolavým srdcem doživotně poznamenaného jedince na úzkém pruhu středopolské půdy, jímž protéká matka polských řek Visla. To, co se filmu vytýká nejvíce - komornost jeho záběru, jakobynezúčastněnost pohledu na krvavé události nacistického zločinu - je naopak v tomto případě jeho předností. Základní, takto vyjádřený kompoziční princip, začíná svou aplikaci mikrosvětem varšavského rozhlasového studia v okamžiku, kdy začíná válka, vyvracející všechny a všechno z kořenů. Pokračuje druhým mikrosvětem - světem bohaté, kultivované polské rodiny židovského původu a jejím postupným propadem do vyvražďovacích koncentračních táborů s režimem tzv. zvláštního zacházení (Sonderbehandlung). Hrdinův osud-svět se postupně zužuje do jedné místnosti, do velmi občasných kontaktů s krajně omezeným počtem lidí, to vše v líčení, jež nic nezkresluje a do krajnosti téměř reportážní naopak vyhrocuje gradující děsivost zločinů samozvané Třetí říše. A z tohoto hořkého lusthausu (ráje) srdce před námi jako na stříbrném plátně defilují velké události obou varšavských povstání. (Celé dlouhé plochy filmu rámuje hudba především Chopinova. Vyjadřuje a vypovídá jinak nevyjadřitelné.) Protagonista Brody, skvěle zvládající svůj nesnadný part, na ně hledí jako někdo, kdo k nim nepatří. V zápětí se však opakovaně hroutí celá jeho polokonspiračně poslepovaná ilegální existence. Ze smrtelného nebezpečí, do nějž se opakovaně dostává, ho zachraňuje krajně nepravděpodobné: známí z židovské i "árijské" polské umělecké komunity a v posledním okamžiku naprosto nečekaně iluzí zbavený německý důstojník, dobře vědoucí, že válka je prohraná a že hitlerovský židovský mýtus, jeden z největších myšlenkových, ale i existenčních podvodů, nemůže nikdo soudný brát vážně. Úzký záběr hluboké konspirace, tolik sužující osamělou mysl, je unikátním, neopakovatelným kontrastním pohledem mikrosvěta doslova do střev jeho velikostního opaku. (Z okénka se škvírkou nemůžeme nikdy vidět celý svět tak, jak bychom si to sami přáli.) Disponujeme - pokud se nechceme nedobrovolně odevzdat klišé nejrůznějšího druhu - pouze a právě touto drsnou vzpomínkou. Přesto tu cosi "vyčnívá": hrůzně "krásné" masové scény odvozu do transportu, nesnáze městské války, strašlivý, až nezemský vzhled devastovaných varšavských ulic, zmenšující se potravinové příděly, úporné týdny a měsíce fyzického i psychického žití, přežívání a nejčastěji živoření na hraně smrti a života a zcela nakonec jen o vlásek zvládnutá ve válce tak častá hrozba "smrti nedopatřením" od vlastních lidí. Začátek filmu je i jeho koncem: pokračování koncertu a setkání ve stejných prostorách se stejnými lidmi s jednou výjimkou: s výjimkou těch, kdo nepřežili. Intimní pohled na hrůzu si nezadá pranic s tím velkým klasické kamery válečných velkofilmů. PIANISTA přibližuje válku způsobem, kterému nelze uniknout. Válku ne jako střelbu, ale především jako všestranné pustošení všeho a všech. V podobě a poloze, ke které se mimovolně přirovná každý z nás. Polské dílo s evropským rozhledem, zhruba tak můžeme charakterizovat nevšední zážitek, který nám nic nedaruje a netají. Neiluzívní realita. Skutečnost, před kterou nemůžeme, ale také nesmíme utíkat, pokud chceme zůstat lidmi.

MRAVNOST je dalším projevem rodící se nesporné kvality českého filmu československé éry třicátých let. Už scénáristická trojice - Frič, Haas, Vávra - byla velkým příslibem, který Fričova režie dokázala ještě dále zhodnotit a posunout. Úsměvný ortel nad zbytky rychle se bortící secesní prudérie spolu s tím, že role vznikaly opravdu na tělo - je to evidentní z pracovní svěžesti jak realizačního štábu, tak hereckých protagonistů - nenápadně naznačuje nástup nové kultury druhé poloviny minulého století. Film umožňuje také pochopit, jak je možné, že řada herců, které z té doby známe z jejich dobových šarží diblíků, mladomilovníků, tragédů, zvládaných až na ochotnické úrovni, se o dvacet-třicet let později mění v nezapomenutelné koryfeje nové vlny klasického moderního filmu let padesátých až sedmdesátých. Uvážíme-li navíc, že film byl realizován v obvyklých drakonických technických i časových limitech doby, obdiv a radost, kterou pociťujeme po jeho zhlédnutí, se mění v zasloužený obdiv. Vynikající, v mnohém oproti jejich dobovému kontextu atypické herecké výkony Haasův, Mandlové i Ferbasové doplňuje nenápadný debut Jiřího Hlinomaze (podle fyziognomie obličeje soudě možného příbuzného herce a naivistického malíře Josefa Hlinomaze) a pozoruhodně vyrovnaná, vzorně provedená kreace Saši Rašilova. Svěží, rychlým spádem probíhající nápaditý děj dotváří skvělý dojem z komedie, která si v době svého uvedení kladla nanejvýš skromný cíl: pobavit co nejdéle co nejvíc diváků. Cíl, který nejenže byl dosažen, ale i - jak se dnes ukazuje - také nadčasově překonán.

Osvěty a popularizace není ve vědě nikdy dost. Ve vědě, která se rozvíjí stále bouřlivěji a rychleji. V citlivém a pro nás důležitém úseku, který se týká tak trochu každého z nás. Osvědčená forma, obměňovaná spíše ve východiscích než v detailech, nezklame ani v tomto případě. Je to řemeslo, které budí úctu, je to konfrontace s dokumentem, který nás nemůže nechat lhostejnými. Dobrodružství ducha se stává svátkem všedního dne a večer, strávený u televizní obrazovky s pořady tohoto typu, povznášející životní chvílí. Poznáním, které přesahuje odborné specializace a demokratizuje dosažitelné informace způsobem, který je podněcující pro většinu nejen české populace. Jak už bylo řečeno i napsáno, dokument BBC je kvalitou, která nepotřebuje další komentář.

Svět se mění. V tomto případě až příliš rychle, přímo před našima očima. Směna konvencí, pojetí a vnímání mezilidských vztahů i citů a světa vůbec sem spadá v míře, kterou je obtížné si představit. Meziválečná léta byla nesporným vpádem konzumismu do tehdejších hodnotových orientací. Konzumismu ve společnosti, která i v nejbohatší zemi - před- i porooseveltovské Americe - měla jasnou převahu chudoby nad bohatstvím a určitým dolním minimem potřebným pro důstojně vedený život. Co zcela nezmizelo ani v komfortem dýšících dvacátých letech, to se naplno provalilo v následném desetiletí globální hospodářské, mnohdy až stagflační krize. Poprvé byly postiženy nejen dolní chudinské, ale i bohatší a méně početnější část středních vrstev. Hodnotový zlom se promítá i do zobrazovaného milostného vztahu doby rozkvětu rodokapsů a modré knihovny, uslzeného sentimentálního čtiva své doby, jež kolovalo nejvíc mezi tehdejšími mladými. Bouřlivý vztah jako výraz dvou obtížně spojitelných osobností nemohl neztroskotávat i za cenu těžkých obětí, které po obou milencích vyžadoval. Síla Kazanova pohledu je právě v jeho nesentimentálním sentimentu, ve schopnosti skutečně postihnout - bez zbytečného zatracování a mnohomluvných slovních exhibic - atmosféru doby, psychologii mladých své doby, do níž také sám patřil. I formy a dosah její prudérie jsou zachyceny přesně. Až mrazivě působí toto chování oscilující na hraně konvence a promiskuity, zištnosti a romantického idealismu stříbrného větru. Od těch dob jsme pokročili méně, než jsme ochotni a připraveni tušit. Změnila se délka sukní, z honáckého se stal společenský oděv, manželství ztratilo větší část svých předsevzetí a lidstvo Severu začíná postupně vymírat. V lepším případě nás to nutí k obezřetnosti a věcnosti, v tom horším - většinovém - k různým mírám a formám konformních přístupů a sériím kompromisů. To všechno cítíme z tohoto mistrovského Kazanova filmu, v němž si minulost podává ruku se současností i budoucností. Ruce, jejichž prostřednictvím se to děje, spoludotváří i tento stále živý a podnětný film.