Pohrobek

Snímek neodpustitelně poznamenal producent Jerry Bresler - a nejen nemístnými požadavky ve střižně, nýbrž i zásahy přímo na place, díky nímž mnoho zamyšlených scén vůbec nespatřilo světlo světa. Ale i tak se jedná o velmi zajímavou variaci klasického fordovského žánru, která chutná dost jinak než typičtí Kavaleristé nebo "postfordovští" McLaglenovi Undefeated. Setkáme se tu se silnými muži, bažícími po hrdinství, ovšem tohle hrdinství je již velmi individualizované a svým způsobem samoúčelné a zbytečné. Konflikt ústřední dvojice má rozhodně šťávu a vedlejší postavy napětí ještě zvyšují. Z formální stránky je pak radost sledovat Peckinpahův nezaměnitelný rukopis.

Od začátku jsem věděl, že je to o mně a pro mě, a ten pocit byl stále intenzivnější. Snímek, který je tu od toho, aby vnímavému člověku připravil prostor, který se okamžitě zaplní jeho vlastními vzpomínkami, představami a duševním životem. Přesně tak, jak je vyléčen koktavý chlapec na začátku filmu, pomocí skutečně zázračného uměleckého (tady ale toto označení nestačí, je to skoro Boží milost) výtvoru je i člověk zbaven pout, která mu brání ponořit se do své duše a otevřeně si vychutnat to nepopsatelné bohatství, které se v ní bezesporu skrývá. Fenomenální počin, který je lidstvu užitečný minimálně stejně jako penicilin!

Dost pesimistická mozaika o poměrech na německé-polském pomezí. Zaměřeno výrazně na sociální problémy, které tu zapřičiňují většinu lidských trablí. Není to až tak o tom opravdovém životě, problém ukrajinských uprchlíků, toužících po vysněném Německu, dodává filmu přece jen poněkud exotický nádech, i když samozřejmě pouze věrně líčí jejich situaci a osudy spousty osob, které s nimi přijdou do styku. Film zobrazuje mnoho příběhů, není úplně jasně strukturovaný a balancuje na hranici jisté nepřehlednosti, ovšem nepřekračuje ji. Vedle věrohodných hereckých výkonů mu autentický nádech dodává i zdařilá mobilní, ale nikoliv samoúčelná, kamera.

Průměrný, snadno stravitelný spaghetii-western, který ovšem nepatří do té nejnižší ligy. Méně známý z westernové rodiny Bruno Corbucci se celkem předvedl - jako scénárista i režisér. Snímek nabízí rozhodně povedený příběh o zvláštním přátelství - při troše dobré vůle v něm lze najít i homoerotický odstín, tento názor tedy osobně nesdílím. Klasické bitky a přestřelky dosahují sotva průměru žánru, zato pár mírně sentimentalizujících míst rozhodně snímek pozvihuje. Za pozornost stojí i ústřední dvojice Brian Kelly a Fabrizio Moroni a žánrově povedená hudba Sante Maria Romitelliho.

Velmi zvláštní snímek o socialistické revoluci v Maďarsku, jenž se zaobírá především idejemi a myšlenkami, zcela úmyslně rezignovav na charaktery a děj. Proto se nejedná o nic divácky jednoduchého a atraktivního. Ve své době se s přílišným pochopením setkat nemohl, i když abstrahované poselství až tak nesocialistické není. V každém případě velmi zajímavé z hlediska toho, jak také může film nakládat s realitou a jakým způsobem si ji může dotvářet k tomu, aby vypověděl, co mu leží na srdci.

Přestože se jedná o jeden ze snímků, který měly představovat odvrat od typické maďarské melancholie, Počestná noc vedle svých skutečně velmi komických a zdařile vypointovaných míst nabízí i podmanivou tesklivou atmosféru uherského fin de siecle. Krásný příběh z domáckého bordýlku, příběh o zklamaných nadějích, ztracených ideálech a o tom, že jediné, co je důležité, je dobré srdce.

Velmi dobře odvyprávěná adaptace nesmrtelného díla dětské literatury. Vše se soustředí na vylíčení světa očima malého hrdiny, jehož vnímání je pochopitelně poněkud svérázné, o to však vřelejší i zábavnější. Z hlediska dětských filmů poměrně "novátorský" snímek, neobávající se ani expresivnějších okamžiků.

Zajímavé především svojí kvazidokumentární formou kombinovanou s hranými sekvencemi, na něž je ovšem nahlíženo, jako by se jednalo o film o filmu. Vzniká tak poněkud absurdní, stále však silný portrét o neporozumění a ignoraci jinak velmi vzdělaného člověka, proti němuž i jeho dvojnický prosťáček působí jako chlapík se srdcem na pravém místě. Snad tento film skutečný Emil Viklický viděl.

Milý snímek o tom, kterak si pracující třída hravě poradí i s tou nejnečekanější událostí a obtíží a bez zaváhání nasadí své životy pro socialistickou vlast. Tarkovského Dnes se nikam nejede na stejné téma je přece jenom o kapánek lepší, ale i tenhle film má svoje kouzlo. Především věčně opilý, neschopný a extrémně zbabělý Zajíc Vlastimila Brodského je postava k pohledání.

Minimálně scénáristicky stále produkt protektorátní kinematografie (absence určení konkrétní doby) s řadou nejlepších ingrediencí klasického českého filmu. Velmi příjemný snímek, plný poezie Posázaví i nevázaného mladí, jež je tu v ostrém konstrastu se snobským světem nejrůznější smetánky. Dobrý výkon titulního Františka Hanuse a dokonce velmi nečekaná hanbatá scéna, jedna z prvních v českém mainstreamovém filmu.