Pavilon žen

I když je Dafoe spíš můj oblíbený herec, ani za něj si tu hvězdičku nevyslouží. Film je strašně nudný, prvoplánový, všechny postavy jsou nesympatické, a má to příšerný scénář a hudbu. Nějak už od začátku je tam naprosto jasné co se komu stane, a jak to dopadne. Navíc na to, jak se tam pořád mluví o tragických koncích, tady ten konec není tragický, ale spíš takový nadšeně optimistický, že? (28.04.2012)

Jednu hvězdičku za zajímavě koukatelného Willema Dafoea a taky za to, že se film obešel bez nahotin. Nicméně, Willemova postava úžasného amerického kněze, který všechno na světě dokázal, byla dost trapná a pak mi vadil "válečný" konec, kdy za ně všechno vyřešili Japonci a bylo, postavy celý film vlastně nemuseli řešit téměř nic a všechno se vyjasnilo jakoby "náhodou"... Byl tam náběh na zajímavý film, ale skončilo to jako propaganda, bez jediné sympatické postavy a nakonec ještě ta "idylka" s Vírou, Pokorou, Milostí, Dobrotou a šťastným komoušským synáčkem... (27.04.2012)

Premisa je určitým příslibem potenciálně výživného dramatu, ale nenechte se zmást. Pavilon žen je poměrně pitomá a dost nezáživná romanťárna, v níž je každé myslitelné klišé vyždímáno až na dřeň tím nejbezinvenčnějším možným způsobem a postavy se pohybují někde na rozmezí papírem šustícího stereotypu a karikatury. Trochu jsem se bála, že v závěru uvidím nad loukou poletovat dva motýlky v odkazu na Butterfly Lovers. Tenhle film mi vzal necelé dvě hodiny života a utvrdil mě ve dvou věcech: ano, Willem Dafoe je k sežrání za všech okolností a (MINOR SPOILER WARNING) - ano - v uniformě Čínské dělnicko-rolnické rudé armády vypadá i sexy kluk jako John Cho naprosto nemožně. (09.07.2009)

Aniž bych chtěl PAVILÓN přeceňovat, přece jen bych si dovolil se tohoto filmu zastat. Pearl S. Bucková netvořila je z vlastní sladkobolné virtuální reality, ale také - a především - ze způsobu, jakým byla našimi předky láska vyznávána a skutečně prožívána. Prolnutí dvou odlišných civilizací je zdařilé, ve filmu přesvědčivě zachycené a psychologické propracování má i postupně propukající láska Evropana a Číňanky. Wu má velmi daleko do tuctové čínské ženy; lze ji považovat za symbol sunjatsenovské probudilosti (vůbec otcem moderní Číny je vedle a přes Maa právě tento muž, jehož trvalým odkazem zůstává a zůstane tchaiwanská Čína). Způsob, jakým cit prolamoval korzet konvenční morálky v generacích našich předků, býval právě takový. Podceňovat nemůžeme ani Evropanovo celibátní kněžství, tvořící další významnou bariéru brzdící propuknutí citu. Ano, idylizující prvky ve filmu jsou a popírat je by nemělo smysl. Závěr PAVILONU jimi přímo hýří (rok 1941 je spolu s následujícím 1942 vyvrcholením japonské agrese nejen v Číně, ale i v celé východní Ázii; vlastní válka v Číně ovšem začíná již v roce 1937). Ale - mám-li si vybrat mezi akční a idylizující tendenčností, rád a z přesvědčení volím tu druhou. Stejně jako kdysi Dumas či Karl May nebo Verne. Ušlechtilosti a slušnosti není totiž v životě i v pohádce nikdy dost. (29.04.2011)

Čekala jsem daleko více. Začátek byl slibný, ty rozdíly asijské a americké mentality byly zajímavé, zbytek byl kýčovitý a sladkobolný. Zejména ta milostná scéna, kterou započal déšť, jež je vděčným tématem pro filmové tvůrce. To byla hrůza, stejně jako stupidní konec. Ani vynikající Willem Dafoe nedokázal přidat filmu na alespoň průměrné kvalitě. (11.07.2009)