Zrcadlo

(viděno v listopadu 2010) Můj druhý Tarkovský. Ještě se chystám na jeden jeho film a pak si chci od něj odpočinout, není to lehký tvůrce, jeho filmy člověk asi musí strávit a pak se k nim po čase vrátit. Stále jsem v něm bohužel nenašla zalíbení, což jsem ostatně trochu čekala, už podle popisů příběhů jsem tušila, že to pro mě nebude to pravé. Ale stále doufám, že se to někdy zlomí. Zrcadlo je prakticky jen sledem volně navazujících asociací, které se v režisérově mysli objevily při vzpomínání na dětství v Rusku, kde trávil čas. Proto se to těžce chápe i hodnotí. Divák jako by nevěděl, co si o tom všem má myslet. Líbily se mi recitace básní s pohledy na krajinu v pozadí, místy mě ta poetika uhranula, místy mě to nebavilo... Prostě jako na houpačce. Hodnotím, jak hodnotím, opět s příslibem do budoucna, že to snad někdy bude lepší. (29.04.2012)

Několik úchvatně natočených scén v příběhu, který mě kdesi v polovině přestal bavit, protože jsem ho nepobrala. A to i přesto, že se nepovažuji za diváka, kterého je u filmu potřeba vést za ručičku. Reflexe vlastního života? Pro někoho možná ano. Pro mě důkaz toho, že se sotva uslyším někde jméno Andrej Tarkovskij, mám si radši najít jinou zábavu. (11.10.2010)

Je mi úplně jasný, že chyba bude spíš ve mně, ale Zrcadlo mě (stejně jako všechy další Tarkovského filmy) neuchvátilo ani neohromilo.. Fakt bych u toho chtěl zažívat ty pocity, co lidé, kteří tomu neváhají dát 100%, ale nejde mi to. Je to prostě princip vyprávění, který mě nedokázal zaujmout.. S Tarkovskym nejsme na jedný vlně:) (03.06.2008)

Tarkovskij se podíval do zrcadla, a uviděl tam sebe (já transfigurované do rodinných vztahů), Rusko (přes Puškina i jinak) a celý svět (spíš jeho negativní stránku – pokud pozitivní existuje). Uviděl tam ideál (obrazy Leonardovy a Pietera Bruegela staršího) a realitu (blokádu Leningradu především). Na některý z přehršle symbolů, by se měl divák zachytit, těžko ale se dostane do celého proudu symbolů, a když, nejspíš se v něm utopí. Mně se nejvíc líbila vstupní, "tiskárenská" scéna a závěrečná půlhodina... nádherné světlo, velmi pěkné kompozice jakoby Josef Sudek, ale spíš nějak tak po vlámsku... ale film asi nejsou jen obrazy či fotografie. V závěru zazní Janovy pašije od JSB, hudba (z mého pohledu ještě víc Matoušovy pašije), kterou se dosud nepodařilo překonat - ale ani toto není tento film. (18.04.2016)

Autobiografické dielo, kde poznáte veľa vecí z jeho života, poznáte tam mnoho historických udalostí, je tam veľa poézie, symboliky, obrazov, len mu chýba silnejší cit. Opäť môžem konštatovať, že je to výnimočné dielo, ktoré vám môže veľa ponúknuť, je hlboké, nedivácke, no menej rozťahané napríklad na rozdiel od Andreja Rubľova, Stalkera, či Nostalgie, ktoré som doteraz videl, ale aj keď ma to opäť upútalo, tak som si to znova naplno neužil. Je to inteligentné dielo, ťažko pochopiteľné s mnohými výkladmi, ako takmer všetky jeho diela, no nezískalo si ma to. Nemyslím, že bolo hocikedy gýčovité, ale zas ani také geniálne. (03.06.2013)