D.Moore

Měl jsem pocit, že se dívám na "starý" japonský film s Godzillou natočený novou technologií, takže myslím, že účel byl splněn. Vážně míněný příběh se zajímavými postavami (což je asi největší rozdíl oproti současnému americkému MonsterVersu), které stejně jako celé Japonsko přešly z předválečné krize válkou do krize poválečné, se tu přirozeně mísí s tak nádherně a úmyslně nablbými nápady, jako je především plán na zničení Godzilly, že mi nezbylo než být nadšený. Digitální Godzilla vypadá jako člověk v gumovém obleku, a když začne s demoličními pracemi a hraje jí k tomu Ifukubeho motiv, je to opravdu něco. Být stoprocentně objektivní, možná bych dal o hvězdičku méně. Ale nechce se mi.

Na to, jak je krátký a jak relativně málo se v něm mluví, toho Ghost in the Shell řekne překvapivě dost. Dobrá myšlenka v dobrém podání zkrátka nevyčichne a film patří k těm vyvoleným sci-fi, kterým se nějakou záhadou podařilo nezestárnout (třeba jako Blade Runner, Vetřelec, Akira, Matrix, Návrat do budoucnosti II...), ačkoliv je co do letopočtu realita už předhonila nebo téměř dohnala. Pokud bych měl něco vyzdvihnout, byla by to zcela úžasná asi pětiminutová scéna někdy v polovině filmu, v níž se vůbec nic podstatného neděje, "jen" zní podmanivá atmosférická hudba a střídají se záběry neonového futuristického města. Dokonale vás to vtáhne.

Nádhera! Mijazakiho vlídně poetická mysl vykouzlila fantasy pohádkovou báji z druhoválečného Japonska, tak trochu ve stylu Faunova labyrintu, kterou snad nelze sledovat jinak než s permanentním úsměvem a občasnou slzou v oku. Animace bere dech a srovnání s upoutávkami Pixaru, Disney a Sony, které filmu předcházely, je opravdu žalostné. Ne že bych neměl rád počítačové animáky, ale Chlapec a volavka prostě bere dech, což se mi při jejich sledování (jen tak) nestane.

Tvůrce 65 opravdu nepodezírám z toho, že chtěli natočit něco jiného než zábavnou blbinu, která nebude úplně hloupá. A to se jim povedlo. Adama Drivera je pro takové filmy sice škoda, ale když už se do toho pustil, je dobře, že to navzdory všem těm problémům neskončilo průšvihem. A Ariana Greenblatt je zlatíčko!

Vlastně všechno, nač jsem se těšil, v Napoleonovi je, jenomže je to tam vždycky tak krátce... Film dvě a půl hodiny skáče od scény ke scéně, ale málokteré dá dostatek prostoru na to, aby zapůsobila, Phoenixův Napoleon je od začátku do konce stejný (respektive stejně nepříjemný) a ničím nepřekvapí stejně jako Josefína Vanessy Kirby, další postavy bohužel ostrouhaly, jakkoliv zajímavé by mohly být - Napoleonův bratr a jejich matka, Josefínin milenec, Wellington... Věřím, že v dlouhé verzi dostanou právě oni patřičný prostor, ale zároveň bych rád, aby prostor dostaly také slibované velkolepé bitvy, protože ani těch jsme se příliš nedočkali. Co bych dal za to, kdyby se celý film odehrával třeba během tažení v Egyptě! Jenže ne, jsme chvíli tady, chvíli tam, na nějakou ukázku taktiky není čas, scény potřebují titulky s letopočty, aby nám nesplynuly... Ridley Scott se pořádně předvedl až na konci u Waterloo, kde jsem se dočkal vlastně všeho, ale nebudu lhát, když řeknu, že už nějakou půlhodinu předtím jsem si přál, aby film skončil. Mrzí mě to, ale hodnotím, jak hodnotím. Jestli chcete vidět opravdu dobrého filmového Napoleona, podívejte se na Bondarčukův majstrštyk, případně na naše Waterloo s Rudolfem Hrušínským, máte-li chuť na televizní psychologickou lahůdku. A jestli chcete vidět dlouhý film o rozporuplném vojevůdci, který si zaslouží každou minutu stopáže, je tu pro vás Patton.

Mijazakiho zasněná báseň, opravdu úžasně animovaná a se spolehlivě krásnou Hisaišiho hudbou. Řekl bych, že stejně jako - nebo ještě více než - o Horikošim je Zvedá se vítr výlet do duše samotného Mijazakiho a  zpráva o nesnadném životě v tehdejším Japonsku. Takový životopis, jakkoliv je idealizovaný, může Horikošimu závidět řada jiných osobností, které se dočkaly jen obyčejných hraných snímků bez špetky fantazie a podle okoukané šablony.

Pokus o trochu chytřejší blockbuster vlastně vyšel. Nebýt zbytečně natahovaného finále a příliš dlouhého úvodu, mohl být film tak o půlhodinu kratší, což by mu jedině prospělo.

Film, který vám nevysvětli skoro nic, prostě se začne dít a nechá na vás, jak rychle se v jeho světě zorientujete, kdy vám dojde, co se vlastně stalo tehdy a oč jde právě teď. Někdy v polovině jsem věděl, že budu muset Akiru vidět znovu, abych všechny souvislosti chápal hned od začátku, ale rozhodně mi to nepokazilo zážitek z té doslova krásné podívané (tohle je vážně film pro kina - a ta hudba!) a film to nepřipravilo o pointu.

Po Chladnokrevně jsem rozhodně neměl dobrou náladu a v duši klid. A Capote, který tomu příběhu dodal další rozměr, ty pocity ještě umocnil. Je to ošklivé, ale tou ošklivostí vlastně nesmírně zajímavé pokoukkání, které by bez Philipa Seymoura-Hoffmana možná tak dobré nebylo, ale to jsou zbytečné úvahy. Vyzdvihl bych ovšem i Catherine Keener, jejíž Harper Lee byla Capotemu dokonalou lidskou protiváhou.

To kyselo je moc kyselý, ten bramborák je moc bramborovej... A ten od první upoutávky odlehčeně se tvářící film se třemi hrdinkami je moc o hrdinkách a navíc je odlehčený. Ach jo. Marvels se mi moc líbily snad díky tomu, že jsem nečekal druhou Občanskou válku, snad díky tomu, že mi nevadí přepnout a dívat se na různé filmy různýma očima. Takže jsem se bavil nejen souhrou ústřední trojice, ale i hledáním té souhry, v němž nejdůležitější roli sehrála dokonalá Iman Vellani jako Kamala. Těžko si představit lepší průvodkyni příběhem Marvels než nadšenou náctiletou holku, která se konečně dostala ze seriálu do filmu a od snů k jejich uskutečnění. Film je lehoučký, zábavný, barevný, má pochopitelně konající záporačku, naprosto skvělou hudbu (Laura Karpman by měla udělat nějaké Star Wars, prosím) včetně muzikálové pasáže, v níž si Disney tak trochu střílí sám ze sebe, nápadité akční pasáže s prohazováním postav, odzbrojující humor ve scénách typu "Nick Fury a Kamalina rodina", jako vystřižený z Emmerichových bijáků,... A taky tam jsou kočičky a Cats! Za poslední dobu nejsympatičtější marvelovka.