Režie:
Daria KashcheevaScénář:
Daria KashcheevaKamera:
Daria KashcheevaHudba:
Petr VrbaObsahy(1)
V potemnělém nemocničním pokoji leží na lůžku starý muž a nehnutě pozoruje svou dceru stojící nad ním. Tento intimní okamžik naruší zvuk rozbitého skla, do něhož narazil malý ptáček. Když jej dcera drží v dlani, vybaví si nepříjemnou vzpomínku z dětství se svým otcem, od kterého se jí celý život nedostávalo pochopení ani lásky. Teď se už před ním není schopna nijak otevřít a sdílet s ním své pocity, i když ví, že to jsou možná jejich poslední společné chvíle… Krátkometrážní loutkový film studentky FAMU Darii Kashcheevy Dcera se dočkal mnoha ocenění – např. Ceny české filmové kritiky, Českého lva za nejlepší studentský film, Ceny poroty pro krátkometrážní film za nejlepší animaci na festivalu Sundace, studentského Oscara nebo i samotné nominace na Oscara za krátkometrážní animovaný film. Bezeslovnou etudu režisérka obohacuje o unikátní snímání za pomocí napodobení chování ruční kamery s typickými švenky, chvěním a zaostřováním, čímž do svého díla vnáší nevídanou dynamiku, syrovost a autenticitu, zpravidla tolik nevídanou v loutkových filmech. Režisérka film věnovala matce a otci. (Česká televize)
(více)Videa (1)
Recenze (36)
Daria Kashcheeva svým krátkometrážním snímkem Dcera názorně ukázala, jak se dá bez jediného slova vyjádřit všechna bolest světa. Tedy přinejmenším toho našeho vnitřního, když už ne toho všeobjímajícího. Ba ani mně se nedostává slov, jak jsem jejím krasosmutněním okouzlená i dojatá zároveň. (100%) ()
Asi toho není moc, co dodat. Neuvěřitelná řemeslná a poctivá práce snad v každém ohledu, co se tady graficky dá vidět. Kamera sice nejednou má epileptický záchvat, ale beru, že to je součástí triku. Opět je otázkou věc příběhu a rozuzlení. To totiž je jedna velká subjektivní otázka a jedno velké být či nebýt. V tomhle jsem zcela mimo. Nové a amatérské věci jsou neuvěřitelně chaotické a lyrické, že člověk moc neví, proč existují. Zde je obrovskou výhodou dokonalé provedení. ()
Film upředený z autorčiných vzpomínek na dětství sugestivně vystihuje pocity ženy bojující se sebepřijetím poté, co byla odmítnuta vlastním otcem. Hrdinové krátkého intimního dramatu sice jedinkrát nepromluví, ale přesto díky jemné psychologické odstíněnosti jednotlivých situací tušíme, co zůstává nevyřčené, co se vznáší v tichu a prázdnotě, která je obklopuje. Bezprostřední paradokumentární syrovost, navozená neklidnou ruční kamerou, rychlými švenky či přeostřováním mezi různými plány obrazu, je zjemňována hladkými, výtvarně podmanivými přechody mezi snem a skutečností, minulostí a přítomností. Sjednocujícím principem za oběma stylistickými polohami je snaha o vtažení diváka. Identifikaci s postavami napomáhá vedle emociální uvěřitelnosti také vrstevnatá zvuková stopa. Kromě konceptu, který Dcera důsledně naplňuje, je neobyčejně smělá také upřímnost, s jakou režisérka vyjadřuje úzkost z promeškání poslední příležitosti udělat to, co považujeme za správné. 90% ()
Jako všichni, i já musím vyzdvihnout dynamickou kameru, detaily obličejů a rozostřené okolí, což je něco, na co nejsme u loutkového filmu moc zvyklí. Nejsem si jistý, jestli jsem pochopil veškerou symboliku lidského a ptačího světa. Ale to nevadí, famácké filmy by tu měly být právě od toho, aby pracovaly s náročnější strukturou příběhu. Jasnou zápletku tedy od filmu nečekejte. ()
Provedení je perfektní, svrchovaný autorský rukopis, který proniká všemi složkami díla (autorka se propsala jak do podoby loutek, tak do jejich animace a sama je i snímala; zvlášť ty pohyby očí, jimiž postavy vyjadřují úzkost, váhavost, zklamání, očekávání ad. jsou fascinující, stejně jako formálně a strukturně hrubé, přesto neskutečně emočně jemné a dojemné je ztvárnění obličeje i rukou, obzvlášť v kontrastu k jemnému zachycení struktury látky aktovky, džínoviny a švů oblečení atd.; a pak ta nervní kamera, snímání zezadu, odcházení a utíkání od kamery, fascinující vystižení jak stavů mysli postav, včetně propadů a paniky, tak zkoumavého utkvívání kamery, která k nim proniká), téma silné a bytostně známé každému, kdo přirozeně touží po přijetí, napojeném vnímání a úlevném sdílení, po společném překonávání pocitu izolovanosti, nota bene u vlastního rodiče, a vyjádření emocí přiléhavé a věrohodné. Snad jen ta metafora s ptáčkem vylétajícím z dlaní je příliš otřepaná. Některé symboly (jak to vystihl Eco: růže je růže je růže) by se prostě užívat neměly, a zvlášť ne jako uzavření příběhu. *** Obzvlášť silně a jako součást příběhu i jako klíč k porozumění tomu, co znamenal, pak vyzní i prosté věnování, zvláště ten druhý řádek, který se objeví o nezbytnou vteřinu posečkání později. *~ ()
Galerie (9)
Photo © FAMU
Zajímavosti (7)
- Film se dostal do finále studentských Oscarů v konkurenci 1 615 snímků. [Zdroj: Novinky.cz] (Duoscop)
- Kashcheeva zvolila pro svůj film unikátní výtvarnou formu, kdy pomocí pohyblivé ruční kamery, což je u loutkového filmu velmi komplikovaná realizace, docílila velmi realistických záběrů. [Zdroj: Novinky.cz] (Duoscop)
- Výroba filmu trvala asi rok a půl. (ČSFD)
Reklama