Bluntman

Lucasovsko-bondovské dobrodružství v uvědomělém a sebereferenčním digitálním kinu atrakcí, které pro mě osobně bylo velice opojné všeprostupností prostoru - nejenom na poli jedné scény, ale i v návaznosti scén mezi sebou. Nejde o vyprávění a originalitu, nýbrž předvádění možností média, vytrhávání diváka z ponořeného sledování a okázalou digitálnost, u které není podstatné, jak kvalitní triky jsou, ale kolik jich je; o rychlost až uspěchanost, kdy se žene neustále kupředu - k další atrakci. Zatímco předchozí sommersovské blockbustery byly pozoruhodné co do práce s časem, kdy ignorovaly jakoukoliv kauzalitu a byly plné elips, monstra se měnila v rámci jednoho dlouhého záběru a ne několika; tak jeho celovečerní verze animovaných a seriálových dobrodružství vyniká v práci s prostorem, který nezná hranic - postavy prolétávají či se propadávají skrze různé plochy, z podzemní a podmořské základny míří všemi směry, protože nic není uzavřené, analogicky se spojuje podmořský a nadzemský svět mezi záběry a celými scénami. Uvědomělost je patrná na holografických postavách, které procházejí stolem a lidmi, nic není neprůchodné. Nevidět film s dabingem a neuvědomovat si náborovost, přičemž ta je o to úspěšnější, čím lépe je výsledek natočen či vyrenderován, šel bych nejspíš na plný počet. 9/10

HANEBNÝ PANCHARTI jsou filmem o jiných filmech, o spalující síle kinematografie a manipulaci, cinefilním vyznáním a ultimativní tarantinovkou, která obsahuje vše z jeho předchozích děl, aniž by se dostavil pocit vykrádání, únavy či sebeukájení se nad vlastní tvorbou. (Pět kapitol s dvěmi hlavními líniemi, které se protnou v závěru, flashbackovou strukturu vyprávění, kdy se setkáváme s flashbacky uvnitř flashbacků, a tak je odváděna pozornost od postavy, která nakonec všechny - včetně diváka - přechytrační, zatímco se díváme na příběh o pomstě, jenž uvědoměle mění styly a vytrhavá ze sledování hudebními a jinými ahistoricismy.) Uvědomělost je prostoupena již od úvodních titulků, jimiž se dává najevo, že budeme sledovat značně "nacionalistickou" (hlavní hudební motiv z ALAMA) pohádku v comicsovém ražení (titulek "bylo, nebylo", jenž je charakteristický pro pohádky a pro comicsy s Asterixem a Obelixem), která přebírá stylistické postupy americké, francouzské a německé kinematografie dané doby (proto ta typologická rozmanitost textu v titulcích)._____ Přitom se jedná o tarantinův nejdiváčtější (na předpremiérách se tleskalo, hlasité reakce během projekce) flm, který je nesmírně komunikativní, přestože je celý založen na konceptu pohrávání si s očekáváním diváka, kdy je každá scéna završena zcela nečekanou pointou, jíž předchází řada odboček a zdánlivé dialogové vaty. A když už si říkáte, že to nemůže být lepší, přestane se odkazovat "jenom" na filmy (na rozdíl od KB Volume 1 není nutné předobrazy znát), ale začne se upomínat i na obrazy inspirované jimi a na knihy o nich (zdá se mi to, nebo je skutečně celá závěrečná sekvence okázalým odkazem - kromě SABOTAGE, samozřejmě - na jednu odpověď Hitchcocka Truffautovi ohledně napětí z Rozhovorů Hitchcock-Truffaut?)._____ Nejdřív hýkáte nadšením a pak si uvědomíte, že vás film dostal, protože vás zmanipuloval (viz co se odehrává na plátně a poté v hledišti v záv. kapitole)... a vám nezbude nic jiného, než parafrázovat Raineova slova: Myslím, Quentine, že je to tvůj majstrštyk. P.S. Napodruhé ještě lepší: přestože je divák již obeznámen se všemi odbočkami a nečekanými vyústěnými jednotlivých scén i celého filmu, užívá si koncept, oceňuje vypravěčskou důmyslnost, opájí se stylistickou podvratností a baví se odkrýváním toho nesčetného množství neuvěřitelně promyšlených odkazů, kdy Movie Connections na IMDb tvoří pouhou cca. 1/5. 10/10 (film roku, nejlepší tarantinovka)

LFŠ 2009 KING OF SEX je někde mezi tradiční kernovskou provokací, ve které jsou muži vyobrazeni jako sadisti toužící pouze po vlastním uspokojení, a videoklipem, kdy jednotlivé obrazy ironicky dokreslují text písně příznačně nazvané KING OF SEX. Vyčítat Kernovi, že jeho filmy přesahující hranici porna (zde jen letmý náznak orálního sexu) nepřinášejí pocit vzrušení, je důkazem nepochopení jeho tvorby. 5/10

LFŠ 2009 THRUST IN ME je útokem na měšťácké hodnoty, které byly pro 80. léta příznačné. Útokem laciným a spíše provokativním, ale opravdu vtipným. Ovšem pouze za předpokladu, že vám vtipné přijde to, že si někdo vytře prdel obrázkem Ježíše či znásilní mrtvolu. A přitom to zprvu vypadalo na takovou idylku... 7/10

Na VZHŮRU DO OBLAK jsem si potvrdil, že by pixarovské filmy mohly obstát i před 70 lety v dobách klasického Hollywoodu, kde byl nejdůležitější příběh, postavy a především vyprávění (samozřejmě by se nejednalo o animované, nýbrž hrané snímky). Jedná se totiž o jeden z nejlepších filmů o dětství - stavu dětství, jaké to je být dítětem - od ČERVENÉHO BALÓNKU a o jeden z nejlepších filmů o stáří, osamělosti a smrti od PODIVUHODNÉHO PŘÍBĚHU BENJAMINA BUTTONA. Přestože předchozí může znít jako protimluv, ony dva pohledy - dětský a dospělácký/stařecký - se střetávají, přičemž na rozdíl od ostatních pixarovek jde především o trojrozměrné (nejenom animací a užitím 3D, ale i tím, jak jsou napsané) postavy, které popohání vyprávění o starých časech, které jsou pryč, a dětských idolech, které se při zpětném pohledu vyjeví jako špatný vzor a přichází ztráta iluzí, dopředu. Opětovně je zde zakódována "vzkazka" o vztahu mezi Disneym a Pixarem a nově také o staronové technologii 3D, která může být dobrým sluhou, ale zlým pánem (moc 3D efektů ve filmu není, protože nenabízí primárně atrakce, ale jakákoliv akce má narativní funkci). Není to nejdospělejší pixarovka, ale ani jejich jubilejní počin neomrzel, přestože staví na osvědčeném schématu, a milovníky dobrodružství a starých časů nezklame, protože takhle točil před lety Frank Capra či Merian C.Cooper a Ernest B.Schoedsack, na jejichž mistrovské kousky se upomíná. 9/10

Jubilejní desátý celovečerní film Jima Jarmusche je náročný na sledování, protože vyžaduje aktivní diváctví, ale přesto je nesmírně komunikativní, protože jsou informace rozdistribuovány rovnoměrně mezi postavy a divákem a každé setkání s postavou v nové destinaci je klíčem k tomu, jak danou část filmu číst a nterpretovat. Nesouhlasím s názorem vyjádřeným či naznačeným v několika zdejších komentářích, že by bylo vyprávění vyprázdněné, protože se jedná o ukázkový příklad omezené narace a poukazuje se na vyprázdněnost jednoho žánrového (bondovského) modelu. Je paradoxní, že film mj. o kognici se dočkal tak negativní odezvy (zahraniční kritiky, zdejší hodnocení), ale neschopnost naladit se na meditativní tempo, vnímat hlavního hrdinu jako nečitelnou žánrovou figuru a kompozičně motivované vyprávění plné indícií, které nenabízi jednoduché odpovědi, zavrhnout, bych nekladl za vinu festivalové dramaturgii (natožpak filmu!), nýbrž samotným recipientům, kteří nejsou schopni vzdát se zažitých modelů vnímání.

LFŠ 2009 STRAY DOGS jsou jednou z části krátkých filmů pásma Manhattan Love Suicides (spolu s WOMAN AT THE WHEEL, THRUST IN ME a I HATE YOU NOW), v rámci kterého každý kraťas končí smrtí. Netradiční pohled na společné žití, jež je charakteristické pro každý z kraťasů (80. léta a problém rodiny, výchova dětí), je ve STRAY DOGS obohacen o téma umělec-jeho objekt, které je pro Kernovy ambicióznější snímky (např. EVIL CAMERAMAN) typické. Tento je ale na rozdíl od nich zábavný, protože nadsazuje příběh o frankensteinovském monstru. 7/10

LFŠ 2009 ETNICKÉ IDYLY jsou v podstatě standardním televizním dokumentem, který moc nevypovídá o Chorvatské válce za nezávislost, ani o tom, jak moc změnila životy lidí, ozvláštněným užitím metody polyekranu, kdy sledujeme dvě plátna, na nichž se odehrávají zcela rozdílné věci. Jenže to je ozvláštnění pro ozvláštnění, kdy se obrazy z obou pláten nijak zvlášť nedoplňují, nestojí v protikladu a opravdu neexistuje snad jiný důvod, než že někomu připadala jako hrozná škoda nepoužít co nejvíc natočeného materiálu, když se točily celé 3 roky. Klidné záběry na hladinu moře, nedaleký přístav a další by se daly klidně použít jako způsob prolnutí, když některá z postav hovoří, a doplňující záběry prostředí, ve kterém se právě zpovídaný nachází, jsou také zhola zbytečné. Dokumentu chybí soudnost co do užití natočeného materiálu, skutečně zajímavé a nosné, jednotné téma a projekce "na dvě plátna" působí jako manýra. Ale bylo zajímavé sledovat projekci tak, že úplně vlevo jsem měl Christina Bergera, poté jednu část obrazu, uprostřed promítací zařízení s VELICE pomalu ubíhajícím časem a úplně vpravo Mariku Greenovou a druhou část obrazu. 5/10

LFŠ 2009 Jako předfilm k RIMINI byl HORSE CAMP velice dobrou volbou, protože oba filmy, přestože je točili zcela jiní tvůrci (akorát mladí a rakouští), vynikají v matení diváka, který musí neustále přehodnocovat "věrohodnost" zobrazovaného. Že kraťas hledá odpověď na otázku, neznamená, že na ni taky tu odpověď dá (to by potom nebylo umění, kdyby poskytovalo odpovědi a nepodněcovalo další otázky a diskuzi). Pochopení problematizovala nepřítomnost anglických titulků, a tak promluvám rozuměli jen diváci se sluchátky (aneb další zabitý film jenom tím, o jakou kopii se jedná a jak nebyl zajištěn překlad), tudíž se necítím kompetentní vyjadřovat se k narážkám na Godarda ad. 7+/10

LFŠ 2009 Diplomový film Petera Jaitze, který byl zařazen na Letní filmové škole v Uherském Hradišti do sekce Diagonale Choice, je jednak jeho debutem, jednak jeho diplomovým počinem; přesto není potřeba k němu přistupovat jako ke studentskému a omlouvat určité "začátečnické" nedostatky. Překvapuje mě, že jsou RIMINI držitelem divácké ceny (přestože skončili na 2. místě), když se jedná o natolik nediváckou podívanou, která je v "neuspokojování středněproudého diváka" velice systematická. Přestože bychom na záladě žánrových konvencí očekávali, že jedna linie bude obsahovat milostnou romanci mezi režisérskou a jejím objektem a ta druhá bude pátrání s finálním řešením, není tomu tak; navíc jsou nám všechny důležité informace zatajovány (kdo je původcem oněch youtubáckých videí? jakou minulost má vyšetřovatel?), a tak jsme neustále udržováni v pozornosti. K matení diváka přispívá i netradiční výstavba, kdy se osudy dvu postav protnou až v samotném závěru a předtím je sledujeme nezávisle na sobě, nejsou stavěny do protikladu, a původně zachycení skutečnosti odehrávající se "tady a teď" se ukáže býti pouhým záznamem oné zachycené skutečnosti. Velice uspokojivá prvotina v tom, jak neuspokojit diváka. 7/10