AloeB

Až budu velký, chci být Djimon Hounsou! Ne vážně, na cokoliv se dívám, tak tam ten týpek je, ideálně v nějakém luxusním kostýmu. Jsou to sice většinou sračky, Eragon, Rychle a Zběsile, Artuš, Sedmý syn, Marvel, King's Men nebo Shazam, ale to prostě nic nemění na tom, že ten týpek i přes veškerou svoji průměrnost z nějakého důvodu dostal tolik naprosto luxusních rolí. Rebel Moon mi tak zcela subjektivně přijde jako návaznost na jeho linii všemožných braků plných efektů a výrazného vizuálu, nutno však ale říct, že raději bych se podíval na libovolný z výše zmíněných filmů, než abych znovu opakoval tuto verzi tohoto nepochopitelného Snyderova škváru. Tento film je krásnou reprezentací dichotomie mezi napsaným scénářem a konečným filmem, protože jakkoliv se Snyderovi mohlo zdát, že to na papíře vypadá cool, tak ve filmovém zpracování je to přes všechny efekty a herce nezáživná břečka, která si hraje na své kvalitnější blockbusterové bratříčky, ale která zároveň nevyvolává žádné emoce. Přehlédněme zmatený vizuál, z nějž by jistě tvůrci kostýmů v Robinu Hoodovi (nechť se škvaří v pekle) ustříkávali, tak film i přes znatelnou inspiraci ve Star Wars, Sedmi samurajích, Sedmi statečných a jiných, historických, sci-fi nebo fantasy si dle mého chce brát z nekorunovaného krále epického fantasy filmu - zcela překvapivě z Pána Prstenů. Tohle tvrdím jednak proto, že jsem v životě nic jiného neviděl, jednak proto, že různými technikami se Snyder pokouší navodit obdobnou atmosféru osudového a napínavého válečného střetu: bitva ušlechtilých venkovanů proti nenávistné čistě zlé přesile, idealizace venkova a agrikultury, zapojení (rádoby) líbivých písní (Djimon Hounsou si mohl zazpívat, vole) na navození atmosféry, řeči o tom, že se blíží konec a samozřejmě epická deus ex machina na konci bitvy. Oproti zmíněnému králi epického filmu a vlastně velké části zdrojů inspirace pro Rebelské měsíc však výše zmíněné scény nevyvolávají žádné emoce, i přes kvalitní herce, hudbu a vizuál nedovedou svůj text prodat. Vrcholem je pak zmíněná deus ex machina, která je v duchu ostatních současných záchran na poslední chvíli naprosto bez vybudování a objeví se na poslední chvíli. V Pánu prstenů jsou scény jako příjezd Rohirů do Helmova žlebu nebo k Minas Tirith budovány celým snímkem, často je v emocionálních scénách zdůrazňována nutnost pomoci, beznaděj obránců a neřešitelnost situace. V moderních bitvách přichází pomoc na konci pravidelně, nikdy však ne s takovým budováním jako v případě výše zmíněného snímku. Příkladem budiž Bitva bastardů z toho seriálu, jehož jméno se nesmí vyslovit, kde nějaké vojsko dorazí prostě jen tak, prostě se jen tak objeví (jistě, bylo tam budování tím dopisem v předchozí epizodě, ale já mluvím o budování z hlediska scén, v nichž záchranu očekáváme). Stejný případ je i Rebel Moon, kde je ona záchranná flotila jedno velké WTF. Mimochodem, poslední výborně vybudovaný deus ex machina pochází překvapivě z těch Marvelů, kde v Endgame nezdolnému, ale de facto prohrávajícímu bojovníkovi s víkem od popelnice a latexovým oblečením přijde na pomoc kavalkáda jiných obskurních postaviček - i přes tohle všechno ona atmosféra funguje a divák cítí zadostiučinění. Navzdory oprávněně kritickému hodnocení však s nadšením očekávám onu adult slibovanou version Rebel Moon a to minimálně ze dvou důvodů - jedním z nich je Sofia Boutella a druhý Ed Skrein (v rámci zcela nevhodné objektivizace zmiňuji herce viditelně obou pohlaví, nutno však říct, že mě přitahují oba - jedna kvůli Climaxu, druhý kvůli Deadpoolovi), protože jakkoliv bude i tato verze zcela zřejmě sračka, tak to alespoň bude mít jisté přidané hodnoty. Což v konečném důsledku tomuto snímku ubírá, protože nám již podruhé nabídl Snyder nekompletní příběh a další verzí nás jen připraví o více času. A vzhledem k tomu, jak špatně je film napsaný navzdory tomu, kolik peněz do něj muselo zřejmě jít, tak nás drahý Zack Snyder neokrádá jen o čas, ale i o potencionálních x možných kvalitních filmů, které by mohly být natočeny namísto tohoto. Což si v konečném důsledku zaslouží méně než odpad.

Musím se přiznat, že v tomto případě svého oblíbeného režiséra asi ocenit nedokážu. Přitom jde o jeho typický film, citlivý, ženský, barevný, tlachavý, postavený na postavách, nikoliv na čemkoliv, co se děje. Ale možná to mě právě dohnalo. Že jakmile mě postava příběhu v Almodóvarově filmu nezaujme, nedovedu ji řádně ocenit. Skutečně mě navnadil hlavně prolog, rozhovor ženy s doktory o synu s mozkovou mrtvicí, jehož orgány by mohly pomoci jiným pacientům. Zatímco to píšu, možná pozoruji, co pro mě Pedro udělal špatně. Navnadil mne typickou svoji paradoxní tematikou a následně jí nahradil spisovatelkou, jíž nejdou vyzout boty. Ne že by nebyla nosné téma, spisovatelský pseudonym, vztah s kamarádem a návrat do rodné vsi, to vše bylo kouzelné. Jotu Soy de la rica Ribera si připisuji na seznam folklorních skladbiček z Kastilie. Ale celek pro mne nefungoval.

Největším hříchem tohoto filmu je, že mi neprodal Audrey Tautou! Já bych se mohl samozřejmě zamýšlet nad tím podivným gulášem vzniklým z nepravděpodobné situace, v níž se John Turturro nostalgicky vrací ke své (asi co já vím) nejznámější roli, kterou vsazuje do děje mých milovaných francouzských Buzíků s mladým Depardieum v hlavní roli. Ale to asi není problém, protože ostatně remaky, byť zbytečné, se dějí a těm kvalitním to nelze vytýkat. Ale toto naštěstí není kvalitní není, toto je spíš smutné, protože ostatně převádí již tak kontroverzní filmeček do mnohem sensitivnější doby a v konečném důsledku jej dělá ještě trošku růžovějším. Pochopitelně byly momenty které mě bavily, jmenovitě třeba dosažení orgasmu nebo karma v podobě krádeže poničeného auta, ale abych byl upřímný, protagonisté hranými dvěma slizkými důchodci mi volnomyšlenkářský zločinecký příběh neprodali natolik jako ti dva mlaďoši z francouzského originálu. Nehledě na to, že podhůří Alp mi přijde pro takovou blbost mnohem přirozenější prostředí než drsné (asi) americké hranice s Mexikem plné Mechikánců a Portorikánců - což mě jen v závěru vede k zamyšlení, že druhé jmenované prostředí mnohem víc pociťuji jako drsné vážné místo, a tak mi jde velmi náročně prodat útěk na kolech s ustřelenými koulemi nebo vhození holky do jezera, aby se z orgasmu schladila.

Jakkoliv jsem samozřejmě pyšný na svoji vlastní zemičku, kdy jsme ty komanče jemně a sametově vyklíčovali z Hradu, tak stejně se mnohem raději vracím k přístupu během Laulev revolutsioon, a to ze dvou důvodů - protože si tu svobodu jednoduše vyzpívali a protože lidský řetěz přes celé Pobaltí. V obou případech mi dokument nabídl to, co jsem chtěl. Možnost vidět, jak tyto až pohádkové řešení revoluce vypadaly ve skutečnosti. Ostatním bych nabídl to samé, protože je to poměrně inspirativní - minimálně vidíte, že se z hodin hudebky lze lehce prokvičet až třeba do prezidentského křesla. Kromě dlouhých pěveckých expozicí, které jsou naštěstí dostupné i se jmény jednotlivých skladeb na oficiální stránce filmu, o všem film nabízí i výpovědi pamětníků z mnoha různých sfér - partyzáni, politici, intelektuálové, novináři, první poslanci europarlamentu, první porevoluční estonský prezident Lennart Meri, první estonský porevoluční předseda Mart Laar, účastníci revoluce... Nejvíce zaujal asi Heinz Valk, samotný autor termínu Laulev revolutsioon a též citátu "Ükskord me võidame niikuinii!" (Jednoho dne stejně vyhrajeme), který inspirován a emocionálně zasažen událostmi o nich napsal článek a v dokumentu se vypovídal o nenásilném průběhu revolucí, bera v potaz, že revoluce minulých dní jiných zemí byly plné destrukce, násilí a chaosu. Proto si myslím, že na tu estonskou protisovětskou revoluci, kterou si ti naši vennad těžce vyzpívali, je dobré se aspoň jednou podívat.

Na filmu mě upřímně nejvíce pobavilo označení jako komedie. Ona totiž tato okázalá bunga bunga je spíš smutným příběhem o lidech, kteří neví, co s penězi. Silvio Berlusconi je jistě zajímavá postava a s nadsázkou lze prohlásit, že lepší filmový životopis by si snad nezasloužil, jelikož jde spíše o filmový medailonek než o skutečný film, který by reálně něco vyprávěl. Silvia Berlusconiho zde ukazuje jako výraznou osobu, snad excentrickou, snad i geniální, charismatickou, temperamentní... Toto krásně podtrhují dvě scény, které mě zaujaly. V prvních momentech, kdy se ve filmu objevuje, hovoří se svým vnukem, ten jej obviňuje z toho, že šlápl na hovno. Silvio toto tvrzení odmítá, prý nešlápl na hovno, urputně se toho drží a pak chlapci s klidem vysvětlí, že jde o zahradnické hnojivo, které svou strukturou exkrement připomíná. Chlapec tomuto uvěří, načež mu Silvio vysvětlí, že o tomto je politika - o tom mluvit i o hovně jako o zahradnickém hnojivu, až tomu posluchač uvěří. Dalším výrazným momentem je samozřejmě scéna, kdy Berlusconi volá náhodné ženě o prodeji domu - celý rozhovor je napsán silně charismaticky, ačkoliv je zřejmé, že se Berlusconi hrou na markeťáka pouze baví. Filmový obraz bývalého italského předsedy vlády a neskutečného boháče si mě tímto získává, přidáme-li k tomu ještě nejednoznačnost toho, zda je to fakt jen politik, nebo chce lidem opravdu pomoct, mi z filmu přijde jasná, podloženo e. g. rozhovorem se ženou o tom, že nikdy nechtěl Itálii pomoct, ale myslel jen na sebe, a následným jiným rozhovorem, kdy se přiznává, jak Itálii skutečně miluje. Třešničkou je pak samozřejmě moment, kdy je mu rozmlouváno, aby v projevem nevtipkoval - kdy se poměrně dost egoisticky odkazuje na Winstona Churchilla - což snad lze pokládat i o jakousi snahu o (snad excentrické) porovnání dvou zcela odlišných velikánů. Tyhle ingredience fungují skvěle a dělají z Berlusconiho postavu hodnou mého zájmu, bohužel však z filmu nedělají geniální dílo. Protože film, ač je napsaný dobře, tak lze pochybovat o tom, zda skutečně drží pohromadě. Film je uveden dlouhým prologem o nějakém Sergiovi, o němž nevím, proč mě má zajímat, kromě toho, že jej vzrušuje Berlusconiho tetování na ženském zadku - náhodnou asociací je to takový Luhrmannův The Great Gatsby, protože se zde o Berlusconim taky jen šeptá (to lui lui), dokud jen v pompě neuvedou. Mnohem expresivnější, sexuálnější a zdrogovanější Gatsby, skoro až wannabe Wolf of Wall Street, což by snad mohlo být fajn, protože ono je občas trochu sexu nebo koksu fajn, ale zde to člověka donutí přemýšlet spíše o tom, jestli není něco špatně v kinematografii, když se sexualizuje oduševnělé porno s božsky dokonalými těly skoro každých pár minutek. Sice jsem ten poslední, komu by snad občas nějaký oduševnělý sex s pěkným tělem vadil, ale též jsem zastáncem toho názoru, že láska je taky fajn (a vlastně mnohem víc fajn než náhodné one night standy, orgie a bunga bunga shitty) a láska v tomto filmu není, ačkoliv se to na konci ten film snaží křiklavě předstírat. Silvio Berlusconi byl politik a podnikatel a loro se v tomto filmu snaží z politika a podnikatele udělat člověka, což je vidět v naprosto směšné scéně o tom, že všechny jeho fidanzate presupueste vypadají jako jeho bývalá žena (jen abych to podtrhnul, ono to asi nebude o lásce, když pícháte vizuálně stejné ženy, jako byla vaše bejvalka). Přes tyto všechny očividné zlý nepěkná věc však musím přiznat, že jsem si sledování Loro užil i přes jeho délku a snad bych si i troufl tvrdit, že původní dvoudílná verze by mohla být ještě lepší a smysluplnější. Čestnou zmínku si zaslouží pochopitelně i Toni Servillo, který roli významného italského politika vznáší do nebes.

O filmech tohoto typu mám občas tendenci mluvit jako o zbytečných, protože v ideálním světě, kdybychom se s klimatickou krizí nemuseli potýkat, bych si namísto nich mohl pustit nějaký příjemný a zábavný film (a nebo dokument o jiném světovém / společenském problému, lol). Film 2040 totiž moc zábavný není, na druhou stranu je však nesmírně inspirativní a extrémně pozitivní, což je slovíčko nepříliš slučované s tématem snímku, nicméně je na místě jej s tématem slučovat, protože přeci jenom přináší naději. A naděje je mnohem lepší věc než si jen rezignovaně nepořizovat děti, protože je nechceme vychovávat v tomto světě. Damon Gameau zde nabízí několik zajímavých řešení, způsobů, které fungují jinde po světě - jde o sdílenou elektřinu ze solárních panelů, sdílená auta ve městech, změna užívání půdy, pěstování mořské řasy na parcelách v oceánu a podobné. Někdo může namítat, že je film idealistický. Jako cynik říkám ano je, ale jako uvědomělý člověk říkám, že lepší alespoň nabízet naději a předkládat řešení než jen nad pivkem nadávat na upadající svět. Už jenom proto, že když se naděje dá správným lidem, tak ti správní lidé mohou skutečně něco vytvořit...

Na to, jak výpovědní hodnotu by mohl tento film skutečně mít, nedosahuje svého potenciálu. Možná je to jen vnímání mě, Mečiarem nepolíbeného Čehúna, pro kterého očividně film natočený není, ale jestli i mě, nezávisle na čemkoliv ze slovenské moderní historie, připadal film plytký, scénicky nezajímavý a vypravěčsky nezvládnutý, tak proč by se na to měli koukat jiní lidé. O únosu Michala Kováče mladšího si ostatně mohu přečíst na Wikipedii, že jo.

Je sice smutné, že jsem se o tvorbu Darii Kashcheevy nezačal zajímat po slavné nominaci na Oscara, ale po v českých médiích snad ještě diskutovanějších výstupu na Českých lvech. V souvislosti s tím je mi trochu blivno, jak moc je v některých skupinách (především snad českého internetu) pošlapávána velmi kvalitní, osobitá a originální tvůrkyně, soudě dle tohoto snímku. Často sice poznamenávám ono: "námět není nijak originální", jistě, není, ale je natočený a vystižený velmi precizně. Ozvláštňujícím prvkem je zde působivá animace, v níž lze velmi dobře rozeznat náročnost celého krátkého patnáctiminutového projektu. Je tedy smutné, jak někteří zapšklí muži řeší v chatech vaječníky Darie Kashcheevy, namísto toho, aby se jednou za čas podívali na skutečně kvalitní vizuální tvorbu.

Jestliže může dostat film i sebezbytečnější historická osobnost, proč by se ho nemohla dočkat ani malba. Lze podotknout, že je strop Sixtinské kapli je dílo výjimečné hodnoty, a já souhlasím, že si filmovou poctu zaslouží. A lze dokonce pochválit, že The Agony and the Ecstasy pendluje mezi narativním filmem a pouhým přemalováním fresky do obrazu filmového poměrně dobře. Díky tomu sice máme příběh žabomyších válek mezi Michelangelem a papežem Juliem II., ovšem tato dramata, která trvají po celý film a pravidelně vznikají a mizí, nikterak nezastiňují pasáže, v nichž je prezentována umělcova genialita, v nichž se pronášejí obdivné úvahy o malbě v kapli a v nichž je prezentováno, co všechno velký umělec pro své dílo obětuje. Avšak ačkoliv byl papež hrán perfektním profesorem Higginsem a jeho charisma jsem mu na rozdíl od vizuální odklony od historického il Papa Guerriero skutečně žral, tak se obávám, že mnohem se mi zamlouvaly právě ty scény obdivu a úžasu, které se umělcovu dílu dostávaly. Nejsem sice fanoušek kultů osobnosti, ale kvituji, když lidé pláčou před obrazy, a The Agony and the Ecstasy přeci jenom neprezentuje nic jiného než to, co na počátku tohoto století popsal v knize James Elkins. Aby to však nepůsobilo, že vychvaluji jen artistickou onanii, kterou film bezesporu je, tak přiznám, že jde i o velkolepé historické veledílo. Už jenom ta šílená představa, že v polovině minulého století poskládali filmaři tolik pěkných kostýmů a nasadili jim herce do neskutečně pěkných kulis. I bitvy nebo scény z vojenských táborů mají své kouzlo. Jistě, není to pro mě překvapením, působivé kulisy ukázali už filmy jako My fair lady z roku 1964 (též s Rexem Harrisonem), Moby Dick z roku 1956 nebo The Picture of Dorian Gray z roku 1945, měl bych toto tedy považovat za standard, jen mě prostě baví ta představa staveb všech těch scén a kulis. Tady můžeme namítat, že i moderní filmy jsou plné velkolepého scénického a vizuálního bohatství a já odpovídám: Ano, vždyť jsme na peaku současné filmové tvorby přece, ale během toho mám flashbacky na ty divné helmy z The Last Duel nebo v podstatě na jakýkoliv kostým z toho nového Robina [u[da, pročež následně začnu ještě víc obdivovat podobu tohoto starého snímku. A kromě toho, že se nad filmem dá zamyslet, zaplakat a esteticky si ho vychutnat, plní v malé míře i funkci dokumentární, neboť nám prolog shrne a dá si užít významná díla jako  The Madonna of the Stairs, Battle of the Centaurus, The Bacchus, The Apollus The Crucifix, The renowned Pitti Madonna and the significant St. Mathew.

Nějakým nedopatřením se mi za týden podařil už třetí Villeneuve, což jsem se dozvěděl až při objevení titulků, nicméně už předtím jsem si během sledování říkal, že je tu přece jistý rejža, který chce děj filmů vyprávět spíše obrazem, což se taky v divokém Maelströmu dělo pravidelně. Děj je sice o tom, že když se vše posírá a omylem srazíte nějakého chodce, tak má ten chodec sexy nezadaného syna, s nímž si můžete tu křivdu poměrně odsouložit, ale já jsem v konečném důsledku ten bizár ocenil a to z několika různých důvodů. Neúmyslné zabití člověka má potenciál k velmi kinematografickým traumatům. Účast na připíjení si vodkou na vaši vlastní smrt a nekonečné utrpení je řádně bizardní. J'ai oublié de te dire... Je voulais faire l'amour avec tour. (zapomněla jsem ti říct... že tě chci ošukat [volný překlad]) Vysypání popele z mrtvého otce na svoji milenku. Tělo Marie-Josée Croze buduje atmosféru privilegovaného výkvětu francouzské společnosti. A další. Jako celek působí možná ten art přehnaně, ale jde o ten typ atmosférického artu, kde se míchají francouzská kafe a cigarety se slanou krví ulovených ryb. Scény z vypravěčem v podobě ulovené ryby (jakkoliv několikrát působí hrozně zbytečně) jsou jako vystřižené z filmů Gaspara Noého. Závěr je ustřižený správně. Konec až přehnaně sladký a smířlivý, vychutnal bych si krutější propad osobnosti.