sportovec

Hledáme-li způsob, jak polorozdrobit zajímavé téma a říci přitom všechno a nic zároveň, nemůžeme nezakopnout o tohoto eurostudentského ERASMA. Dobré herecké obsazení, v úvodu příslib zajímavého tématu okořeněný dnes zřídka užívanou příběhovou ich-formou, to všechno se zdálo slibovat nápaditý, originální film. To, co z toho zůstalo, je francouzská uhlazená forma a obsah, který může vcelku věrně zrcadlit stereotyp všedního života, byť studentského. I tak se scénář nevyvaroval některých nedůsledností (nekonečných čtrnáct dní pobytu Angličančina bratra, slibovaná nenaplněná stěhování z bytu, která se omezila na dvě plané repliky, ne zcela jasná láska s postavou ztělesněnou Audrey Tatou, takřka nulové napětí ve vyprávění příběhu, mdlý hlavní hrdina). Výsledný dojem je rozpačitý, protože i když film na žádném místě zcela neztrácí profesionalitu, přísib vrcholného zážitku se postupně rozplývá do fata morgány. Škoda zmarněného tématu i příležitosti.

Statický anglický venkov na rozhraní horního a středního toku největší britské řeky Temže v širším okolí starobylého Oxfordu, v němž se prostírá neexistující Midsomerské hrabství; Agatha Christie přenesená o 40-60 let blíže k naší současnosti přelomu století, osobitý fin de siecle, který oživuje dvojice sympatických detektivů. Všechny ctnosti staré anglické detektivky tu naplno ožívají a současně se otevírají naplno dnešnímu světu osobitým regionem tradičních sídel, v zásadě nedotčeného mikrokosmu, v němž každý zná každého a vidí mu až do žaludku. Je to idyla, v níž je všechno jaksi domácké, detektivové, lidé, atmosféra, zločinci i jejich oběti a koneckonců zločiny - vraždy - samy. Ožívají tu jaksi mimochodem některá starší mystéria z viktoriánských dob, je tu modernost, která má svou osobitou patinu. Neztrácí tím; naopak, získává. To, co by za jiných okolností působilo jako klišé, je tady jistotou formy a kontinuity nikoliv zanedbatelné kvality. Platí to o scénářích, režii i představitelích hlavních rolí. V úhoru nenápaditých krimi patří tento detektivní seriál k tomu vůbec nejlepšímu. A vlastně i nadčasovému.

Odcházející režisér odcházející generace měl na romantiku pozdního feudalisu pozdní, velmi neromantický názor. Tam, kde dnes vidíme krásu, duchaplnost, lásku, druzí - přežívající zkušeností z hrůz obou světových válek - kdysi viděli to, co to opravdu bylo. Víření nesčetných generací ofrakovaných a okorzetovaných nemytých jepic (kavalír a dáma té doby se koupali zhruba 2-3x do roka a průvodní pachy přebíjeli parfémy), tyjících z utrpení a neštěstí statisíců a miliónů. Zní to pateticky, ale je to šedá próza. I romantický žánr, zobrazující idylicky velmi neidylický čas, posléze končící Prohlášením lidských práv a gilotinou, se stal před padesáti lety zdrojem pro tuto parodii a travestii. Clairova jemnost si tu našla celé škály jemných jízlivostí a nadsazených posunů a jeho režie přitom vedla herce sametovou železnou rukou. Čistota žánru byla zachována právě tak jeho nepřehlédnutelný posun. Výsledkem je podívaná, která nenudí, kostýmy, které nelžou a pravda, kterou nikdo není s to zpochybnit. Protože malé sedláčky a jejich rodiny, lidi, kteří rovněž žijí svými strastmi a radostmi svých byť "malých životů" nejen tato galantní komedie, ale i tato romantická historie pomíjí. Je jich mnoho, a i když páchnou méně. protože se myjí častěji než ti galantní jedinci obou pohlaví, postrádají zcela jejich krásné kostýmy a oslnivé barevné příběhy. Nedivte se, že časem přišlo Prohlášení lidských práv, gilotiny a posléze moderní společnost. Ale to je už jiná doba a jiný příběh. Tak to chodívá.

Oč méně hodnocení a komentářů tento nezapomenutelný film zatím má, o to výstižněji je jimi charakterizován. Ač hollywoodský formou, je tento film o to živější a přitažlivější obsahem. Přerývaná láska, obvyklá v méně upjatém katolictví a kdysi mnohem obtížněji představitelnější v americkém puritánství, tu v hodnotovém světě dnes již vymřelé generace kvete naplno. Kulisa jednoho z nejkrásnějších měst světa, její laguny, kanály, ostrov, který je mořský jen slaností vod Jaderského moře, které ho obklopují, nezapomenutelná architektura města Seenissimy, jež na něm stojí více než tisíc let, byly ve své době jedním z prvních pozdravů znovu ustáleného a zakotveného míru (od války uplynulo sotva deset let). Psychologie postav, jednoznačná a nekomplikovaná ve svém protikladném směřování, ve skutečnosti v sobě zahrnuje vše rozporuplné a protiřečivé, co do naší doby patří. Ženství, zělesňované v mnoha rolích Katrin Hepburnovou, opakovaně imponuje prorostlostí citu i rozumu, schopností zůstat sama sebou i se odevzdat citu. Prchavost lásky, která se nevyhýbá ani střednímu věku, léto, které sice ještě naplno září, ale již není s to skrýt pavučiny svého babího epilogu, to je esence filmu, který upoutává naši pozornost a natrvalo zaměstná naši paměť. Bohužel vůbec ne naši dividitéku. Ale tak už to bývá.

I v bájných šedesátých letech se točily filmy, které nedokázaly dosáhnout na dokonalost a divácký úspěch. Rozdíl byl v jednom: neudávaly tón ani trend, nebyly hodnotou, která by byla soustavně vnucována většinovému divákovi.

Shoduji se s těmi, kdo toto dílko pokládají za lepší z polistopadových pohádek. Lepší neznamená automaticky dobré. S tím se pohádka pere po celé dva díly svého trvání se zdarem, který je minimálně problematický. A problematická a rozporná je ve své barokizující topornosti i pohádka sama. V některých místech dokáže i zaujmout, v jiných si naopak vynucuje spíše nepochopení a příslušně tvrdý spánek. Škoda výpravnosti, hereckého obsazení a nakonec i dvou hodin věnovaného času. Nedovařené, byť by bylo servírováno na zlatě, chutná - jak jinak - nedovařeně. Lepší zkrátka v tomto případě balancuje na hraně únosného a slušného. Někdy nedost slušně.

V poušti televizní zábavy patřil tento pořad přes všechny představitelné výhrady k nemnohým oázám. Postupně přerostl své původní poslání a změnil se v nemilosrdnou sondu o prohlubujícím se hloupnutí národa. Vtip možná upadal, naopak nemilosrdná faktografická pravdivost nadčasové výpovědi určitě stoupala. Skutečnost, že to nebyl ten nejsilnější kalibr, je zřejmá; fakt, že se udržel tak dlouho na výsluní divácké pozornosti, je však právě tak nepopiratelný. Obhajobu nelze přecenit, konstataci zřejmých nedostatků naopak absolutizovat. V kategorii dočasného NIKDO patřil k dobově hodnotnější částu toho lehčího žánru. Odpověď na otázku, zda to znamená mnoho či málo, přenechávám těm, kteří byli jeho věrnými diváky.

Pokus o sloučení ideologie a jednostranně pojaté skutečnosti dopadl na normalizační poměry poměrně slušně. Hodně v tomto ohledu znamenalo komorní námětové jádro se slušně rozvinutou psychologií ne českých, ale německých protagonistů filmu. Herecké obsazení, vesměs velmi reprezentativní, předvedlo, pokud mohlo, standardní výkony. Srovnáme-li tento film s žánrově obdobnou produkcí západní (akční film, thriller), svou parketu ne příliš ambiciózní desáté Múzy obhájí s poměrným zdarem.

Každá, byť dodatečně sebevíce věnčená válka páchne. A to nejen při pohledu zblízka. Fanfáry, které ji provázejí, nejsou sice vylhány, ale nelze se na ně dívat jinak - chceme-li zůstat nepředpojatými - než jako na špičku špičky pomyslného ledovce věcné skutečnosti a fakt. BITVA O ALŽÍR je z tohoto pohledu jakýmsi cestovním mezníkem: při pohledu zpět se nám vybaví krutá, až dokumentární věcnost Roselliniho filmů PAISA nebo ŘÍM OTEVŘENÉ MĚSTO, při pohledu dopředu, k naší současnosti, drastické scény současné špičky tzv. akčních filmů. Že Francouzi byli v Alžírsku letitými okupanty a příživníky, je zřejmé. Stejně tak je pravdou, že stovky tisíc francouzských kolonialistů se chovaly vůči Alžířanům ať berberským, ať arabským slušně, což kultivovalo do značné míry vzájemné vztahy obou etnik, neměnilo však nic na faktu francouzské takřka 130leté okupace. Bojovalo se - za těchto vyhrocených okolností - o mnoho. Chtěl-li se kdo udržet a nepřipustit do akce extrémní islám, který v celém Maghribu dřímá pod povrchem jako časová bomba, neměl na vybranou. Totéž ovšem platilo i pro druhou stranu. Dezliuze z války, v níž mladí spolunastavovali své krky, aniž vlastně věděli za koho a proč, byla neúnosná. Na konci čtyřicátých let, když namísto slibované nezávislosti byla patrné zvůle Paříže tuto surovinově bohatou kolonii si udržet stůjcostůj, jejich trpělivost přetekla. Výsledkem je po evianských dohodách dnešné rozporuplná alžírská současnosti jednoho z nejbohatších arabských států s mnohaletou občanskou válkou mezi modernisty a "otci návratů" ke kořenům militantního islámu dob Mohamedových a mnoha jejich spolupracovníky ("bílí odpověděli založením teroristické tajné organizace Organizace tajné armády, která se v průběhu první poloviny šedesátých let opakovaně pokusila o atentát na francouzského národního hrdinu generála Charlese de Gaulla. Z černobílé syrovosti tehdejší alžírské skutečnosti, podávané ve filmu, mrazí i dnes. Přál bych si, aby toto více než varovné memento bylo a zůstalo nadčasovým a hlavně nenapodobovaným.

HROZNY, film, jehož nadprůměrnost je bezdiskusní, vyjdeme-li ze současných měřítek, se mění v geniální dílo, zasadíme-li toto srovnání do kontextu filmové tvorby Hollywoodu let třicátých. Tato skutečnost se nezmění ani poté, vtáhneme-li do tohoto srovnávání jiná klasická díla té doby. Bezbřehý, konzumismem maloměšťáctví a nekroceného spekulativního kapitálu prožraný blahobyt dvacátých let skončil proslulým černým pátkem na newyorské burze. Byl-li kdy tzv. americký způsob života ohrožen ve svých kořenech, bylo to právě tehdy. Hrůza a beznaděj nepostihly jen chudinské, ale i střední vrstvy a nemalou část horních amerických statisíc. Mezi normálními smrtelníky, farmáři a jejich čeledí, zoufalství dosáhlo maxima. Prudká levicová reakce, ve svých důsledcích předstihující i tu z šedesátých a sedmdesátých let minulého století, pramenila právě z této existenciální frustrace. Steinbeck a Ford "jen" zachytili to, co bylo součástí všeobecného veřejného povědomí té doby. Skutečnost, že většina hvězd filmů z "továrny na sny" jsou vynikající osobnosti své profese, která je tak trochu i posláním, je známa. Henry Fonda ji - nikoliv poprvé a nikoliv naposled - naplnil beze zbytku. Nebyl na to sám. Bylo by dobře, kdyby toto porozumění hercům bylo i dnes vztažitelné na plné pochopení závažného, nadčasového tématu filmu, který sám o sobě rovněž překonává meze a měřítka své doby.